Dvacet let putinské „stabilokracie“ z perspektivy posledního vývoje

Veronika Sušová-Salminen rozebrala v souvislosti se srpnovým výročím, kam se prezidenství Vladimira Putina posunulo za posledních téměř pět let.

Před 20 lety, v srpnu 1999, se dost nenápadný Vladimir Putin stal premiérem Ruska, aby na dalších 20 let stanul na nejvyšších a neodpovědnějších postech země. I dnešní hodnocení Vladimira Putina je nezakončeným příběhem. Minimálně proto, že prezidentem bude ještě skoro 5 let.

V roce 2015 jsem věnovala celou monografii politice Vladimira Putina mezi roky 2000 až 2015, takže v dnešní stručnější analýze na ni navážu pohledem na posledních skoro pět let. V ruské politice za tu dobu došlo k některým posunům, které je dobré si připomenout, i když na tom hlavním se nemění nic – prezidentství Vladimira Putina představuje centristicky vystavěnou stabilizaci, vyvažuje různé tlaky v rámci ruské elity i v rámci společnosti (ideologicky, politicky a ekonomicky) a snaží se vnitřně i zvnějšku balancovat vůči reálným i vnímaným hrozbám, zatímco Rusko chápe jako světovou velmoc.

Mnohačetná krize vztahů se Západem

V současnosti se Rusko (v porovnání s prvními roky Putinova vládnutí) ocitá v mnohočetné krizi vztahů se Západem, konkrétně především s USA a s Evropskou unií. Tato krize do značné míry ovlivňuje politickou agendu Ruska, částečně ekonomiku a dost podstatně politiku. Je dobré si připomenout, že tato krize je jednak důsledkem strukturálních problémů v mezinárodních vztazích – zejména neexistencí společného evropského bezpečnostního systému (tj. vyloučením Ruska prostřednictvím rozšiřování euroatlantických institucí); a dále odráží relativní krizi (tj. demograficko-ekonomický, potažmo ideový a ideologický ústup) Západu jako následováníhodného modelu, který jen dokresluje nástup Číny.

Poslední roky ukázaly, že populární vyprávění o tom, že se Rusko stalo neofašistickým státem, který zcela pohltil ruskou společnost, se nepotvrdily. Režim opět prokázal svoji schopnost manévrovat mezi různými myšlenkovými a politickými bloky současného Ruska, jít ruku v ruce s konjukturou a využívat ideologickou „nástavbu“ jako doplněk nebo případně náhražku politiky přerozdělování a na něm postaveného sociálního smíru. Nicméně i nadále zůstal z podstaty hybridním režimem, ve kterém se demokratické prvky mísí s autoritářstvím, které jednak odpovídá domácí politické tradici a jednak dobře zapadá do stabilizační strategie.

Dynamika mezi demokracií a autoritářstvím se mezi roky 2015 až 2019 proměňovala – k výrazným posunům patří menší akcent na sociálně konzervativní agendu ve smyslu „tradičních hodnot“ (a to v porovnání s roky 2012–2015). Tradiční hodnoty nahradila v principu modernizační agenda, tj. zaměření na rozvoj (viz poslední projevy V. Putina před ruským parlamentem či iniciativa Národních projektů) a budoucnost. Vedle toho jsou patrnější příklady protestních nálad a aktivizace ruské občanské společnosti (nejen moskevské protesty v posledních týdnech, ale i nejrůznější regionální iniciativy). Na tu vláda reaguje směsí represe a ústupků. Ruský nacionalismus nikdy nepřerostl v celonárodní ideologii, i když se režim opírá o ruské národní mýty a postimperiální pocit vlastní výjimečnosti. Kreml dobře ví, jak riskantní krok by to byl pro stabilitu mnohonárodní země. Velmocenská sebeidentifikace a ruský nacionalismus nejsou shodné jevy.

