Rusko je součástí americké domácí politiky a jejích konfliktů už dvě století

Americký zvyk využívat Rusko v domácí politice sahá do období 50 let před americkou občanskou válkou. Se skutečným Ruskem to nikdy nemělo moc společného.

Rusko, či spíše jeho konkrétní obraz, bylo součástí americké domácí politiky dávno před studenou válkou a současnou aférou „Russiagate“ (vyšetřování údajné spolupráce Trumpa a Ruska v prezidentské kampani v roce 2016). Americký zvyk využívat Rusko ve vnitřních záležitostech sahá do období 50 let před americkou občanskou válkou, míní historik Ivan Kurilla. Dnešní události jsou tak součástí dlouhé tradice americké politiky. V rámci ní bylo skutečné Rusko rozmazáno, vznikly vlastní konstrukce Ruska, které měly pomáhat jedné či druhé straně americké politiky skórovat doma. Neznamená to snad že by Rusko bylo jako mezinárodní aktér bez viny a nebyly zde důvody pro americké obavy, nicméně vždy když Rusko vstoupí do domácí debaty, důvodem jsou domácí spory.

První diskuze o Rusku ve Spojených státech spadají do roku 1813, když se obě země ocitaly ve válce. Američané proti Británii a Rusové proti Napoleonovi. Pro tehdejší americkou politiku byl typický spor o volbu orientace země na Británii anebo na Francii. Ruské vítězství nad Napoleonem tak dalo tehdejším zastáncům probritské politiky (federalistům) novou argumentační munici. Vítězství Ruska nad Napoleonem se dokonce slavilo i v USA. Naopak zastánci profrancouzské politiky kolem prezidenta Jamese Madisona odpověděli protiruskou kampaní v médiích, která Rusko líčila jako necivilizovanou zemi, která si sympatie Američanů nezaslouží. Vznikly tak dva obrazy Ruska: jeden jako obraz statečného a svobodu milujícího národa, druhý pak jako barbarské a autokratické země.

Rusko se vrátilo do americké politické debaty v polovině 19. století v době evropské revoluce roku 1848. Rusko tehdy představovalo garanta vídeňského systému mezinárodních vztahů a ochránce monarchismu, zatímco Američané spíše sympatizovali s revolucionáři v Uhrách, Francií či v německých zemích.

Jedním z důsledků jara národů roku 1848 byl vznik nového (revolučního) souboru odkazů v mezinárodní politice – USA se v jeho rámcích staly vzorovou společností a taková konstrukce vyžadovala binární alternativu jako její protějšek. Tradiční Rusko bylo přirozenou volbou. Nové revoluční pojetí mezinárodní politiky spjaté se skupinou „Mladí Američané“ pak vidělo v Rusku přirozeného nepřítele jejich snahám. Hnutí ale dlouhou nevydrželo a americké vztahy k Rusku se vrátily až do doby studené války do kolejí tradiční diplomatické praxe.

Kurilla dále píše, že Rusko neopustilo veřejnou debatu v USA ani později. V době občanské války se v USA široce tématizovalo v souvislosti s domácí debatou o otroctví také ruské nevolnictví. Když v roce 1861 Rusko udělilo nevolníkům svobodu, stalo se na dlouho vzorem pro americké abolicionisty (zastánce zrušení otroctví). Prezident Abraham Lincoln se zajímal o zrušení nevolnictví v Rusku a chtěl ruský příklad využít pro zrušení otroctví v USA.

Rusko, jak ukazují tyto příklady, bylo součástí domácí americké politiky dvě století. Problémem takového využití není faktická nepřesnost, je jím akcent a rámování. Bez ohledu na špatné kroky Moskvy, aféra „Russiagate“ je dalším příkladem nového užití Ruska jako cizího nepřítele odpovědného za domácí problémy, píše Kurilla. Současné Rusko si kritiku zaslouží, ovšem způsob, jak jej kritizují americká média vychází mnohem méně z problémů, které autokratické Rusko ve světě nebo doma vytváří, ale mnohem více z amerických snah vyvážet odpovědnost za nečekaný domácí vývoj. „Rusko“ (jako americká politická konstrukce) je stejně vzdálené od skutečného Ruska, jako jsou skutečné Spojené státy vzdáleny od „Ameriky“ v ruské propagandě.

Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.