Někdejší euroskeptik Corbyn má plán na zastavení tvrdého Brexitu

Anglistka Alice Tihelková píše o dramatickém obratu Jeremy Corbyna ve vztahu k odchodu Británie bez dohody. Jaké jsou jeho příčiny?

Po většinu své parlamentní dráhy na levém křídle Labour Party (Labouristické strany) byl Jeremy Corbyn známý jako přesvědčený euroskeptik, s názory velmi blízkými svému politickému mentorovi, levicovému veteránovi Tonymu Bennovi, který v EU spatřoval projekt ohrožující britskou suverenitu. Ještě v době konání referenda o Brexitu byl Corbyn labouristickými poslanci, většinově tíhnoucími k setrvání v EU, kritizován za vlažnost, se kterou oficiální stanovisko strany prosazoval. Díky „bennovské“ minulosti bylo jeho proklamované remain jen stěží uvěřitelné a mnozí tušili, že za ním je spíše než cokoli jiného tlak stranických špiček.

O to překvapivější je iniciativa, se kterou Corbyn nyní přichází ve snaze zabránit odchodu z EU bez dohody, prosazovanému premiérem Borisem Johnsonem. Ve středu 14. srpna zaslal lídrům opozičních stran i toryovským rebelům dopis, v němž je vyzývá k tomu, aby společně vyslovili Johnsonově kabinetu nedůvěru, přičemž Corbyn by se stal prozatímním premiérem („caretaker Prime Minister“). Času v této pozici by pak využil k odložení Brexitu, svolání předčasných voleb a prosazení nového referenda o setrvání v EU. Co ho k takovému nestandardnímu kroku vede?

Podle komentátorky Katy Ballsové z časopisu Spectator je ústředním tématem letošního léta snaha zformovat „vládu národní jednoty“, která by zmařila jakékoli plány kabinetu opustit EU bez dohody. Problémem však je, že tábor odpůrců tvrdého Brexitu musí najít lídra, za kterého by se postavila většina poslanců Dolní sněmovny. V kuloárech se hovořilo o konzervativci Kenu Clarkovi nebo labouristovi Hillarym Bennovi (synovi Tonyho Benna), avšak největší potenciál ke sjednocení stranicky rozrůzněných poslanců má právě Corbyn, který se svým dopisem k této roli nabídl.

Přestože Corbyn v poslední době čelil v souvislosti s Brexitem kritice za názorovou nečitelnost a taktizování (způsobené patrně i tím, že labouristickou voličskou základnu tvoří jednak městští liberálové, jednak tradiční dělnické komunity, tedy dvě skupiny s diametrálně odlišnými postoji, které je obtížné uspokojit naráz), lze se domnívat, že jeho odpor k odchodu bez dohody s Unií je z velké části opravdový. Může za ním vězet i vidina Británie ještě pevněji připoutané k USA za situace, kdy je u kormidla Donald Trump. Se svým kritickým postojem k USA se Corbyn nikdy netajil; pro ilustraci stačí shlédnout jeho projev v debatním klubu Cambridge Union Society, kde v roce 2013 obhajoval tezi „Tato sněmovna lituje následků americké dominance“ nebo jeho protestní vystoupení proti válce v Iráku na demonstraci ve Washingtonu D.C. v lednu 2003.

S nástupem Trumpa se Corbynův rezervovaný postoj k USA ještě prohloubil a přidaly se k němu obavy ze zhoršení sociální situace Britů v případě, že Brexit bez dohody povede k posílení neoliberalismu. Ve svém projevu v Medway východně od Londýna se na adresu odchodu bez dohody vyjádřil takto: „Byl by to Brexit Donalda Trumpa, ponechávající nás na pospas lehkomyslné a agresivní administrativě USA. Byl by to Brexit, který by prospěl pouze bohatým. Těm, kdo chtějí deregulovat, osekat veřejné služby, odepřít pracujícím další práva.“

Corbynova last-minute iniciativa k zastavení tvrdého Brexitu zatím našla odezvu u hrstky konzervativních poslanců, mezi nimiž je i někdejší Cameronův ministr Oliver Letwin nebo člen Královské rady a „ultra-remainer“ Dominic Grieve. Vstřícně, i když nikoli bez výhrad, se vyjádřila i Skotská národní strana, velšská Plaid Cymru i britští Zelení. Na odpor však Corbynův návrh překvapivě narazil u středolevých a v nedávných komunálních volbách bodujících Liberálních demokratů, dlouhodobě se profilujících jako hlavní remainerská politická síla v zemi. Lídryně strany Jo Swinsonová plán odmítla jako „nesmysl“ s tím, že Corbyn není člověkem schopným získat pro něj v Dolní sněmovně dostatečnou podporu.

Za svůj odmítavý postoj sklidila Swinsonová kritiku nejen Corbynových příznivců, ale i těch, kdo jeho případné prozatímní úřadování přes veškeré výhrady považují za menší zlo než Brexit bez dohody. Ironicky to v deníku Independent okomentoval známý komik a publicista Mark Steel, který ve svém článku, nazvaném Liberální demokraté sice Brexit bez dohody nesnáší, ale raději shoří, než nechají plameny uhasit Jeremyho Corbyna, napsal: „…  protože dává dokonalý smysl říkat ´Brexit bez dohody nenávidíme, při pomyšlení na něj se nám zvedá žaludek a udělali bychom všechno na světě pro to, abychom ho zastavili, ale ne zase tolik, abychom na pár dnů přijali Corbyna za premiéra; TAK MOC zase proti Brexitu nejsme.´  Také deník Guardian, za jiných okolností vůči Corbynovi kritický, ve svém úvodníku z 15. srpna volá po dočasném odložení stranických zájmů a pragmatické podpoře Corbyna s jediným cílem – zabránit premiéru Johnsonovi v uskutečnění odchodu bez dohody.

A co na to sám Johnson? S reakcí se vytasil na svém twitterovém profilu, kde ráno 15. srpna stručně oznámil: „Výsledek referenda musí být respektován. EU opustíme 31. října.“

Ilustrační foto: Autor – Sophie Brown, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=75298198

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.