Zahraniční politika

Zahraničněpolitickou oblast charakterizuje především napětí a konflikt zájmů ze Západem. Konfrontační ráz si zachovaly vztahy mezi USA a Ruskem, a to navzdory další populární „víře“ v to, že Donald Trump je ve skutečnosti ruským agentem. Naopak vztahy se spíše zhoršují a vedou k likvidaci dvojstranných dohod, které (během studené války a po ní) tvořily hlavní pilíře světové bezpečnosti. Ke slovu se znovu dostávají sankce, které mají za cíl oslabit Rusko a omezit jeho manévrovací schopnosti. Rusko se ovšem v souvislosti s Krymem nepodařilo politicky izolovat, i když to bylo nepochybně jedním z cílů jeho protivníků (viz summit skupiny G20 v roce 2014). Ruská politika na Blízkém východě, především v Sýrii, je relativně úspěšná – s Ruskem se musí počítat v širších propočtech a díky jeho podpoře nedošlo k pádu Asadova režimu v Sýrii jako součásti rozsáhlejší vlny (destabilizujícího) arabského jara. Zde jsou důležité hned dva aspekty: Rusko zde hájilo princip vestfálské suverenity (i když do jisté míry nekonzistentně) a válku využilo jako cvičné pole pro armádní modernizaci, která na Západě vzbudila opět jednorozměrné obavy z ruské přípravy na válku.

Bezprecedentně se prozatím rozvíjejí ruské vztahy s Čínou, které byly povýšeny na rovinu strategického partnerství. Souvisí to také s tím, jak se rozvinuly vztahy v západním směru a někteří už hovoří o možnosti skutečné rusko-čínské aliance, která by nepochybně posloužila především vzestupu Číny v Asii, potažmo k oslabení Evropské unie jako samostatného aktéra v eurasijském prostoru. Nicméně existují zde, alespoň v delší perspektivě, také rizika vyplývající z nezvládnuté asymetrie mezi rostoucí Čínou a Ruskem, které nebude chtít, aby mu Čína přerostla přes hlavu. Prozatím ale obě země demonstrují dostatečnou ochotu v některých oblastech spolupracovat, jinde se vyhýbat konfrontaci a hledat kompromisy, i když jejich vztahy s sebou nesou zátěž minulosti (podobně jako vztahy k Evropě). Moskva se ale neorientuje jenom na Čínu, ale i na další asijské země – Indii, Vietnam, na politiku šanghajského formátu (na ose Čína, Indie, Pákistán, potažmo Írán) a na skupinu RIC (BRICS bez Brazílie a Jižní Afriky).

Ruská politika posledních let v postsovětském prostoru ovšem úspěšná není, což odpovídá také situaci ve vztazích se Západem a tomu, že kamenem úrazu se stal konflikt dvou integrací situovaný na Ukrajině. Sousedství Ruska je i nadále prostorem konfrontace či alespoň napětí. Optimisté si slibují mnohé od Eurasijské ekonomické unie (EAEU), která je ale v daný moment v zajetí negativní dynamiky vztahů se Západem. Ovšem nejde jen o to. Rusko v posledních pěti letech hospodářsky stagnuje a nepodařilo se mu tak sehrát silnější ekonomickou roli v rámci eurasijské integrace, která by tak konkurovala dalším aktérům, tj. EU, Číně i USA.

Slabá hospodářská pozice Ruska v EAEU má důsledky pro možnosti jeho měkké síly (soft power) vůči partnerům, kterou navíc značně poškodila ukrajinská krize a případ připojení Krymu (který změnil jednostranně hranice) i vměšování Ruska na východní Ukrajině, které vzbudilo podezření. Zvláště patrné to bylo v případě vztahů s Běloruskem.

Co se starým hospodářským modelem?

Za posledních deset let si ruská ekonomika prošla dvěma recesemi. Ta první v roce 2009 byla hlubší, ale podařilo se ji poměrně rychle, i když jen dočasně, překonat. Po roce 2012 se nicméně ekonomika ocitla ve zpomalení, které vyvrcholilo v roce 2014–2016 dalšími mínusovými čísly. Od té doby je v Rusku patrné jen mírné oživení.

Z hlediska společenského a hospodářského rozvoje se Rusku už nedaří tak jako v minulosti a hlavním důvodem není prostá absence reforem, ale především nemožnost konkrétní reformy prosadit do politické reality tak, aby byl překonán starý ekonomický model se silnou závislostí na příjmech z ropy a na rentě. Zde se Putinův režim ocitl v pasti vlastního centrismu, který staví konsensus na manévrování mezi několika ideovými bloky (neo/liberální, konzervativní, neo-eurasiánství).

