Důkazy nejsou, ale přece je vinen!

Ivo Šebestík píše o rozměrech veřejnoprávní medializace případu obvinění premiéra Babiše v posledních dvou letech.

Následující text není o vině či nevině českého premiéra Andreje Babiše. To nechť posoudí nezávislá justice. Ovšem po dvou letech cílené veřejnoprávní medializace ve smyslu premiérovy údajné viny dospěla česká justice nakonec k závěru, že vinen není. Nicméně poslední slovo v této záležitosti má mít nejvyšší státní zástupce, Pavel Zeman, případně prezident republiky Miloš Zeman.

Článek je pouze inspirován tímto případem a je tedy především o síle obvinění, které se posléze ukáže být křivé, ale které přesto působí a velice účinným způsobem poškozuje člověka takto obviněného. Křivé obvinění může být – a skutečně často i bývá – účelem samo o sobě a ten, kdo takovéto obvinění vysloví, se vůbec nezatěžuje „drobností“, zda se zakládá či nezakládá na pravdě. Takovýto člověk nebojuje za pravdu a ve smyslu práva, ale prostě z nějakého (nejčastěji osobního) důvodu útočí na jinou osobu. Obvinění je mu tak pouze nástrojem, zbraní, kterou ke svému útoku použil, a která má uvést do pohybu veřejné mínění, jež se má stát zbraní ještě mnohem ničivější. Cílem takového útočníka nejsou právo a spravedlnost, ale zničení osobního nepřítele.

Calumnia má velice starý původ

Není to nic nového pod sluncem. Latinské slovo calumnia označuje pomluvu nebo přímo křivé obvinění. Ve všech dobách se šířily pomluvy překvapivě snadno a rychle. Dokonce dávno před vynálezem knihtisku a objevením se prvních novin stačilo, aby na vesnici či na malém městě vypustil kdosi z úst obvinění, jež se vůbec nemuselo zakládat na pravdě, a z neprávem obviněné osoby se rázem stala černá ovce celé obce.

Při čarodějnických procesech na Jesenicku si křivá obvinění objednávali sami inkvizitoři výměnou za to, že pomlouvač (calumniator) unikne plamenům nebo prostě za peníze z „pozůstalosti“ upáleného. Většinou bylo ale odměnou pro pomlouvače prostě jenom to, že se pomluvený dostal do řečí. Že o něm bylo špatně smýšleno.

V Malostranských povídkách Jana Nerudy najdeme hned dva příklady neprávem obviněných lidí, kteří díky pomluvě skončili špatně. Prvním z nich byl jistý pan Vorel, jenž si „zakouřil pěnovku“ předtím, než se oběsil v důsledku toho, že si zřídil krupařství na špatném místě, což už samo o sobě budilo nelibost malostranských obyvatel. A když pak jistá slečna vynikající podivnou chůzí prohodila, že jeho zboží je cítit po tabáku, milý krupař neprodal nic a zkrachoval. Calumnia tedy zapůsobila stoprocentně.

Druhým neprávem obviněným človíčkem z Malé strany za časů Nerudova dětství byl pan Vojtíšek. Byl to žebrák, neboť tehdy se ještě nehledaly eufemismy zakrývající žalostné významy slov. Neříkalo se „sociálně vyloučený“ ani bezdomovec. Prostě v celé nahotě významu byl pan Vojtíšek žebrák. Ovšem takový, který se těšil oblibě malostranských obyvatel, tudíž nebyla jeho „sociální“ situace tak zoufalá, jak bývalo běžné za oněch časů, ale i dnes. Ovšem, všeho do času. I pan Vojtíšek se stal obětí pomluvy, kterou o něm roztrousila „konkurence“. Tedy žebračka, s níž pan Vojtíšek odmítl sdílet domácnost i s její peřinou. Ta „baba miliónová“ s jediným zubem v ústech o něm tedy roztrousila, že ve skutečnosti není žebrák, ale bohatý pan domácí, který má na Starém Městě dva domy a k tomu dcery, co „dělají ze sebe slečny“. Málem něco jako Otec Goriot od Balzaca. A to – jak píše Neruda – „rozhodlo i u ženských“, které zprvu na pomluvy o panu Vojtíškovi nedaly. I v tomto případě dosáhla calumnia stoprocentního cíle, když našli pana Vojtíška jednou za zimního rána bez kabátu, jen v rozedrané košili dočista zmrzlého.

