Ondřeji, to neděláš dobře s tím Koněvem

Jozef B. Ftorek se v osobnějším textu znovu zastavil nad kauzou pomníku maršála Koněva v Praze.

Tohle není analytika, ani komentář. Je to skoro až dadaistická přehlídka dlouho potlačovaných emocí, historek a situací. Tu odstartoval nemravnými výroky a jednáním jeden (až dosud celkem neznámý) lokální politik: starosta městské části Prahy 6.

Úvodním impulsem proudu emotivních myšlenek a vzpomínek bez ladu a skladu byly, diplomaticky řečeno, zcela neadekvátní výroky, chování a komunikace starosty Prahy 6 ve vztahu k památníku sovětského maršála. Ten od pozdní československé normalizace stojí na náměstí Interbrigád v pražských Dejvicích. Památník (socha) maršála Sovětského svazu I. S. Koněva připomíná, nebo má připomínat, konec druhé světové války v Praze a v Evropě. Dobovým slovníkem socialistického Československa pak osvobození Prahy sovětskou Rudou armádou. Dnes je to už součást historie místa. Památník a socha tam stojí skoro čtyřicet let. Od roku 1980.

Náhodný, jen trochu pozornější kolemjdoucí to může vnímat snad i jako výraz toho, že alespoň tady, když ne na Smíchově (tank, legenda 23), se dokážeme postavit k vlastní historii čelem a s nadhledem. Historii, která pochopitelně není černobílá, stejně jako nejsou většinou jasně zřetelné ani kontury dobra a zla. Pro méně důvtipné tam je už i více než rok vysvětlující cedule. Podobně potěšen, tím nadhledem i jistou mírou nutné odvahy a dávky rezistence, jsem byl i při návštěvě Litomyšle. Mají tam sochu místního rodáka. Historika, muzikologa a komunistického politika Zdeňka Nejedlého. Také s vysvětlující tabulkou.

Časy se ovšem mění. Něco se děje. Nervozitu pravděpodobně cítí i starosta městské části Praha 6. Jedná neadekvátně, sprostě, zoufale. Je ve svém tažení pravděpodobně úplně sám. Zaštiťuje se ovšem autoritou vlastní funkce, úřadu a mandátu. Nevidí prý důvod, proč by měl Rusům pořád dokola leštit generálské holínky. Svojí neomalenou komunikací s veřejností, způsobem, jak v otázce pomníku užívá autority úřadu, včetně úkolů pro městskou policii, nebo to, jak instruuje tiskového mluvčí městské části, co a jak má říkat, překročil nějakou pro mne dříve netušenou hranici. Přišel okamžik pravdy. Snad až kolektivní. Většina z nás tak nějak intuitivně cítí, kde je dobro a kde zlo, v otázce nejen druhé světové války, a to nikoli pouze slovy Václav Klause mladšího. Ten tenhle zásadní generační postřeh uvedl už ve svém nedávném komentáři k identickému tématu na serveru Novinky.

Jde ovšem o generace lidí, kteří se narodili před rokem 1980. Nynější porevoluční generace (a zejména pak současná mládež) totiž často vůbec netuší, že byla 2. světová válka. Opravdu. Prostě je to nezajímá. Je to pravěk. Něco jako pro moji generaci napoleonské války. Přímá generační zkušenost našich prarodičů se k nim už nedostává. Můj slovenský děda byl aktivní účastník SNP. Bojoval pod Strečnem, kousek od Žiliny. Konec války trávil v německém koncentráku. V Buchenwaldu. Pak přišli Američané. Děda měl pušku a bojoval. Ten příběh byl v mojí pražské škole téměř unikátní. Ve třídě ani v ročníku, bylo nás tehdy hodně (tři třídy po třiceti – Husákovy děti), nebylo moc spolužáků, kteří se mohli pochlubit, že někdo z jejich prarodičů bojoval během války s Němci.

Není pravda, že, řečeno Hrabalem: „Češi nebojují.“ Dokáží udeřit. Bez milosti. Když to nejde jinak. Reinhard Heydrich se prý nechal slyšet, že: „Češi jsou bezpáteřní a ohební jako proutky, které se pod tlakem skloní, ale švihnou zpět ve chvíli, kdy se to od nich nejmíň čeká“. Dočkal se. Brzy. Moje česká babička, očitá svědkyně vypálení Ležáků, totálně nasazená v protektorátní muničce Reichu, se hodně snažila, spolu s dalšími, aby ty dělostřelecké granáty, které tam vyráběli, na bojišti při dopadu vůbec nefungovaly. Nebylo to jednoduché. Němci byli v kontrole důslední a důkladní. Babiččina skupina ovšem našla způsob, jak alespoň určitou část dodávek znehodnotit. Nikdy na ně nepřišli.

