O státním rozpočtu i o něčem jiném

Jan Ernest se zaměřil na řadu otázek spojených s novým státním rozpočtem. Proč v něm chybí kapitola investic? Jak bude reagovat na zpomalení ekonomiky? A jde se opravdu prošetřit k prosperitě?

Schyluje se k bitvě, alespoň soudě podle slovníku hlavních aktérů, nad státním rozpočtem pro příští rok. Asi to v příštích několika týdnech bude ještě hodně složité a všechna média budou plná zpráv o tom, co kdo požaduje, kdo umí či neumí šetřit, kdo lépe řídí stát jako firmu atd.

Z vyjádření zúčastněných ministrů, kteří spolu každý týden sedí ve vládě – a nejen jich – má někdy člověk pocit, že je vlastně skoro zázrak, že se tito lidé ještě dokáží sejít nad jedním stolem a chtějí něco řešit. Prostě to vyhrocování pozic, někdy ne právě přívětivá vyjádření na adresu partnerů. O čem to vlastně svědčí? O dělné atmosféře, o spolupráci, pochopení, anebo o snaze o konfrontaci a ukázat, kdo je lepší než jeho partner?

Můžeme nad tím mávnout rukou s tím, že je to jen takové „načechrávání peříček“. Vždyť nakonec všichni budou spokojeni a po skončení jednání si vzájemně připijí na úspěch. A za pár dní – a možná, že jenom za pár hodin, celá show začne nanovo, tentokrát nad nějakým jiným problémem.

Mám prostě pocit, že to, co dnes vidíme, asi nelze jen odbýt tím, že jde o politický boj a v něm je dovoleno skoro vše.

Jako kdyby naše společnost neměla před sebou tolik problémů, které vyžadují společné úsilí, spolupráci, a nikoli stálou konfrontaci. Skutečně je to tak, že jen někdo je majitelem pravdy a ostatní se musí jen podřídit?

Je před námi finální fáze jednání o rozpočtu. Připomeňme si proto některá fakta. Pro příští rok se počítá s nárůstem výdajů státního rozpočtu o 78 mld. Kč. Podle ministerstva financí vzrostou sociální výdaje o 52 mld., z toho nejvíce na důchody o 37 miliard, dále pak výdaje na platy o 17 mld., výdaje na obranu o 6,5 mld. a zvýší se výdaje na zdravotní pojištění o 3,5 mld. Kč.

Kromě toho se počítá s nárůstem výdajů ve vazbě na nárůst příjmů z EU ve výši 14 mld. Vliv EU je tak v návrhu rozpočtu nulový, neboť příjmy a výdaje se vzájemně kompenzují. V realitě to však nakonec bývá jinak, ale to je jiná kapitola.

Kde jsou investice?

To, co na první pohled zaujme, je absence nárůstu investičních výdajů v samotném návrhu, neboť veškerý nárůst výdajů rozpočtu tvoří neproduktivní výdaje na spotřebu, nepočítáme-li za investice výdaje na obranu. Kapitálové výdaje rozpočtu tvoří zhruba desetinu všech výdajů a ty by v příštím roce měly zůstat na úrovni letošního roku. Je to dobře, nebo není?

Myslím, že to dobře není. Jak chceme dosáhnout podstatného zlepšení stavu infrastruktury, když na to nejsme ochotni vydat dostatečné zdroje? Je rozumné slibovat, že učitelské platy budou na úrovni 45 tis. v roce 2021? Proč právě učitelé mají mít takové platy (a jak některé zlé jazyky tvrdí) při třech měsících prázdnin? Nejsou snad jiní zaměstnanci rozpočtového sektoru také potřební – lidé v kultuře, nebo v sociálních službách?

Jaká je vlastně politika vlády v budoucím vývoji platů právě v rozpočtové sféře? Je vůbec nějaká? Jak to třeba bude ve zdravotnictví? Pravda, příjmy pro zdravotnictví vzrostou prostřednictvím růstu plateb zdravotního pojištění v návaznosti na růst mezd a platů, ale bude to stačit? Nezapomínáme, že polovinu nákladů zdravotnictví tvoří platy a tedy při jejich vzestupu o např. 6 % musí celkové příjmy systému vzrůst minimálně o 3 %? Přitom se pak už nedostává v podstatě nic na pokrytí růstu dalších nákladů zdravotnictví např. na rostoucí ceny energií, nemluvě o dalších rozvojových investicích.

