Jak je to s památkovým zákonem a ochranou architektonického dědictví?

Architektka Marie Švábová píše o tom, proč současný památkový zákon v Česku fakticky neplní úlohu ochrany památek.

Odpověď je jednoduchá: špatně. Boří se cenné domy (Kozákův dům na rohu Václavského náměstí a Opletalovy), schvalují se kontroverzní projekty (staví se nevhodný Květinový dům v kultovní části Václavského náměstí u Muzea, momentálně hrozí „vytrollit“ národní kulturní památku areál kláštera sv. Anežky předimenzovaný „maršmeloun“:

Stále není jasný osud brownfieldu Masarykovo nádraží-Bubny v samém centru města – v bezprostřední blízkosti středověkých památek byl přijat monstrózní projekt Zahy Hadid atd.). To všechno bylo schváleno Národním památkovým ústavem (NPÚ) a magistrátem.

Jak k tomu dochází? Opět jednoduše. Památkový zákon obsahuje v podstatě pouze pokyny pro průběh byrokratických procesů, které s péčí o památky souvisí, ale neřeší ji. Chybí jednotná koncepce památkové péče. To, co se má vlastně chránit, a jak se to má dělat, není definováno.

Uveďme příklad: Památkově chráněná města mají v památkovém zákonu zajištěnu „plošnou ochranu“. Výklad tohoto termínu, vlastní řešení ochrany nemovitých památek, našeho nejcennějšího kulturního dědictví, chybí. Doba zbavená tradic a hodnotového konsenzu (a zdá se, že i zdravého rozumu), by ale naopak potřebovala nahradit tento deficit konsenzu větším počtem a větší přesností zákonů. Aurea aetas, quae vindice nullo, sponte sua fidem rectumque collebat, je nenávratně pryč. (česky: Nejdříve vzešel věk zlatý, kdy bez zákonů a soudců člověk od sebe sám si správně a poctivě vedl.)

Obecné znění zákonů nutí úředníky, aby chybějící konkrétní obsah paragrafů vytvářeli ad hoc ke každé kauze podle svého. To je nad rámec jejich kompetencí i placené činnosti. Úředník má dbát na plnění zákona, ne ho vytvářet. Tím jim narůstá neúměrně množství práce, a proto roste jejich počet. Na druhé straně jim to dává neomezenou moc rozhodovat o ochraně města. To s sebou nese nebezpečí, že se v určitém stádiu vývoje tohoto procesu může byrokracie osamostatnit, k existenci jí může stačit pouze její provozní řád, stává se z ní jakési soběstačné perpetuum mobile. Společnost, pro kterou přestává pracovat, potřebuje pouze jako zdroj finančních prostředků. Nastane vážný problém civilizace, protože ta se bez fungující byrokracie neobejde.

Nejhůře jsou na tom u nás zákony týkající se kultury. Je to oblast obtížně definovatelných pojmů obecně sdílenými významy slov – ostatně i ty jsou u nás zpochybňovány, dostávají nové významy. Tvůrci zákona se věcnému zákonu, který by upřesnil, jak památky chránit, brání. Obávají se, že by porušili Listinu práv a svobod, jejímž je naše republika signatářem. Listina totiž zaručuje ochranu plurality názorů. Pluralitu názorů je nezbytné příslušným úředníkům ponechat. Památky ochrání spolehlivě jejich odbornost, míní NPÚ a upřesnění znění zákona odmítá. Jenomže praxe ukazuje, že tomu tak vždy není, viz výše uvedené příklady.

Kdysi, v době předmoderní, tomu tak skutečně bylo. Tehdy vnímali památkáři i laici samozřejmě, a proto nereflektovaně, kontextuální vazby v zástavbě našich měst. Památkovou péči obstarali různé komise nebo rady v malém počtu odborníků, mnozí z nich posilovali svou odbornost architektonickou praxí – vzpomeňme geniálního Josefa Hlávku. Na zbytcích povědomí o kontextuálních vazbách v architektuře byl postaven památkový zákon č. 20/87 Sb. Byla tu představa, že doznívající vnímání kontextu nahradí chybějící jednotnou koncepci památkové péče. Moderní doba podstatu souvislosti nepochopila, na počátku minulého století nebyl kontext ještě vědecky zdůvodněn. Proto ho moderní doba zpochybnila, dokonce byl popírán. „Fuck context“, řekl Rem Koolhaas, a poničil města od Rotterdamu až k Pekingu. A tak došlo k tomu, že dosud platný zákon 20/1987 bez opory v kontextu přestal plnit svou funkci.

