Konzervativismus jako punk dneška, nebo spíš jako retro 90. let?

Veronika Sušová-Salminen píše o tom, jak a proč se nové hnutí Trikolóra hlásí ke konzervativismu a vrací do 90. let.

Nové politické hnutí Trikolóra spojené s poslancem Václavem Klausem mladším se o víkendu sešlo na svém ustavujícím sjezdu, zvolilo vedení a schválilo širší politický program. Hnutí se přihlásilo, jak už to tak v českých luzích a hájích imitace bývá, ke sloganu britského brexitového referenda „Vraťme lidem jejich zemi“. Nový předseda hnutí Václav Klaus mladší v projevu mimo jiné prohlásil „konzervativismus za punk dneška“.

Nebudu ale rozebírat už mnohokrát opakované klišé o neustálém kvasu v pravé části spektra a tichu v té levé či shrnovat, co už bylo řečeno v řadě komentářů v českých novinách ohledně Trikolóry a její budoucnosti, profilu a možností (i vzhledem k tomu, že odhady mluví zatím asi o 1,5 % voličské podpory). Spíš bych se chtěla pozastavit nad popularitou konzervativního myšlení v současné (nejen) české společnosti. Klaus ml. jasně Trikolóru definoval jako konzervativní hnutí a pokusil se ji dokonce, zabalenou v píárovém obalu pro mládež (sic!), prodat jako „punk dneška“, jako formu protestu proti „liberální“ (či „neomarxistické“) současnosti. Ani v tom ale není sám a má konkurenci.

V Evropě, ba i v Česku se sice už třicet let politika točí kolem volného trhu a kapitalismu bez regulací, nárůstu (nejen ekonomických) nerovností ve společnosti, kolem nadnárodního kapitálu a jeho monopolů, „nereálné“ ekonomiky a dobývání renty, ale někteří se snaží vytvořit dojem, že hlavním problémem je menšinová politika, práva homosexuálů a nová/stará definice rodiny. Jedni to považují za onen autentický „levicový pokrok“, v rámci něhož už se vlastně nebojuje o práva zaměstnanců, plat či sociální stát, ale o „post-materiální hodnoty“ jednotlivců a druzí za hlavní ohrožení, které vyvolává potřebu vytvářet většinovou politiku a hlásat politický program „normálnosti“. Bohužel, jsou to dvě strany jedné mince. Tři dekády neoliberální globalizace, která pohltila celou řadu sociálně liberálních argumentů, a dokonce se od volného trhu posunula k lidským právům (aby se „humanizovala“ a zároveň potvrdila svoji nadnárodní povahu), přinášejí svoje plody: nejistota a bezmoc v nejrůznějších podobách (strach z budoucnosti, vyprázdnění demokracie a participace, nejistota práce/důchodu/pomoci v nemoci, stále větší vliv vnějších rizik na domácí situaci) jsou stále viditelnější součástí politiky. A spolu s nimi také hledání bezpečnosti jako náhražky sociální spravedlnosti a životní jistoty v jejích různých odstínech. Konzervativismus je odpovědí – alespoň na první pohled.  Na druhý už je to složitější. Jak konzervativní myšlení a jeho dnešní politické comebacky v nových verzích chápat?

Neoliberální ekonomika a sociální konzervativismus jdou ruku v ruce

V případě Trikolóry (a nejen té) je třeba číst ekonomický program spolu s jejím přihlašováním se ke konzervativismu a „normálnosti“ většiny. Ne odděleně. V ekonomickém programu jsou priority nového hnutí tak jasné (a známé), až to bolí – Trikolóra chce vyrovnané a přebytkové rozpočty v době růstu, odmítá zadlužení, chce snížit daně (i pro sociálně slabé, ale také pro firmy). Trikolóra ale chce také měnit jazyk (s naprosto reálnými důsledky) – místo zdravotního a sociálního pojištění navrhuje nový název sociální a zdravotní daň. Klausovo hnutí ale chce také rušit nesmyslné (evropské) regulace, což evidentně znamená „zjednodušení“ zákoníku práce (!) a tvrdí, že „vyšší daně většinu lidí odradí od práce“ (a celá Skandinávie na to pořád ne a ne přijít). Odmítá dotace jako „pokřivení ekonomiky“ (ať žije volnovolný Trh!) a problém nízkých mezd chce řešit nárůstem produktivity práce. V zásadě je to tedy stejná mantra, kterou známe z posledních 30 let (s nějakými výjimkami jako je cílení na důchodce, úlitba sociálně slabým apod.): vyhladovět stát (budeme snižovat výdaje) a jeho jednotlivé instituce nízkými daněmi a pokračovat ve výprodeji v podobě dobývání renty…Trikolóra sice chce národní stát, ale chce především slabý stát, tedy samozřejmě jen tak slabý, aby stále mohl zaručovat nerušené fungování sil Trhu (kapitálu).