Podle všech indicií je v rozpočtu na příští rok nutno počítat v podstatě se stagnací kapitálových výdajů, resp. přírůstek kapitálových výdajů bude moci být zajištěn jen při růstu úhrad z EU.

To je perspektiva, která není právě radostná a zatím se o ní moc nemluví, ale postupně se k ní dopracujeme. Také proto, že realita plnění současného rozpočtu také není optimistická. Nejde teď ani tak o to, jaký je zatímní deficit. S tím se krátkodobě dá operovat třeba tak, že se posouvají některé výdaje o pár dní do nového měsíce atd.

Klíčový problém: vývoj inkasa DPH

Za klíčový považuji především vývoj inkasa DPH. Od počátku roku se celkové inkaso DPH zvýšilo jen o zhruba 7 mld. oproti minulému roku. To není mnoho, pokud se uvažovalo o jejím celoročním vzestupu přibližně o 28 mld. Pravda, je to částečně tím, že se nepodařilo prosadit všechny úpravy EET. Výsledkem však bude (dá se odhadnout), že na konci roku bude chybět 6–8 miliard na inkasu DPH. A v dalších příjmech rozpočtu není nic, co by tento výpadek mohlo kompenzovat. Ani daň z příjmů ze závislé činnosti se nevyvíjí rychleji, než se předpokládalo. Pokud by se proto měl dodržet uvažovaný deficit rozpočtu, pak je to možné pouze na základě aktivního salda příjmů z EU.

To je sice dobrá útěcha, ale mělo by to být důvodem k zamyšlení, proč se inkaso daní zpomaluje. Možná, že se nějakého vysvětlení dočkáme.

Možná, že by takové vysvětlení mohlo trochu více než dosud respektovat i trendy ve vývoji naší ekonomiky. Data publikovaná o vývoji hlavních odvětví za letošní první pololetí nejsou příliš optimistická, navzdory mainstreamovým článkům o dobré kondici ekonomiky. Pro mě je rozhodujícím a varujícím ukazatelem vývoj průmyslové výroby. V červnu zaznamenáváme pokles indexu průmyslové produkce o 3,8 % a to je s ohledem na to, že je to konec pololetí, kdy se vytvářejí zásoby na letní sezonu atd., dost nečekané.

Nejde ovšem o náhodu. Porovnáme-li produkci za celé letošní první pololetí se stejným obdobím minulého roku, pak se zvýšila v souhrnu jen o 0,5 %, tedy stagnovala. Přitom loni při stejném porovnání produkce za pololetí byl ještě vykázán růst průmyslové produkce o 2,7 % oproti srovnatelnému předchozímu pololetí. Stejný výsledek je pak v porovnání celoroční produkce (za červenec 2018 až červen 2019). Letos dosahujeme 1,6 % a minulý rok za podobně srovnatelné období je to dokonce růst o 4,6 %. Tento vývoj se nevyhnutelně musí projevit v celoročních výsledcích.

Dopravní služby stagnují, vývoz a dovoz klesají

Dalším varovným číslem je vývoj dopravních služeb. Za letošní první pololetí, zase oproti stejnému období minulého roku, je zaznamenána stagnace: růst o 0 %, přitom ve druhém čtvrtletí došlo k poklesu o 1,4 %. To je opět ukazatel, který je citlivý na vývoj konjunktury, zejména u nás, kde jsou tak rozsáhlé kooperační vazby s německou ekonomikou, kde zaznamenali ve druhém čtvrtletí stagnaci.

Nakonec je zde i třetí ukazatel, který může dokumentovat stagnaci. V červnu vývoz poklesl o 4 % a dovoz o 7 %. To je v přeshraničním pojetí. Jde tedy o zachycení pohybu zboží přes hranice a jde především o kooperační vazby našich firem a jejich zahraničních partnerů.

Také v národním pojetí zahraničního obchodu, kde jde o pohyb zboží podle vlastnictví a tudíž se nezachycují přeshraniční pohyby zboží mezi českou filiálkou a její zahraniční matkou (tj. nemění se vlastnictví zboží), i tam je pokles jak dovozu (o 2 %), tak vývozu (o 4 %).