Naši prarodiče vše, celkem pochopitelně, až do smrti, poměřovali vlastní zkušeností z války. Byla to kolektivní zkušenost celé generace. To že historie není černobílá, že kontury dobra a zla nejsou často vůbec zřetelné, že pravda a lež jsou kategorie mnohdy subjektivní, je fakt. V příbuzenstvu ze strany manželky jsem měl strýce, který mi, když při oslavě svých osmdesátých narozenin bilancoval dosavadní život, řekl: „Jozefe, až za Hitlera, to jsem se konečně pořádně najed. Víš, on zavedl ty kantýny s teplým jídlem.“ Jinak řečeno, nebyla to nejlepší vizitka Masarykova demokratického Československa, kde lidé měli hlad. Děti ze Slovenska, i sotva pětileté, vozili na práci k sedlákům do Čech, aby se alespoň najedly. Nakonec, jak ráda argumentovala moje babička: „Četníci stříleli do dělníků.“ Pochopitelně to byly situace a věci dobově podmíněné. Je to perspektiva pamětníků, Je to jejich pravda, právo, názor, zkušenost.

Starosta Prahy 6 svojí neomaleností překročil nějakou, i pro mne dříve netušenou, hranici. Přišel okamžik pravdy, kdy někteří lidé už přestali mlčet. Včetně mne. Je to pravděpodobně proto, že fašismus (a především pak nacismus) je tady v Čechách prostě synonymem zla. Jedna z mála věcí, na které se skoro všichni shodneme. A tenhle lokální politik to prostě v téhle velmi nervózní a napjaté době ticha před bouří prostě netuší. Chová se, jak malej harant, kterýmu berou hračku. V době, která vyžaduje zralost, zkušenost a moudrost.  Jde mi o kvalitu autority (nikoli nutně o sovětského maršála). Férovost při výkonu mandátu včetně způsobu komunikace. V době zlomu, změny paradigmatu, jak tomu rád říkám, která nás, myslím, teprve čeká, je její kvalita to, na čem máme, domnívám se, nutně společný zájem, a to bez ohledu na naši rodinnou zátěž.

Můj názor na situaci jsem tlumočil jednomu zastupiteli koalice Prahy 6. Jak jsem zjistil, učil na střední škole, kde jsem studoval, přírodní vědy. Pojí nás z té doby jeden skoro až existenční, formativní zážitek. Byl jsem tehdy s ním a dalšími spolužáky z pražského vojenského gymnázia na náročné horské túře ve Vysokých Tatrách. Ten jsem mu i připomněl. Reagoval laskavě, s pochopením a vstřícně. Doplnil moji rodinnou historii, zkušenost o svoji vlastní. Jeho maminka je Lotyška. Za války byla jako osmnáctiletá totálně nasazená v Polsku, aby nakonec v transportu smrti skončila na nádraží v Prachaticích, které osvobodili američtí vojáci. Hrozilo jí, že bude odvedena do pracovních táborů na území tehdejšího Sovětského svazu, protože lidé jako ona, byli považováni sovětskými úřady za vlastizrádce. Aby se zachránila, tak se provdala za jeho otce.

Pohled a zkušenost mého středoškolského učitele je tak pochopitelně a nutně zatížena výrazně negativním vnímáním Sovětského svazu a jeho režimu. Ujistil mne nicméně, že kroky starosty ohledně sochy a památníku považuje za chybné. Z jeho pohledu dochází k dalšímu vyostřování situace a rozdělování lidí. To dává mediální prostor i těm, kteří jej mohou lacině užívat a zneužívat. Nechce mi slibovat, že starostu pošle tam, kam podle mne patří. Rozhodně ovšem jeho kroky nepodporuje, a tak se také na jednání klubu a zastupitelstva prý vyjádří.

Osobně se slovu pravda většinou skoro až úzkostlivě vyhýbám. Každý máme tu svoji. Jde spíše o permanentní hledání, debatu. Raději proto používám slovo realita nebo fakt. Generační zkušenost našich prarodičů pochopitelně doplňovala a potvrzovala i režimní a dobová propaganda. Dnešní terminologií politika vztahů s veřejností, tedy PR. Nakonec i umění je propaganda. V dobrém i zlém. Ve filmové adaptaci Drdovy povídky „Vyšší princip“ je okamžik, kdy vyšetřovatel gestapa mluví ke své sekretářce výhradně německy, bez překladu, bez titulků. V českém filmu. Je to záměr scénáře a Krejčíkovy režie. Funguje dokonale. Rozuměl jsem. Všechno a velmi dobře. Německy jinak nemluvím, ani nerozumím. S Němci se domluvím anglicky. Funguje to dobře.

