Líté boje o jinak okrajové ministerstvo kultury

Architektka Marie Švábová komentuje epopej o jmenování nového ministra kultury v protikladu s faktickou okrajovostí resortu a kultury vůbec.

V posledních dvou měsících je v médiích tištěných i v televizi nepřetržitě řešen problém kolem výběru nového ministra kultury. Opomíjené ministerstvo, které veřejnost nejvíce vnímá kvůli nevhodným zásahům do památkově chráněných území, zaměstnává vládu více než přiměřenou dobu. Dosud jsme na ministry kultury mnoho štěstí neměli. Některým ministrům je dokonce připisována vina za ničení památkových hodnot. Veřejnost vše považuje za výsledek korupce, tlaku developerů, a nekompetentnosti ministrů i jim podřízeným úředníkům. Prestiž ministerstva, které takovým tlakům podléhá, je samozřejmě nulová.

Ministerstvo kultury je velkou částí veřejnosti i politiků vnímáno jako okrajový resort. Příčinou této nálepky je nepochopení a nedocenění významu kultury v životě společnosti. Neuvědomujeme si, jak těsně je kultura spjata s civilizací, s naším každodenním životem, jak ho ovlivňuje. A to i v případě, když v našem životě chybí.

Je velmi pravděpodobné, že kultura civilizaci předcházela. Skutečná civilizace je zřejmě vázána na trvalé usídlení. Teprve usazení lidé, kteří vnímali svůj vztah k určitému místu, ztotožnili se s ním a začali tam něco vyrábět, tvořit, připravovat budoucnost a vnímat její souvislost s minulostí, vytvořili civilizaci.

Kenneth Clark, význačný britský historik umění, k tomu v knize „Civilisation“ říká:

„Civilizovaný člověk, aspoň tak to chápu, musí cítit, že někam patří v prostoru i čase; že se uvědoměle dívá do budoucnosti i do minulosti.“

Kulturu ale nelze upírat kočujícím nebo putujícím národům. Kultura zřejmě civilizaci zrodila a dávala jí průběžně smysl a vytvářela její věrný a komplexní obraz. Skutečné umění – ať výtvarné, hudba nebo literatura – dává úplný obraz o své době a současně ji ovlivňuje ve všech oblastech. John Ruskin na toto téma řekl:

Národy píší své autobiografie ve 3 svazcích: v knize svých činů, v knize svých textů a v knize svého umění. Ani jedna z těchto knih není srozumitelná tomu, kdo nepřečte i dvě zbývající, ale jen jedna z nich je pravdivá a hodná důvěry – kniha umění.

Problematický stav naší kultury, a památkové péče obzvlášť, je výsledkem dlouhodobého vývoje spjatého s velmi rychlým rozvojem vědy a techniky. Proces završila postmoderna proklamující (zdánlivé) neomezené svobody a dopady virtuální reality, která se stále víc prosazuje vedle reality skutečné. Naše kognitivní schopnosti i myšlení se podstatně změnily. Nejzávažnější je ztráta souvislosti s realitou, s místem, kam patříme a těžko kdy patřit přestaneme. Ztráta bezprostředního vnímání reality umožnila, že tradiční hodnoty byly zpochybněny a nové je zatím nenahradily.

Důsledky pro společnost jsou zřetelné – ztráta sounáležitosti, empatie, odcizení se místu, kam patříme. Empatie je základ spolupráce, tedy civilizace. Civilizace není nikdy dílem jednotlivce, ale spolupracující společnosti. Je výsledkem naší různosti a vzájemné podobnosti zároveň. Tmelící látkou společnosti je právě její společná kultura. Tak zásadní je význam kultury pro každého z nás.

V poslední době jsme svědky závažného jevu. Do konce 19. století od počátků civilizace lze konstatovat, že vývoj vědy a kultury byl synchronní. Teprve s všeobecným uplatňováním pozitivismu, racionální složky našeho vnímání a myšlení, se jejich směřování rozchází. Zatímco přírodní vědy v čele s fyzikou směřují k stále větší integraci, k potvrzování stále nových souvislostí a spojitosti všeho se vším, společnost, kultura a civilizace směřují ke zhoubné fragmentaci.

Důsledky jsou patrné všude. V ekonomickém systému vládnoucí globalizace staví stále větší rozdíly v bohatství států i jednotlivých skupin obyvatelstva. Umění a architektura se v souvislosti s rostoucím individualismem tvůrců a nebývale širokým přívalem globálních vlivů rozpadají na izolované intelektuální směry, tzv. -ismy, odtržené od reality místa i od většiny společnosti, kterou by měly oslovovat. Místo toho jsou srozumitelné jen vzájemně izolovaným názorovým skupinám, žijícím v bublinách intelektuálních konstruktů. Zbytku společnosti se říká, že na současné umění si musí zvykat.

Podobné procesy probíhaly i v jiných oblastech lidské činnosti. Společný jim je nedostatek koordinovanosti, nepochopení souvislostí jednotlivých aktivit s celkem. Teprve řízenými zásahy se obnovuje integrace věcí, které dřív měly přirozenou souvislost. Děje se tak teprve tehdy, když se objeví fatální pochybení. Navázat ztracené souvislosti je podstatou celého dnes již široce rozvinutého environmentálního hnutí. Všichni si začínáme uvědomovat, že žijeme v přelomové době, která bude klást na lidstvo značné nároky, pokud bude chtít přežít jako civilizované společenství.