Co tyto tři údaje znamenají? Stručně řečeno: je patrná změna trendu, je to signál nadcházející růstové stagnace a možná i vzdálenější krize. Ekonomika zcela zřetelně zpomaluje a to bude mít důsledky na vývoj základních národohospodářských čísel.

Předběžná data o vývoji HDP ve druhém čtvrtletí 2019 ukazují jen na mírné zpomalení růstu – odhad 2,7 % meziročně. Hlavním nositelem růstu je údajně především růst spotřeby a částečně i části služeb a investic. Potvrzuje se proto, že produkční odvětví rostou spíše podprůměrně a to se bezpochyby projeví v dalších měsících i na celkovém růstu HDP. Růst ekonomiky je dnes tažen vysokým růstem mezd a platů a s tím související soukromou spotřebou. Na druhé straně tento růst dnes také generuje inflaci a to nejen poptávkovou, ale i nákladovou (především potraviny). Nestabilita ekonomiky do dalšího období je tak zaručena.

Musíme počítat s tím, že úvahy o jeho celoročním růstu nižším o jednu desetinu procenta oproti minulým prognózám – na celoroční úrovni 2,3 %, jak uvádí např. poslední prognóza ministerstva financí, jsou příliš optimistické. Bude to určitě méně.

A tím se dostáváme k tomu největšímu současnému problému: jak dál?

Jak dál?

Možná, že výše uvedená data o růstu HDP v současném světě plném nejrůznějších turbulencí mohou být důvodem k optimismu. Já ovšem takový pozitivní závěr nevidím, zejména přihlédneme-li k možnostem, resp. rizikům a příležitostem budoucího vývoje. Zamyslíme-li se nad tím, jak může vypadat budoucnost, možná že v jiném světle uvidíme i současnost a její trendy.

Já zde vidím největší problém v neujasněnosti budoucnosti, nad kterou by se naše společnost dokázala shodnout. Odmyslíme-li totiž všechny ty politické „hrátky“, které se realizují nejrůznějšími akcemi svolávanými různými aktivisty, pak zkusme hledat to, kam chceme směřovat. A umí to někdo zřetelně zformulovat? O tom pochybuji. Snad to někdo umí říci negativně, co nechce, ale jaký je pozitivní program těchto aktivistů? Jaký je vůbec pozitivní program podložený reálnými návrhy?

Pokud se budu držet jen hospodářské politiky, pak za největší problém považuji to, co bych nazval „posedlostí státním dluhem“.

Všimněme si, že politická opozice, stejně jako široká fronta nejrůznějších tzv. nezávislých analytiků a nakonec i velká část vládní garnitury, pořád řeší, zda se česká ekonomika zadlužuje, či nikoli. A to se děje při každé, jen trochu vhodné, příležitosti a příprava státního rozpočtu bude zase možností, jak se (v ještě větší míře než obvykle) před širokou veřejností ukázat.

Snad proto se objevují hlasy, které chtějí mít v rozpočtu na příští rok přebytek, když ne 100 mld., jak také některý teoretický ekonom prohlásil, tak určitě 50 a když tak alespoň dvacet mld., či ten úplně nejskromnější prohlásí, že deficit nemá být 40 mld., ale jen 20 mld.

Proč právě česká společnost tak intenzivně, a často i nesmiřitelně, řeší problém veřejného či státního dluhu? Je snad malý dluh výrazem bohatství společnosti? Je snad zadlužování něco, co je a priori špatně?

Může někdo vysvětlit, proč země s vysokým podílem státního dluhu ve vztahu k HDP nepatří mezi nejchudší, když je takové zadlužování tak špatné? Naopak, tyto země patří mezi nejbohatší. Proč celá západní Evropa, bezpochyby nejvyspělejší část světa, má dnes státní dluh v podstatě na úrovni 80–100 % ve vztahu k HDP? Kolabují tyto ekonomiky, zastavil se tam ekonomický život, nevyrábí se, je tam masová nezaměstnanost a žijí tam masově lidé v nouzi? Nic takového se přece neděje.