Z toho vyplývá, že ochrana památkových měst je jednoduchá – řečeno slovy prof. Tomáše Valeny: „Jde jen o to kontext znovu zohlednit a zavést vědomým úsilím do praxe“ („Vztahy. O vazbě k místu v architektuře“, nakl. Zlatý řez, 2018). To ovšem dnes znamená ochránit kontext zákonem.

Utrpí tím pluralita nespočetných názorů příslušných úředníků na to, co znamená plošná ochrana památkového území? Neutrpí. A to hned ze dvou důvodů:

  1. Pluralitu názorů lze produktivněji využít v diskusi profesionálních památkářů se zástupci odborné i laické veřejnosti o formulaci věcného obsahu zákona, než ji vyplýtvat na závazná stanoviska jednotlivých úředníků, kteří se o svých názorech odmítají s kýmkoli bavit.
  2. Podstata věcného obsahu zákona v ochraně architektonického dědictví – kontext – totiž není názorem, ani časově omezeným stylem vázaným na určitou historickou etapu. Je základem způsobu lidského myšlení, nejen v urbanismu, jak o tom ostatně svědčí i široký význam toho slova, jde o souvislosti obecně. Podstatou našeho myšlení je třídění a následné skládání informací, které získáváme z vnějšího prostředí i ze zkušeností, podle toho, jak spolu dávají smysl, jak na sebe navazují.

Modelovou situací pro vysvětlení může být i úklid nepořádku na stole. Začínáme tříděním věcí podle jejich sounáležitosti (podobnosti) k sobě a následně je ukládáme na místa, kam v naší domácnosti patří. S nezařazenými předměty prakticky není možné pracovat – vnímáme chaos, práce v takovém prostředí nemůže být jiná, než chaotická, působí nám stres věčným hledáním, nevede k dobrým výsledkům.

I v prostředí sestávajícím z nemovitých objektů (např. městská zástavba) k sobě přiřazujeme objekty na základě jejich tvarové sounáležitosti, „soběpodobnosti“ a vytváříme z nich sounáležité celky. Takovým způsobem postupuje naše vizuální vnímání prostředí, ve kterém se nacházíme. Pokud je možné takové celky na základě kontextuálních vazeb nacházet, ztotožníme se se svým prostředím, pochopíme ho a orientujeme se tam. Pokud tato sounáležitost kolem nás chybí, pokud jsme v prostředí individualistických objektů bez vzájemného vztahu, vnímáme zmatek, chaos, nemůžeme třídit vizuální percepcí získané informace, špatně se orientujeme, není nám tam dobře.

V této souvislosti nelze opomenout konverzi architekta Rema Koolhaase, někdejšího guru postmoderny a individualistické architektury. Asi před 12 lety změnil svůj názor a zavrhl tvorbu slavných architektů včetně té své – sestavil koláž z jejich významných děl, přidal i své realizace a napsal k tomu útlou knížku nazvanou „Památková péče nás předstihla“.

Pro úvahy o významu kontextu v architektuře je významná tato citace:

Jestliže byste shromáždili budovy nejslavnějších architektů za posledních 10 let, bez ohledu na jejich individuální kvalitu, je jasné, že spolu nevytvářejí integrovaný celek, nespolupracují spolu, jaksi se kupodivu navzájem ruší, a proto nedávají skutečný smysl.               

Rem Koolhaas tu zřejmě postrádá integrovaný celek, spolupráci – postrádá kontext, který tak ostentativně kdysi vyloučil z moderního architektonického projevu.

Všechny protesty laické i odborné veřejnosti proti kontroverzním projektům mají jedno společné: lidé vždy postrádají kontext návrhu s prostředím. Opakuje se tady jev známý z environmentálního hnutí – snažíme se vědeckými prostředky definovat a obnovit moudrost našich předků, kterou jsme svým pozitivistickým myšlením s nedostatečnými vazbami na širší vztahy jednotlivých jevů ztratili.