Romantická Malá Strana za oněch časů ukrývala i neromantické příběhy a Jan Neruda, mistr pozorování a kronikář malostranského všedního dne, je zaznamenal. Bylo to v časech revolučních nadějí 1848 a krátce po nich, což je asi osud všech nadějí. Člověk chce změnu poměrů, směřuje k ní, a když ona změna nastane, zjistí, že zakrátko znovu touží po změně, neboť věci se změnily jinak, než si přál. Jenomže, komu se chce stavět každých dvacet let nové barikády?

Před pomluvou nakonec chrání zvyk, že „všechno je špatně“

Calumnia je prostě smrtelně nebezpečná střela či spíše celý mrak vypuštěných jedovatých šípů. Jako v bitvě u Azincourtu Léta Páně 1415 nebo když Dareiovi Peršané zasypali Alexandrovy oddíly mračnem šípů, jež zakrylo i Slunce! Nikdy se jí ale nedařilo tak dobře, jako v našich časech, kdy existuje nekonečné množství mediálních nosičů, které pomluvy a křivá obvinění rozsévají po světě, často údajně i v rámci „veřejné služby“ koncesionářům. Jestliže Galileo proslul výrokem: „A přece se točí!“, mohou současná média prostě o kterémkoliv člověku opakovat donekonečna, že je vinen, i když pro jeho vinu nejsou důkazy nebo se časem objevily důkazy, které vinu popírají. Vždy něco z obvinění na onom člověku ulpí a ať vinen či nevinen je posuzován prostě jako někdo, kdo nemá úplně čistý štít. Na každém šprochu pravdy trochu. A s tímto vědomím a s takovým cílem některá média pracují.

Prazvláštní ochranou proti trvalému zneuctění člověka v časech účelové „popularity“ je ale prchavost všeho, co se kolem nás děje a úplná relativizace hodnot, které propadáme. Díky tomu v podstatě žádná pomluva nevyvolá opravdu silnou odezvu, jenom mírné znechucení a posílení pocitu, že je všude kolem nás všechno špatně. Vždyť špatných zpráv, díky nimž svět vypadá ještě hůř, než jaký skutečně je, vrhají média do světa stovky a tisíce denně. A když nejsou zprávy špatné, jsou alespoň hloupé.

Kazatelům a mravokárcům se právem nevěří úplně stejně jako obviněnému dost možná neprávem. Tohle asi není to, co jsme chtěli, jenomže relativizace hodnot nastoupila spolu s dalšími moderními trendy na místo uprázdněné po stabilním světě nějaké přirozené etiky a hodnot. Jak říkal C. G. Jung, když lidstvo na Západě přišlo o své mýty a o víru v posmrtný život, zůstal mu jenom svět v čase a prostoru, se kterým si neví rady. Svět bez příběhů a mystérií, bez poezie, vlastně vulgárně materiální „má dáti a dal“, ve kterém prastarou touhu po mystickém obhospodařuje už jen čistokrevný šarlatán. Nebo média podobného ražení.

A tak může být Andrej Babiš zprošťován obvinění, jak je libo, ale jemu nepřátelská média budou prostě stále tvrdit, že ač není důkazů, přesto vinen je. „A přece se točí!“ Jenomže, ani ona v časech relativizace hodnot i morálky nemohou mít stoprocentní úspěch. Spousta lidí už má dost moralizování ze strany už od pohledu nemorálních a začíná jim všechno tak nějak splývat dohromady v jednu šedivou masu nevkusu. Tak jako za časů reálného socialismu mnohé životy vyústily v chataření nebo v melouchy a shánění zboží pod pulty, když ho nebylo dost nad pulty. Prostě v životy vedené pouze pro sebe, bez ohledu na okolní svět a na to, co by vlastně mělo být.

Prozatím Andreji Babišovi pomluvy a dost možná křivá obvinění ze strany jeho nepřátel spíše prospívají, než by jej měly zničit. Nicméně, i tohle může být jen zdání. Nikdo nevidí tomu druhému do soukromí (tedy kromě těch, kteří zpracovávají hojná elektronická data pocházející z počítačů, internetu, mobilních telefonů, kreditních karet, věrnostních karet v obchodech, záznamů kamer v objektech, na ulicích a v domech a podobně), takže úspěch pomlouvačných kampaní může být ve skutečnosti docela veliký. Ale nežijeme v zoologické zahradě, odděleni od predátorů a jedovaté havěti, ale ve volné přírodě. Prostě na svobodě v džungli!

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.