Dokonce to jde ještě dál. Všechny země západní Evropy, USA atd. mají od těch tzv. nezávislých ratingových institucí ty nejvyšší známky důvěryhodnosti. Jejich ekonomika je hodnocena jako naprosto důvěryhodná a nikdo neřeší relaci jejich dluhu vůči HDP. Tu relaci, která by podle českých analytiků byla něco nepřípustného, nepředstavitelného atd.

Možná to těmto institucím nevadí proto, že tenhle dluh je příležitostí právě pro nejrůznější fondy či banky vydělat si na koupi obligací těchto zemí. A přitom tyto instituce vědí, že přijímají peníze, které si tyto země v podstatě vytisknou. Co jiného je tzv. kvantitativní uvolňování než emise dalších a dalších peněz bez jakékoli vazby na reálnou ekonomiku?

Proč potom nejmenší dluh ve vztahu k HDP mají v EU ty nejchudší země, jako Bulharsko, Estonsko? Nižší dluh má také Lucembursko, ale tam víme, že Lucembursko je v podstatě parazit, daňový ráj, který je tolerován elitami i aparátem EU a nikdo jiný nemůže jeho cestu opakovat.

Je snad česká ekonomika se svým velmi nízkým dluhem vzorem pro celou EU, jsme zemí s nejvyšším HDP na obyvatele? Nic takového nenastalo a ani v nejbližší době nenastane. Naopak, můžeme snad stav české infrastruktury, která se především má financovat státními investicemi a tedy také ze státního dluhu, vydávat za úspěch?

Tak např. stavět dálnice se začalo v Československu v roce 1967, dnes po více než padesáti letech je z 19 plánovaných dálnic dokončeno pouze pět! V letech 2013 a 2014 nebyl nově zprovozněn ani jeden kilometr. Dotáhnout dálnice do krajských měst (ke spojení s hlavním městem) se podaří až někdy po roce 2025, po bezmála šedesáti letech od zahájení výstavby.

Nebo jiný příklad. Zcela jsme zaspali nástup moderní železniční dopravy. A to ve dvou směrech. Proč není nově trasováno železniční spojení nově vznikajících aglomerací u velkých měst např. Prahy či Brna tak, aby byly dostupné rychlou železniční dopravou, jako je tomu v západoevropských metropolích, a dojíždějící nemuseli trávit hodiny denně ve frontách na přeplněných silnicích?

A samozřejmě – naprosto chybí rychlé železniční spojení mezi hlavními centry. Vydáváme za úspěch, když máme krátké úseky tratí, kde se dá jet rychlostí 160 km/hod. Zdůrazňuji, že jde o krátké úseky (možná 50 km) v situaci, kdy u našich sousedů se jezdí rychlostí 250 km/hod napříč celou zemí. A k tomu asi paradox: české dráhy chtějí nakupovat nové lokomotivy s traťovou rychlostí 200 km/hod.

O rychlé železnici se u nás diskutuje třicet let a výsledek je nula, resp. možná další z řady studií. Přitom jsme investovali nemalé finance do tzv. železničních koridorů, které vedeme v trasách, které pamatují císaře pána. Prostě po železnici vedené údolím Svratky do Brna se nikdy nebude jezdit tak rychle jako TGV či ICE expresy v Německu. Ale na takovou výstavbu rychlé železnice přece nemáme peníze…

Nemusíme však mluvit jen o železnici. Jsou jiné infrastrukturní stavby, kde zaostáváme: výstavba nájemních bytů, rekonstrukce některých nemocnic atd.

Prošetřit se k prosperitě?

Pokud budeme mít představu, že k prosperitě, k novým investicím se prošetříme, pak nám nezbývá než se smířit s tím, že nám všechno bude trvat dlouho. Jen malý příklad od sousedů. Každý automobilista, který před deseti lety projížděl Polsko, byl „na nervy“, dobrých dálnic tam bylo pomálu. Dnes po deseti letech jim jejich síť dálnic můžeme závidět. Všechna velká města jsou propojena a budují dál. Také vysokorychlostní železnice. Je ovšem třeba dodat, že polský dluh se v těchto deseti letech zvýšil, ale proměnil se do reálných staveb či investic.

Dvě závěrečné poznámky. Naše neschopnost realizovat velké projekty je zarážející, doslova úděsná. Je teď lhostejné, zda jde o výstavbu nových bloků jaderných elektráren, či dálnice nebo ještě něco jiného. Diskutujeme stále znovu a znovu, hledáme stále nové alternativy, protože, co kdyby se našla ještě nějaká jiná možnost atd. Máme obavy z toho, zda jsme se rozhodli správně, zda to nebude moc drahé atd. Výsledkem je, že před sebou valíme problémy, které mezitím narůstají.