Na fotografii z demonstrace proti maršmelounu je to právě zástupce veřejnosti, kdo protestuje proti ničení (trollení) kláštera sv. Anežky. Oficiální vyjádření odborných elit souvislost megalomanské stavby s významným památkově chráněným areálem nevidí – nikde ji nekomentovaly, soustředily se pouze na navrhovaný bytový dům. Dokládá to významný jev, který provází myšlení současných elit, nejen v památkové péči: zatímco naprostá většina veřejnosti vnímá každý objekt přirozeně, tj. v souvislosti s jeho prostředím, s jeho širšími vztahy, v systému etablované elity ztrácejí přirozené vnímání prostředí, pozorují jevy samostatně bez širších vztahů, vidí skutečnost rastrem různých intelektuálních konstruktů a doporučení, případně z hlediska svých vědomostí a z nich vyvozují své názory a stanoviska.

Kontext se dočkal rehabilitace na vědecké půdě v polovině minulého století. Psychoanalýza vizuálního vnímání a třídění informací touto cestou nabytých dala v Německu vznik gestaltismu (tvarové celostní psychologii). Byl definován zákon soběpodobnosti tvarů i jeho význam pro psychiku člověka. V docela nedávné době se objevily výsledky práce Nicose A. Salingarose a jeho týmu. S kontextem souvisí především objev algoritmu členění hmoty a fasád architektonických objektů, které vnímáme jako krásné. Protože kolektiv N. A. Salingarose prokázal jeho platnost napříč historií i zeměpisnou polohou zkoumaných objektů, a dokonce i souvislost s členěním přírodních útvarů nerostných i živých, je zde opět objeven zdroj sounáležitosti v prostředí kolem nás. Dále je tu Paul Bloom s knihou „Proč se nám líbí, co se nám líbí“; publikace i architektonické práce Léona Kriera. Velmi zajímavé je směřování ateliéru švýcarského architekta českého původu Miroslava Šika především vazbou na místo a prostředí – ve výčtu příkladů by bylo možné pokračovat dále.

0chrana kontextu neznamená zachování starého stavu, nevede k zamezení změn v zástavbě. Naopak – umožňuje nahrazovat nevhodnou starší zástavbu vhodnými novostavbami, které zachováním zákonitostí kontextu s prostředím budou schopné integrace i při použití moderních materiálů. Snad nejlépe to dokládá bytový dům přezdívaný Bílé slůně, který zaplnil proluku v Amsterdamu v 70. letech. Architekt Abel Cahen ho navrhl dokonce ze staveništních prefabrikátů:

Na závěr připomínám, že dokument Ministerstva pro místní rozvoj z r. 2015 „Politika architektury a stavební kultury České republiky“ požaduje v „tématu 3 – O začlenění staveb do prostředí“ (str. 24) vytvořit nejprve metodiku analýzy urbanistických hodnot významných lokalit zastavěných území a následně zpracovat jejich analýzu. Kontextuální vazby v zástavbě jsou pouze jednou z nadčasových urbanistických hodnot, ale pro historická města jde o podstatu jejich identity, takže pro jejich ochranu je analýza jejich prostorové kompozice významným územně plánovacím podkladem, který by vytvořil funkční propojení památkového a stavebního zákona. Pouze spojením těchto dvou zákonů může zajistit ochranu našeho architektonického dědictví.

Na závěr

Zákonitosti ochrany kontextu, který v městské zástavbě generuje priorita prostoru, jsou racionálně odůvodněným podkladem pro věcný obsah paragrafů památkového zákona týkajících se architektonického dědictví. Na jejich základě můžeme do textu zákona doplnit, co má „plošná ochrana památkového území“ obsahovat. Důsledná ochrana priority prostoru promítnutá do znění zákona o památkové péči a do analytických územně plánovacích podkladů má všechny předpoklady pro ochranu architektonického dědictví před developery i korupcí. Neznamená konzervaci stávajícího stavu, ale vymezení možností pro změny zástavby bez ztráty kulturních i historických hodnot. Bez zákona, který ochrání kontext v zástavbě, budou památkáři pod tlakem developerů dále povolovat demoliční výměry pro Kozákovy domy a schvalovat kontroverzní projekty v chráněných územích. Bez ochrany definované v památkovém i stavebním zákoně architektonické dědictví nenávratně ztratíme.

O autorce:

Ing. arch. Marie Švábová (viceprezidentka a zakladatelka ASORKD – Asociace pro ochranu a rozvoj kulturního dědictví), specializuje se na rekonstrukce historických staveb a jejich zasazení do architektury krajiny. Dlouhá léta vedla ateliér Pražského hradu.

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.