Dny NATO v Ostravě aneb Janáček by nebyl rád

Ivo Šebestík píše o tom, proč by skladatel Leoš Janáček neocenil další píárové oslavy NATO na ostravském letišti, které nese skladatelovo jméno.

Na rozdíl od Prahy, která pojmenovala svoje letiště v Ruzyni po osobě efemérního významu, zvolila si Ostrava pro název svého letiště v Mošnově jméno jednoho z největších hudebních skladatelů konce 19. a počátku 20. století, a to nejenom ve smyslu českém, ale i evropském a světovém. Leoš Janáček se v nedalekých Hukvaldech narodil a v ostravské nemocnici roku 1928 zemřel. Rozhodnutí Ostravy pojmenovat po něm letiště bylo tedy víc než správné.

Tím ale seznam rozumných rozhodnutí stran letiště skončil. Ostrava – zcela jistě ve spolupráci s ministerstvem obrany a ústředím NATO v Bruselu (a kdoví s kým ještě?) – dospěla k názoru, že když už je její letiště mezinárodní pouze podle jména, a téměř žádnou destinaci – ani evropskou! – svými pravidelnými linkami nenavštěvuje, tak se pro ně najde jiné „mezinárodní“ využití. Z nouze ctnost?

A tak kdosi moudrý (nebo toužící se jednou ranou blýsknout i zavděčit) dospěl k názoru, že by se na rozlehlé ploše nevyužívaného letiště, na jehož drahách přistávají nanejvýš vrabci, havrani, sýkorky a vlaštovky, mohly pořádat alespoň nějaké slavnostní přehlídky. Když už nic, tedy alespoň něco. A jelikož si naše současná doba libuje v oslavách toho, čemu by slušelo setrvat v temném a hlubokém stínu, a naopak odmítá vše, co zasluhuje pozornost, stalo se už po několik sezón zvykem pořádat na ostravském letišti Leoše Janáčka slavnosti militarismu a agresivity převlečené do velmi neslušivého a nepadnoucího kostýmu oslav národní (a světové) bezpečnosti.

Dny NATO (aktuálně o tomto víkendu) jsou slavnosti, na které rodiče vodí s oblibou své děti, aby jim ukázali, jak v sevřených letkách létají nízko letadla, která v březnu 1999 shazovala bomby na Bělehrad, což byla vlastně (a naštěstí!!!) jediná taková vojenská akce této americké aliance. Bylo by jich nepochybně více, kdyby se svět mezitím nestal multipolárním a kapitál svírající v železném objetí chřadnoucí demokracii Spojených států nenalezl svoji cestu k neomezeným ziskům na úkor zbytku planety alespoň částečně zatarasenou. A tak se může NATO „pochlubit“ pouze zabitím několika stovek srbských civilistů, včetně dětí, a zásahem čínské ambasády v Bělehradu.

Přesila cca 650 miliónů obyvatel členských států americké aliance NATO nakonec donutila desetimilionové Srbsko odevzdat kus svého vlastního území ve prospěch budování amerických vojenských základen a světového tranzitu drog z Kosova. A mnozí (i v ČR) se náramně diví, že s takovýmto výsledkem Srbsko nesouhlasí a nikdy souhlasit nebude.

Zatímco o marginálních českých osobnostech se v rámci dobové módní politické reality mluví často, skuteční velikáni národní kultury a historie zůstávají stranou pozornosti. Myšlení lidí se takto může zcela oprostit od kořenů, jež údajně nejsou pro národy důležité. Nechť se malí rozplynou ve větším a syntetická čipová modernita spláchne národní kultury jako přílivová vlna. Takto zůstane pobřeží krásně holé! Kdyby organizátoři Dnů NATO věděli alespoň něco málo o osobě skladatele Leoše Janáčka, pak by je určitě ani ve snu nenapadlo pořádat na „jeho“ letišti vojenskou přehlídku aliance krajně nepřátelské vůči jeho milovanému Rusku. Leoš Janáček byl totiž zcela nepokrytě rusofil.

Obě své děti, které za bolestných okolností zemřely, Vladimíra a Olgu, pojmenoval podle postav ruských dějin. Z Ruska Janáček čerpal náměty svých oper – Káťa Kabanová, Z mrtvého domu (Dostojevský) – a námět symfonické básně Taras Bulba (ukrajinský spisovatel ruského jazyka Gogol). Janáček četl, psal a mluvil rusky, stejně jako stovky jeho současníků tvořících českou kulturu v Praze, v Brně i na dalších místech českých zemí. Rusky mluvili i T. G. Masaryk a Edvard Beneš. Pochopitelně Karel Kramář také. Vazby na slovanské Rusko byly za oněch časů úplně přirozené. Janáček se v tomto ohledu nijak nevymykal své době.

Milovníci černobílého vidění tedy nemusí zahazovat vstupenky na Janáčkovu Lišku Bystroušku jenom proto, že její skladatel byl rusofil, což se dnes, v časech proamerických, nenosí. Ostatně soudím, že kdo chodí do divadla či na koncert, a k tomu i na Janáčka, ten černobílým viděním světa asi netrpí. Rozmanitost kulturního jazyka podporuje také pestrost myšlení, takže kulturní člověk bývá před indoktrinací alespoň trochu chráněn. V Německu před válkou se to sice příliš neprojevilo, leč Němci jsou trochu z jiného těsta. Jejich ucho prostě nesmí zaslechnout hlas polnice. Češi na víření bubnů tradičně kašlou, což dává jistou naději pro budoucnost.

Kdyby pořadatelé Dnů NATO v Ostravě návštěvníkům povyprávěli celičký příběh Severoatlantické aliance i se všemi negativními detaily, možná by řady pravidelných návštěvníků prořídly a mnoho dětí by na zbraně a vojenskou techniku mohlo pohlížet ne jako na velkolepé hračky, které sviští vzduchem nebo rachotí po zemi, ale jako na předměty určené k donucování národů a k zabíjení lidí. Hlavně civilistů, neboť války moderní doby se už v zákopech neodehrávají. Být členem aliance, která existuje především jako výhružná a donucovací síla ve službách velkého západního kapitálu, není žádná velká čest.

A pokud jde o Leoše Janáčka, pak by si tento světově proslulý skladatel zasloužil mít ve svém hrobě klid. Za života ho příliš neměl.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.