Blýská se na Ukrajině na lepší časy?

Veronika Sušová-Salminen píše o posledních posunech v otázce řešení východoukrajinského konfliktu a summitu normandské čtyřky.

Týden po prvním jednání ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského a amerického prezidenta Donalda Trumpa oznámil Kyjev souhlas s tzv. Steinmeierovým vzorcem, který řeší postup pro uspořádání voleb na východní Ukrajině. Neshody kolem něj komplikovaly summit normandské čtyřky, který se měl vrátit k jednání o řešení konfliktu na východní Ukrajině. Zelenskij v úterý oznámil, že Ukrajina s vzorcem souhlasí a že je tak odstraněna překážka pro plánovaný summit.

Nepochybně se jedná o pokrok, na který se čekalo od roku 2016, nicméně za průlom ho v daný moment označovat nelze. Je zde koneckonců celá řada „ale“, a také příliš velký prostor pro rozdílné interpretace Minských dohod i samotného vzorce. Než se k nim dostanu, shrnu stručně dosavadní vývoj a kontext.

Ukrajinský konflikt mezi Macronem a Trumpem

Nový pohyb v ukrajinském směru je nepochybně spojen se změnou vlády na Ukrajině samotné. Nový prezident Zelenskij byl zvolen s mírovým programem, který sice neustoupil od západního směřování země (členství v EU a v NATO), ale ustoupil od ostře vyhraněného a polarizujícího ukrajinského nacionalismu. Silné postavení Zelenského potvrdily parlamentní (předčasné) volby v červenci letošního roku, ve kterých jeho strana Sluha (služebník) národa získala parlamentní většinu. V poloprezidentském systému Ukrajiny to byla zásadní podmínka pro další Zelenského politiku. Zelenskij si zatím doma udržuje slušné ratingy podpory a jeho politika má podporu i mezi obyvatelstvem Donbasu (v září bylo 55 % dotázaných přesvědčeno, že se nová vláda ubírá dobrým směrem, 32 % je spokojeno s politikou Zelenského a dalších 39 % je s ní spíše spokojeno). Změna v Kyjevě tedy nepochybně pootevřela okno příležitosti, na kterou čekali nejenom v Moskvě.

Dalším významným krokem byla iniciativa francouzského lídra Emmanuela Macrona ve vztazích k Rusku. Macron jednal s Vladimirem Putinem a následně dal najevo, že Francie chce hrát novou roli ve zlepšování vztahů mezi EU a Ruskem, které označil za „evropskou zemi“. V pozadí jeho iniciativy jsou jednak ambice Francie v EU, jednak rostoucí obavy z posilování Číny a z jejího strategického partnerství s Ruskem. Ukrajina a řešení tzv. „ukrajinské krize“ je pro zlepšení vztahů s Ruskem nepochybně jednou z podmínek už jen proto, že Ukrajina k jejich rapidnímu zhoršení výrazně přispěla (i když za tímto zhoršením jsou strukturální příčiny spojené s koncem studené války). Prvním hmatatelným důsledkem nové nálady v Kyjevě i na ose Paříž-Moskva byla ukrajinsko-ruská výměna zajatců a uvězněných, ke které došlo 7. září.

Ovšem po polovině září se situace s ohledem na přípravu summitu v normandském formátu už tak růžová nezdála. Na prvním místě díky neshodám ohledně přijetí Steinmeierova vzorce. Na druhém pak proto, že se prezident Zelenskij a s ním i ukrajinská otázka dostala do středu politického boje v USA. Jeho jednání s Trumpem bylo zastíněno americkou domácí politikou, především pak nastartováním tvrdého předvolebního boje v USA.

Na Trumpově ukrajinském skandálu je skandální především to, že se na veřejný přetřes dostal záznam z diplomatických kuloárů, tj. telefonát mezi Zelenským a Trumpem. Potenciálně to nabourává relativně uzavřený proces jednání, i když jde v určitém smyslu o demokratizaci. Všichni světoví politici se mohou nyní ptát, zda se jim něco podobného nemůže stát také (a tedy, jak vlastně mohou mluvit s americkým prezidentem). Zelenskij sám byl zřejmě nepříjemně překvapen, když americká strana zveřejnila i „jeho“ části rozhovoru. Tyto pasáže mimochodem ukázaly, jak se ukrajinský lídr snaží Trumpovi zalíbit a vyzněly dosti nevděčně vůči německé kancléřce Angele Merkelové a Macronovi. Zelenskij souhlasil s tím (vlastně se vším, s něčím na 100 % a s něčím na 1000 %), co Trump říkal: EU, a konkrétně Německo a Francie, Ukrajině nedostatečně pomáhají, či dokonce nedělají nic; ukrajinský prezident pak musel rychle své výroky „žehlit“ a vysvětlovat – hned na schůzce s Angelou Merkelovou během jednání OSN (na její adresu Zelenskij řekl, že nedělá vůbec nic).

