Jazzové okénko Jana Schneidera: Chappaque Suite a Lonely Woman

Jan Schneider představí ve svém nedělním průvodci jazzem dvě kompozice. Jednu z nich zazní hned v několika hudebních interpretacích.

Blíží se škola, konec zábavy, nabídnu tedy také něco ke studiu. Jednu jedinou skladbu, ale jakou! Její autor Ornette Coleman byl jedním z nejúžasnějších představitelů freejazzu. Průzkumník, výzkumník, experimentátor, badatel, objevitel, spiritus agens, vynálezce, novátor, inovátor, motor a inspirátor. Vypráví se, jak byl pozván, aby živě při jeho promítání nahrál hudbu k filmu Chappaqua. Ornette připravil kompoziční rámec pro své trio a symfonický orchestr a soundtrack nahráli. Režisér filmu však hudbu nepoužil (ta vyšla v nesestříhané podobě na gramodesce), protože se bál, že by zvuková stránka filmu převážila nad tou obrazovou…

Já se však zastavím u mnohem kratší kompozice, která však natrvalo ovlivnila svět jazzu nesmírně podnětným způsobem. Nejprve tedy původní nahrávka z roku 1959, kde hrají Ornette Coleman (as), Don Cherry (tp) Charlie Haden (b) Billy Higgins (d): Lonely Woman. Za povšimnutí stojí – kromě provokativně „nedbalého“ frázování – fantasticky nový rytmický koncept, kdy nad pulsujícím bubnováním (a činelováním) se jako duch nad vodami vznáší neskutečný kontrabas, který tu přizná něco rytmu, tu zase melodii, a pak dá i neobvyklé sólíčko na závěr. To byl konec padesátých let, a já nad tím žasnu a nepřestávám …

Jednou mi ale jeden člověk napsal, že tu skladbu nemůže poslouchat, protože mu rve srdce. Budiž, lze tomu rozumět – tak si poslechněme, jak akademicky to Ornettovo téma zpracovali noblesní pánové z Modern Jazz Quartetu v roce 1962: Lonely Woman.

Hudební téma je jejich podání jasné, ale cosi tomu chybí – ? Co tedy, když k této kompozici Margo Guryan dopíše text? Pak to může dopadnout třeba takto: Radka Toneff – Lonely Woman (live, 1982) (Jon Balke, p; Arild Andersen, b; Alex Riel, d). Myslím, že jsem podal přesvědčivý důkaz, že v této skladbě (jako ostatně v jazzové hudbě téměř vždy, a ve freejazzu obzvlášť) je kontrabas základem úspěchu.

Jenže Ornette nezahálel, a po téměř padesáti letech tato skladba v jeho podání zněla takto: Ornette Coleman: Lonely Woman, at Jazz a Vienne 2008. Jak jsem již psal, podstatný part této skladby hraje kontrabas. Ornette si zde vzal pro jistotu tři různé basy a hrají je Tony Falanga, Al McDowell a Charnett Moffet. A na buben už hraje Ornettův syn Denardo Coleman!

„Velký syn“ Ornette nás opustil před čtyřmi roky, ale jeho mystická skladba už má své vlastní bytí. Mne zaujalo následující podání, které si dovolím uvést na závěr: Ornettiquette „Lonely Woman“ (Chris Pasin tp; Adam Siegel sax; Michael Bisio b; Harvey Sorgen d; Karl Berger p; Ingrid Sertso voc).

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.