Jasnozřivě viděl tento problém Martin Heidegger již ve 30. letech minulého století. V útlé knížce přeložené pod názvem „Věk obrazu světa“ napsal:

Člověk, který se jako novověká bytost stává subjektem v rámci jsoucna (tj. rozhoduje sám o sobě na základě svého rozumu a vůle) „si musí výslovně položit otázku, zda jím chce být jako Já omezené na svou libovůli a uvolněné ke svévoli, nebo jako společenské My, zda jím chce být jako jednotlivec, nebo jako pospolitost, jako osobnost ve společenství, nebo jako pouhý příslušník určité skupiny“….

Moderní člověk rozhoduje sám za sebe pouze na základě svého rozumu. Skončila doba, kdy jsme se řídili nejen racionálním myšlením, ale i tradicí – zcela intuitivně, aniž bychom si to uvědomovali. Sekularizace odstranila mnohé bariéry, ale i jistý morální konsenzus a hlubší spojení s minulostí. Došlo k přerušení kontinuity vývoje mnohých našich aktivit. Budeme se muset zřejmě „vědomým úsilím“ vracet k přerušeným vazbám s minulostí, abychom získali směr pro naši budoucnost. Ne podle nějakého ničím nepodloženého intelektuálního konstruktu, ale na základě stále se prohlubujících znalostí našeho vnímání skutečnosti, která nás obklopuje. Kultura má v tomto procesu v podstatě vedoucí roli; měla by usměrňovat využití výsledků vědeckého i technického rozvoje, aby nám sloužily a nemohly nás ovládat a možná i zničit. Takovým problémům čelí správa naší země, rezorty vlády i politické rozhodování o našich cílech.

Svůj díl má před sebou i ministerstvo kultury. Nemůže nadále jen kontrolovat chod byrokratických procesů a rozdělování peněz, ale musí i odborně směrovat, přinášet podněty k rozvoji, vést. Ministr by neměl být expertem v některé oblasti kultury. Měl by to být člověk s hlubokým a širokým všeobecným vzděláním, schopný mezirezortní a mezioborové spolupráce. Schopný najít místo naší kultury v Evropě i širším světě, navazovat spolupráci a výměnu, pochopit souvislosti kultury s ostatními oblastmi lidské činnosti a uplatnit to při hlasování ve vládě. Ministr kultury má v podstatě nejnáročnější post ve vládě – odpovědný za naši budoucnost, i když jeho rezort nepatří mezi ty „silové“.

K tomu, aby mohly být naplňovány takto ambiciózní cíle, je nezbytné naplnit zákony, týkající se kultury a památkové péče, odborným obsahem, vytvořit jednotnou koncepci s celostátní platností – ne jako rigidní dogma, ale formou otevřenou pro stálou multidisciplinární diskusi, jejíž výsledky by průběžně upřesňovaly její další směřování. Současné nároky na činnost ministerstva kultury – a tím i na osobnost ministra – jsou v současné složité době větší než kdy před tím.

Bývalo dobrým zvykem, že ministr kultury byl vybírán z kandidátů, kteří svou dlouhodobou předchozí angažovaností v této oblasti měli předpoklady pro úspěšnou práci ve svém rezortu. Prezident republiky má povinnost jmenovat ministra podle návrhu předsedy vlády, pokud nemá závažné důvody návrh zpochybnit. Pokud není závažným důvodem ke zpochybnění navrženého kandidáta skutečnost, že nic v jeho předchozí činnosti neprokazuje zkušenost ani žádný vztah k rezortu, který by měl vést, může být zřejmě ministrem každý, kdo má čistý trestní rejstřík, pokud ho někdo k tomu oprávněný (i když nedostatečně kompetentní) navrhne. Myslím, že nikdo není schopen takovou absurditu ospravedlnit. Právo navrhnout by mělo zahrnovat i odpovědnost za návrh, přijmout funkci by mělo znamenat na straně navrhovaného i zodpovědné zvážení vlastních předpokladů pro splnění požadavků s ní spojených. Nejen z hlediska zodpovědnosti vůči navrhovateli, ale především k občanům této země.

Samozřejmě, že nikdo soudný nebude zpochybňovat  význam právního státu. K čemu by ale sloužila justice, která by se vzdala  posouzení podstaty kauzy, kterou má soudit? V tomto případě jde o ocenění významu kvalifikace kandidáta jako závažného důvodu pro nominování do vysoké vládní funkce. Nejde tu o nic menšího, než o zodpovědnost k obyvatelům této země.

Skutečný příběh, který jsem se snažila zasadit do širších souvislostí, skončil zdánlivě nadějně. Problematický kandidát na ministra se své nominace z vlastního rozhodnutí vzdal. Bohužel, jeho zdůvodnění rezignace ukázalo, že k posunu vnímání významu kultury a kvalifikace pro post ministra zatím nedošlo. K rezignaci podle prohlášení vedla nepřízeň premiéra a cynismus mocných. Ani premiér svůj odmítavý postoj k navrženému kandidátovi připomenutím nedostatečné kvalifikace nezdůvodnil. Nezbývá, než doufat, že se při nové nominaci kandidáta na post ministra projeví větší pochopení pro souvislost ministerstva kultury s kulturou a jejím významem pro celou společnost.

O autorce:

Ing. arch. Marie Švábová (viceprezidentka a zakladatelka ASORKD – Asociace pro ochranu a rozvoj kulturního dědictví), specializuje se na rekonstrukce historických staveb a jejich zasazení do architektury krajiny. Dlouhá léta vedla ateliér Pražského hradu.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.