Výsledky takové politiky jsou dnes v českém prostředí už každodenně hmatatelné. Jednak je to skutečnost již zmíněného růstu nerovností ve společnosti, který přispívá k její polarizaci, jednak je to oslabování ekonomické role státu jako celospolečenské instituce, a také ekonomizace doposud nekomerčních sfér společenského života (zdraví, umění, kultura, věda, rodina, sexualita). Privatizace veřejného je totiž jednou z hlavních příčin krize demokracie. A konečně je to celý neudržitelný model české ekonomiky postavené na levné práci, závislosti a postupném tichém zaostávání (či podrozvoji).

Sociální politika je prostor, kde se často daří odvést pozornost od ekonomicky neoliberálního (v důsledcích sociálně devastujícího) programu podle domácích (národních) not a mobilizovat kulturně konotované problémy proti vlastním zájmům. Konzervativní Trikolóra trvá na tom, že rodinu tvoří „otec, matka a jejich děti“ (případně prarodiče a další příbuzní), což ale samozřejmě budí otázku, čím tedy jsou všechny ty neúplné rodiny ve vysoce rozvodovém Česku. Nepřekvapí, že pro konzervativní Trikolóru je potom „manželství…svazkem ženy a muže“.  Vzápětí ale vůbec nezapře svou neoliberální podstatu: dítě je podle jeho programu „kapitál“, ne objekt sociální politiky. Ostatně rodina je podle Trikólory „soukromým řešením veřejných problémů“, což je další definice k nezaplacení. Konzervativismus ano, ale v neoliberálním hávu. A jako většina pravicových kolegů nového hnutí, ani Trikólora neškrtá z programu kombinaci „adresnosti“ dávek (ta ve skutečnosti pracuje se strategií „rozděl a panuj“, která rozkládá solidaritu ve společnosti) či jejich „zjednodušení“ s tvrzením, že takto pojaté dávky budou plnit svou funkci – a to v kontextu plánovaného snižování výdajů státu a celkového zeštíhlení státu ve prospěch „zdravého rozumu“ volného Trhu. Sice už nechce privatizovat lesy (podle hesla každý strom má mít svého vlastníka), ale prohlašuje ochranu přírody za politiku „pro lidi“ (problémem je, že v postoji „příroda je tu pro lidi“ spočívá současná enviromentální krize) apod. Zkrátka: tohle všechno jsme tu měli a, chtělo by se dodat, nějak jsme to zatím vydrželi…Trikolóra se teď vlastně pasuje do role dalšího apoštola „autentického“ kapitalismu, který přece teprve přijde.

Většinová politika není bez rizik

Podpora lidí vyžaduje schopnost oslovit je na základě širokých témat – nyní nejpopulárněji na základě konstituování většiny a „normálnosti“. Tady bychom ovšem měli domýšlet důsledky takové rétoriky. Důraz na většinu může mít velmi nedemokratické dopady, protože většina není ve společnosti nikdy zcela fixní pojem a není jenom jedna. Kdokoliv z nás se v konkrétní situaci může ocitnout v menšině. Důraz na většinu je vlastně odmítnutím hledání konsensu, což je nicméně odpověď na současnou bezalternativní politiku liberálního středu. Hledání konsensu či kompromisu ale vždy bylo součástí demokratické politiky. Kdo určuje „normálnost“ a jak moc je určování „normálnosti“ v souladu s tolerancí a názorovou růzností? Pokud se sociální politika scvrkne jenom na emancipaci „menšin“ (a utopicky se snaží o to je vlastně jako menšiny zrušit), je to nepochybně špatně (protože to nemůže fungovat). Především je to ale špatně v případě, kdy se neřeší celá škála hospodářských a ekonomických problémů, zatímco se koloběh dějin stáčí ze Západu na Východ. Špatně ovšem je i to, když se z politiky udělá triumf většiny pod heslem „normálnosti“ a z vlastenectví bič na potírání odlišností a netoleranci. Normálnost je totiž normativní, určující a svazující. Schová se za pojmy jako „přirozený běh věcí“ či „zdravý rozum“, aby prosadila do praxe především a hlavně konformismus. A z něj se lepší budoucnost zatím nikdy nenarodila.

Takže jak je to vlastně s konzervativním programem (nejen) Trikolóry? Je to jen nostalgie po ztracené minulosti jako odpověď na ztrátu kontroly (která je díky krizi demokracie reálná)? Anebo jen stará dobrá obrana ekonomických a společenských nerovností spolu s politikou, která fakticky jedná proti snahám těch slabších a podřízených (kterých je většina!) „ztratit svoje okovy“? Zdá se, že bohužel spíš to druhé ve spojení s notnou dávkou zakonzervované zatuchlé neoliberální retro-politiky, kterou sice už svět pomalu ale jistě opouští, ale k nám tento trend ještě nedorazil. Inu, i taková je jedná z tváří konzervativismu v ČR. Punkem má být něco, co už tady bylo a s důsledky čeho se pořád potýkáme.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.