Postkomunistické Rusko ovšem postrádá jasného hegemona či hegemonní formaci, a tím i shodu na tom, jakým směrem ruskou společnost rozvíjet, jak moc se přitom spolehnout na vlastní tradice a jak moc na dovezené (západní) vzory a inspirace apod. Centrismus je spíš produktem neexistujícího celospolečenského konsensu, který nahrazuje putinská stabilita. A stabilita zřejmě přispívá ke stagnaci. Přičemž je tu ale dostatečně viditelná sebereflexe – o nutnosti změny (i když třeba ne „reformy“ doslovně, protože je to negativně konotované slovo) se hovoří znovu a znovu.

I další pnutí (vedle demokracie a autoritářství) v posledních letech pokračovalo, a to na prvním místě v podobě napětí mezi trhem a patronátní rolí státu v ekonomice. Odborně se mluví o neopatrimoniálním systému, kde se zdůrazňuje stírání hranice mezi veřejným a soukromým a kde se veřejné zdroje využívají k nejrůznějším politickým účelům na základě spíše neformálních mechanismů klientelismu. Zjednodušeně řečeno, zatímco liberální vidění chápe vlastnictví jako hráz proti moci státu, tak v ruském případě je vlastnictví spíše nástrojem státu. Bohužel v Rusku jsou doprovodným jevem také korupce a dobývání renty.

Sociální oblast zůstává křehkou

Pokud zohledníme sociální oblast jako součást nikoliv jen nějakých ekonomických teorií, ale především jako otázku rozvoje a kvality života, tak Rusko na „průlom“ stále čeká. Naopak hospodářské zpomalení se promítlo do každodenního života propadem reálných příjmů obyvatelstva, nárůstem lidí pod hranicí chudoby, větší prekarizací, růstem zadluženosti a nerovností ve společnosti. Jako jednoznačně negativní lze hodnotit fakt, že Rusko patří k nejnerovnějším společnostem světa: 10 % nejbohatších vlastní 89 % bohatství země a index Gini je pro Rusko na 0,41 (0 je plnou rovností, 1 plnou nerovností). Z tohoto hlediska došlo k negativnímu trendu, který nahradil celkově pozitivní (stabilizující) obrázek doby putinského růstu po roce 2000. Je pak nepochybné, že tato skutečnost vytváří nový tlak na Vladimira Putina, který v poslední době znovu čelí poklesu popularity. Dodejme ovšem, že se nejedná o výjimečný trend z dlouhodobého hlediska, jak ukazuje tento graf centra pro výzkum veřejného mínění Levada (horní graf vyjadřuje souhlas, dolní nesouhlas s politikou Putina):

Na druhou stranu s ohledem na ekonomicko-sociální faktory platí, že přes stagnační známky, Rusko po roce 2015 neprochází žádnou krizí podobných rozměrů jako tomu bylo po roce 1991. Tehdy došlo mimo jiné k tomu, že celá jedna generace Rusů v podstatě přišla o svoje celoživotní úspory.

Penzijní reforma v roce 2018 se považuje ovšem za poměrně zásadní pro rostoucí nepopularitu současné vlády v Rusku. Negativně se promítla i do postavy nadpolitického prezidenta, od kterého veřejnost očekávala, že ji před nepopulární reformou ochrání. V této souvislosti se také často hovoří o tom, že došlo k vyčerpání tzv. krymského konsensu, který vznikl v souvislosti s připojením Krymu k Ruské federaci v roce 2014. Do centra politiky se dostávají otázky budoucnosti země, která souvisí jednak s podobou změny (jaké reformy a co má být jejich cílem), problémy spravedlnosti a také otázka v podobě poněkud personálnější „Rusko bez Putina“.

Po dvaceti letech se problémem putinské „stabilokracie“ (Sakwa) docela logicky stává budoucnost. Pokud trend podpory Putina nijak výrazně nevybočuje, jsou zde jiné změny, které souvisejí s kvalitou podpory. 43 % dotázaných si myslí, že kromě Putina není nikdo jiný, na koho by se dalo spolehnout. Ovšem jenom 24 %, což je nejméně od roku 2001, věří v to, že si Putin dokáže úspěšně poradit s problémy země v budoucnu. To naznačuje určitou nehybnost, která se kolem Putina alespoň z hlediska vnímaní jeho role nakupila. A je nutné připomenout, že se tento obrázek dostává do kontrastu s tím, jak se prezident v posledních měsících snažil opakovaně načrtnout obrysy ruské budoucnosti v moderních a dynamických barvách a konkretizovat je tzv. Národními programy.