Nicméně hlavním reálným výsledkem skandálu byla skutečnost, že Zelenského snaha přibrat mezi účastníky normandského formátu také Spojené státy k ničemu konkrétnímu v nejbližší době nepovede. Ze dvou důvodů. Zaprvé, Ukrajina se momentálně stala pro Trumpa toxickým tématem a celý skandál kromě Trumpa a samozřejmě Joe Bidena poškodil i Ukrajinu. Že by Trump vstoupil do role diplomata se v případě východní Ukrajiny či vztahů mezi Ruskem a Ukrajinou jaksi čekat nedá. Ostatně na tiskové konferenci se Zelenským dal Trump svému ukrajinskému kolegovi radu: „Myslím, že vy a prezident Putin byste se měli sejít a řešit vaše problémy. A vím, že se o to snažíte.“ Všimněte si oné formulace „vaše“ problémy. Trump ještě před tím sdělil: „S Ruskem děláte velký pokrok, pokračujte v něm a ukončete to neštěstí.“ A za druhé, zlé jazyky by mohly snadno tvrdit, že Trumpa Ukrajina vlastně zajímá hlavně jako nástroj předvolebního boje. A mám obavu, že nebudou daleko od pravdy.

Steinmeierův vzorec a problém výkladů Minských dohod

V úterním vystoupení Volodymyr Zelenskij potvrdil, že Ukrajina souhlasila se Steinmeierovým vzorcem, jak požadovala Moskva. Dodal, že datum normandské schůzky by mělo být dohodnuto v nejbližší době. Je zřejmé, že svoji hrála jednak Trumpova slova a jeho momentální komplikovaná situace, jednak tlak EU či konkrétně Francie, a konečně i patová situace, která nemůže uspokojovat nikoho. Západní zájem na přijetí Steinmeierova vzorce potvrdila poslední Macronova slova v projevu před parlamentním jednáním Rady Evropy (kde mimochodem Macron obhajoval návrat Ruska do řad organizace, kterou spolu s Německem prosadil). Ovšem potřeba pohnout s donbaským problémem je podstatnou součástí Zelenského programu pro Ukrajinu, který má doma ne příliš silnou opozici (a ta se hned také ozvala v parlamentu i na ulici). Není těžké si spočítat obrovské náklady, které ukrajinská společnost nese díky pokračujícímu konfliktu. Politicky, sociálně, lidsky a ekonomicky.

Co se týče Steinmeierova vzorce –  stanovuje konkrétní postup pro získání autonomie (zvláštního statusu) obou regionů. Napřed má dojít k uspořádání voleb v obou regionech, a to v souladu s ukrajinskými zákony, následně má dočasně vejít v platnost ukrajinský zákon o autonomii. Plně platný bude až tehdy, když pozorovatelská mise OBSE potvrdí férovost a demokratičnost voleb. Pro pořádek: vzorec a Minské dohody nijak neřeší jinou palčivou otázku s názvem Krym.

I když tedy poslední vývoj můžeme hodnotit jako pohyb (v protikladu s několik let trvajícím patem) správným směrem, je zde celá řada rizik. Připomeňme si, že dosavadní problém Minských dohod spočíval v odlišném výkladu jednotlivých kroků a postupů, a často i v postoji k celému minskému protokolu, který ne všechny na Ukrajině uspokojoval.

První problém naznačil už Zelenskij v úterním vystoupení, když řekl, že k volbám v obou regionech nedojde v případě, že zde budou přítomna jakákoliv vojska a dokud Ukrajina nezíská kontrolu nad hranicí s Ruskem (což je bod 9 minského protokolu, ale v úterním dokumentu o Steinmeierově vzorci chybí). Ovšem v posledních letech bylo dosaženo jen malého pokroku (i když i v této rovině k pozitivním posunům po nástupu Zelenského došlo) v otázce plného příměří zbraní, odsunu vojenských jednotek a stažení těžkých zbraní obou stran (bod 1 a bod 2 minského protokolu).

Druhý problém vznikne nebo může vzniknout s novým zákonem o zvláštním postavení obou regionů (o autonomii). Ten současný, který Ukrajina přijala fakticky pod tlakem západních zemí, přestane platit na konci prosince letošního roku. Tady vzniká prostor pro změny a revize (se kterými zřejmě Zelenskij počítá), i když bude otázkou, nakolik je západní partneři připustí. Hlavní okruhy donbaské autonomie jsou určeny v podstatě zase Minskými dohodami.

Aby mohl začít politický proces řešení konfliktu na Donbasu, musí nejprve dojít k dohodě o organizaci voleb v obou východoukrajinských „lidových republikách“. Tyto volby se musejí konat na základě zvláštního zákona a musí být stanoveno jejich datum. Druhým tématem je otázka zákona o zvláštním postavení (autonomii) regionů a třetím nepochybně i kontrola hranice a odchod všech vojsk z této oblasti. To vše se týká dost elementární otázky: pokud bude proces politického řešení spuštěn v duchu Minských dohod, pak Ukrajina logicky musí znovuzískat autoritu na území obou „lidových republik“. Autonomii mají oba regiony získat v rámci Ukrajiny, v rámci ukrajinských zákonů a jako součásti Ukrajiny. Je velkou otázkou, zda Kyjev od tohoto požadavku může opustit, protože samostatnost obou regionů nikdy neuznal. Z toho vyplývá, že cesta k ukončení konfliktu a návratu obou regionů na Ukrajinu bude i přes nepochybně dobré signály ještě dost složitá a nebude jen čistě zahraničněpolitickou otázkou. Nic to ovšem nemění na faktu, že plánovaný summit normandské čtyřky, který bude i prvním osobním setkáním Zelenského s Vladimirem Putinem, bude pro další vývoj na Ukrajině zásadní.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.