Především je však na vině snaha neudělat chybu. Proto je lepší držet se „při zdi“. Za tím je bohužel nevyhnutelně nedostatek skutečně strategického myšlení, nadhledu nad věcí, také potřebná velkorysost, nedostatek opravdové vize budoucnosti opřený o realitu, nedostatek vůle dotáhnout takový projekt do konce atd., prostě chybí skutečně národohospodářský pohled na budoucnost.

Dále – nenastal čas se zamyslet nad tím, zda je skutečně rozumná naše představa o tom, že budeme šetřit a snižovat dluh a tak se „prošetříme“ či dokonce proškrtáme k prosperitě? Chceme-li se dostat k prosperitě, musíme přece masivně investovat, podnikat a dosáhnout většího výnosu či efektu. To platí v ekonomii jako celku, tak proč to nemůže platit i v měřítku celé ekonomiky?

Nejsou naše úvahy o šetření náhodou v rozporu s celkovým paradigmatem současné ekonomiky? Není to náhodou tak, že tento současný model ekonomie je postaven právě na dluhu? A dokonce si troufám tvrdit, že na růstu dluhu. Současná ekonomika vyspělých zemí by bez růstu dluhu přece ani nemohla existovat.

Podívejme se na naše tuzemská čísla o vývoji dluhu. Obyvatelstvo v současnosti dluží 1700 mld. Kč, před deseti lety to bylo 900 mld. Dluh na hypotékách je dnes skoro 1300 mld., před deseti lety byl 630 mld. Kč. A je jisté, že za dalších deset let bude celkový dluh obyvatelstva daleko přesahovat 2000 mld. Myslí si snad někdo, že tento dluh neporoste, nebo že se sníží na polovinu? Pokud by se to stalo, ekonomika by se zastavila, přestala by růst a doslova by se zhroutila. Vždyť na růstu dluhu jsou dnes závislá všechna odvětví ekonomiky, celý hospodářský život. Tak buďme trochu realisty a podívejme se na ekonomiku, ve které žijeme, reálně….

Ještě jeden malý příklad. Francouzský státní dluh představuje zhruba 2300 mld. euro a je v podstatě stejně velký jako HDP. Ta země, resp. ekonomika, s tím bude žít mnoho let, resp. nepřetržitě. Nikdo si přece nemyslí, že by někdy mohla tato země dosáhnout na nulový dluh. Bude platit úroky z tohoto dluhu, to přece všem vyhovuje.

Tak proč by měli usilovat o to, dosáhnout nulového dluhu? Prostě můžeme si to představit i tak, že vedle hrubého domácího produktu, který země v jednom roce vytvoří, existuje ještě dluh, ze kterého si každým rokem tato země půjčuje. A ten dluh nebude nikdy splacen, to všichni vědí, ale ve slušné společnosti se tom nemluví…. To jen outsideři z východní Evropy pořád trpí představou, kterou jim někdo vnutil, především ona teoretická ekonomie, že takový ekonomický růst je nezdravý. Možná, že je nezdravý, ale při rozumné hospodářské politice se s ním dá žít. To ukazuje praxe těchto zemí.

Jen si to zkusme ilustrovat: český dluh státních institucí je kolem 1700 mld. Je naším cílem ho snížit třeba o 1000 mld., nebo jen o 100 mld.? Ví někdo z hlasatelů snižování státního dluhu, jak by vypadala naše ekonomika za deset či dvacet let intenzívního snižování tohoto dluhu? Já si to raději představit ani nechci, protože takového konce bychom se dožít ani neměli. Ale možná, že bychom se pak dočkali velkého uznání oněch nezávislých analytiků. Pravděpodobně by to však bylo za to, jak se povedlo relativně vyspělou zemi přivést k totálnímu kolapsu.

Asi víc než kdy jindy by proto bylo vhodné pragmaticky uvažovat o naší budoucnosti, jak překonávat naši nerozvinutost a také diskutovat o tom, jak by mohla vypadat sebevědomá ekonomika.

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.