Při skupinovém sezení se studenty partnerské školy v Berlíně ve druhé polovině let devadesátých jsme se vzájemně představovali. Mluvili jsme i o osobním vnímání Němců a Německa Čechy a naopak. Politicky korektní objekty jako Goethe, Schiller, Dvořák nebo Hašek, vystřídal Ftorek. Když mluvím anglicky, jsem hodně přímočarý. „Německo a Němci jsou pro mne výrazem bezmezné poslušnosti vojenského stylu a drilu.“ V učebně se rozhostilo rozpačité ticho. Nakonec mi později, po skončení sezení, až v hospodě spolužáci řekli, že jsem jako jediný říkal to, co v dané otázce vlastně také subjektivně cítí. Po třetím pivu už mluvili bez rozpaků. O dozorcích a koncentráku. Alkohol osvobozuje. Je to prostě vnímání významné části mojí generace. Jsme formování zkušeností prarodičů i dobovou komunikací s veřejností, propagandou.

Tak, jako máme rezervovaný a ostražitý vztah k Německu, což je pochopitelně i produkt obrozenecké kultury a literatury, nebojíme se Ruska.[1] V nejhorším se nějak domluvíme. Názorně to na bojišti občanské války v Rusku předvedl, podle dobových pamětníků, rudoarmějec Jaroslav Hašek. Otec dobrého vojáka Švejka. Když jej chtěli bělogvardějci během pouličních bojů kdesi na Sibiři zastřelit křičel: „Ja Čech, ja Čech! “ Dostalo se mu odpovědi: „Tak to máš štěstí. Ti jsou s námi.“ Tenhle typicky český, prý švejkovský, přístup je, domnívám se, i důsledek skutečnosti, že přes území Čech nešla fronta.[2] Česká kapsa byla téměř až do samého konce bojů 2. světové války fungujícím německým týlem. Památka vojákům Rudé armády, kteří na území Čech zemřeli až na samotném konci války, je tady o to více opečovávána, jak se zdá. (Svůj pocit, zkušenost jsem v minulosti vyjádřil zde.)

Pokud se někdo pokusí argumentovat například fakticky jinak správným a výmluvným: „Davaj časy!“ nenalezne v Čechách pochopení. Když jsem tenhle kritický argument zkoušel na moji babičku, sabotérku v protektorátní muničce, jen se usmála a s empatií v mimice mi řekla. „Jo, to oni měli. Jožíku, jeden voják u nás měl hodinky dokonce na obou pažích. Od zápěstí až nahoru k ramenům“. Zkušenosti měla. Vojáky k sobě nepustila. Na ty sovětské nedala až idealisticky dopustit. Německých jí bylo po válce líto. Dokonce se jednoho zraněného, co sotva chodil o berlích, zastala. Proti všem. „Němci jsou taky lidi“, říkala. „Neměli si začínat!“ kontroval jsem nekompromisně. Moudrostí a zkušeností předškoláka. Věku pěti, šesti let. Nadšeného diváka sovětské filmové série Osvobození (Ozerov, 1971). Ve školce v Habrovce jsme si tehdy nehráli na nic jiného. Dobro a zlo bylo jasně dáno. Byly to idylické časy bezpečí a míru za studené války.

Realita je často mnohavrstvá, komplikovaná. Jednoduché pravdy jsou vzácné. Jedna z mála věcí, na které se tady v Čechách většinově shodneme je ta, že německý nacismus je synonymem zla. Je to konstanta. Netušená součást kolektivní DNA české společnosti. Jejích zejména předlistopadových generací. Jakoby se objektivně omezená možnost rezistence otiskla do téhle podoby kolektivního vědomí národa.

Starosta Prahy 6, který patří, domnívám se, dosud k menšině, která to má jinak. Svým nevhodným chováním přispěl k tomu, že jsme si to museli (mohli) znovu připomenout. Skoro mám nutkání mu za to poděkovat. Jsem si jist, že tuhle zkušenost, lekci chování a komunikace, zohlední i voliči – občané městské části Praha 6.

Vysvětlivky a poznámky:

[1] Ona skandální zpráva BIS v tomto smyslu odpovídala skutečnosti. Blíže zde.

[2] Slováci na rozdíl od Čechů nemluví v běžné řeči tolik o osvobození, ale o přechodu fronty.

Ilustrační foto: Autor – By Gampe, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=81740877

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.