Stagnace není všechno

Ovšem ne všechno lze hodnotit prismatem stagnace starého ekonomického (a sociálního) modelu. Přes problémy jsou zde patrná zlepšení i úspěchy, na kterých lze stavět. Například v roce 2018 se Rusko posunulo v žebříčku Světové banky, který hodnotí podnikání (Easy Doing Business), o 5 příček na 35. místo. (Mimochodem naopak ČR se v témže hodnocení v roce 2018 a v roce 2019 začalo propadat – dokonce pod úroveň Ruska!) Jsou tu i další úspěchy, které koexistují s výše zmíněnými problémy. Například je nepochybné, že Rusko patří mezi špičky v oblastech výroby a vývoje dopravních a vojenských letadel, je na špici raketových motorů, jeho protiraketový systém S-400 patří k těm nejlepším na světě, satelitní systém GLONASS, nukleární průmysl a některé internetové platformy (Yandex, Telegram, Vkontaktě) se dají řadit mezi úspěšné ruské projekty. Určité oživení je patrné také v případě ruského zemědělství, které dostalo impulz díky sankcím proti Evropské unii. Zemědělství získává postupně větší význam pro ruské hospodářství a předpokládá se, že ten poroste v souvislosti s klimatickou změnou. Například v roce 2017 ruské vývozy potravin (19 miliard dolarů) předčily vývozy zbraní (16 miliard dolarů). A konečně z úst některých odborníků zaznívá také to, že se ruská ekonomika díky tlaku západních sankcí stala mnohem odolnější vůči vnějším šokům, než tomu bylo v minulosti. Nestalo se tak ale za cenu nějaké autarkie, ale na základě jednak makroekonomické stability a pak dále soběstačnosti a lokalizace dodavatelských řetězců, vytvoření alternativ (například platebního systému SWIFT), snahu o zmenšení role dolaru a zdůraznění role zlata jako rezervy, které lze hodnotit jako výběrovou deglobalizaci. Další příklad: Rusko dnes vyrábí 79 % aut pro svůj trh doma. Pravda, 57% podíl připadá cizím značkám, 22 % těm domácím.

xxx

Vladimir Putin bude prezidentem ještě skoro pět let do roku 2024. Zatím je patrné, že jeho hlavním úkolem bude nejenom udržet zemi stabilní, ale především jí zaručit chytrými kroky udržitelnou budoucnost. Spekulace o tom, zda bude prezidentem i po roce 2024, a to na základě nějaké úpravy ruské ústavy, jsou dnes spíše předčasné. I když je to nepochybně faktor, který má v Rusku tradičně citlivý charakter.

Rizika, kterým bude Rusko čelit, jsou v současném světě značná. Kritici už dnes hovoří o tom, že se Rusko chytilo do pasti pozdně sovětského období, ve kterém se zahraničněpolitická expanze mísila s faktickým úpadkem doma. Ovšem v této souvislosti není dobré zcela podceňovat schopnosti jak Putina, tak současné ruské elity poučit se z chyb minulosti – ostatně právě minulost je silným inspiračním motivem i strašákem pro jejich politické kroky. I když ne vždy jen v pozitivním smyslu. Nicméně nejrůznější rusofrenní výklady, které už už předvídají kolaps současného Ruska a zároveň v něm vidí aktéra, který už už ovládne celý svět, se doposud nevyplnily.

Zásadním problémem, který bude určovat krátkodobější politický vývoj Ruska v následujících letech bude to, jak se zemi podaří vybalancovat její rozvojové dilema mezi stabilitou a potřebnou strukturální reformou, přechodem na nový model ekonomiky ušitý na míru Rusku a jeho specifikům a potenciálu (i slabostem). Samotný režim si tuto skutečnost očividně uvědomuje, což ovšem nemusí být zárukou jejího úspěšného řešení. Za promarněné šance zaplatilo Rusko vždy dost vysokou cenu.

Ilustrační foto: Autor – Oficiální stránky prezidenta RF, kremlin.ru

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.