Bez změny zahraniční politiky bude EU brzy ovládána vnějšími velmocemi

EU se musí zasadit o bezpečnou multipolární budoucnost. Jinak se sama stane obětí zákonů džungle.

Berlínský kongres v letech 1884 až 1885 rozdělil sféry vlivu na africkém kontinentu ve prospěch 14 evropských států a následovala vlna evropské migrace do Afriky. V 21. století sledujeme opačný proces masové migrace z Afriky do Evropy, míní profesor mezinárodní politické ekonomie Guido Montani pro Social Europe.

V knize Scramble for Europe píše Stephen Smith, který je expertem na africkou společnost a politiku, o současném přílivu migrantů z Afriky a všímá si, že 7 z 10 Afričanů jsou mladí lidé pod 30 let. Snaha mladých generací zbavit se starého patriarchálního sociálního pořádku vedla nejprve ke stěhování do měst, v Africe tak vznikly gigantické metropole. Nyní, když mají mladí Afričané možnost sledovat životní styl bohatého západního světa, touha po emigraci do Evropy získává přitažlivost. Smith je toho názoru, že „masivní migrace Afričanů do Evropy není v zájmu mladé Afriky, ani v zájmu starého světadílu“.  Africkou společnost totiž ochuzuje a bere jí zdroje, aby se mohla dál rozvíjet, konkrétním problémem je odchod kvalifikovaných mladých lidí. Na druhé straně je pro Evropu složité přijmout takový příliv lidí. Evropské sociální systémy jsou postaveny na danění – a není pro ně udržitelné, aby byly otevřené.

Masová imigrace je pro EU výzvou a nese s sebou podle autora možnost vážného ohrožení budoucnosti EU. Podobně jako si v historii Evropa Afriku rozdělila a soupeřila o vliv na africkém kontinentu, nyní stojí EU před podobnou hrozbou: řada kontinentálních velmocí si uvědomuje, že EU je politicky křehká, takže praktikuje strategii „rozděl a panuj“.

Příkladem je politika Vladimira Putina, který využívá příležitosti a podporuje strany, které požadují odchod svých zemí z EU – například Marine Le Penovou nebo Mattea Salviniho, tvrdí autor. Rusko má zčásti oprávněné pocity odporu vůči NATO v souvislosti s nesplněnými sliby ohledně expanze NATO na východ po roce 1990. Na slib se zapomenulo, i proto, že EU nedokázala zajistit bezpečnost zemí na východě. Vedlo to k ukrajinské krizi a ke konfrontaci se Západem, nad plány na společný evropský dům se stáhly mraky.

Podle mínění autora si iniciativa Jednoho pásma, jedné stezky zaslouží podporu. Je v zájmu Evropy, aby celý eurasijský prostor zintenzivnil svoje spojení s Čínou. Nicméně každá země vidí jednání s Čínou jinak a snaží se získat výhody jenom pro sebe. Čína si to uvědomuje a využívá to ke svému prospěchu. Jedná s jednotlivými zeměmi, nikoliv s EU jako celkem. Čína jednala samostatně s Německem, Francií, Řeckem nebo Itálií a samostatně s 16 zeměmi střední a východní Evropy. Evropská komise je jen pozorovatelem dění.

Vztah prezidenta USA Donalda Trumpa k mnohostrannými institucím je známý a je negativní. Snaží se je všemožně oslabit, i když je nedokáže rozpustit. Trump staví na dvojstranných vztazích a EU pro něj je překážkou. Proto také Trump podporuje Brexit a jeho bývalý poradce Steve Bannon podpořil populisty v EU. Největší hrozbou je Trumpova obchodní politika, destabilizace mezinárodního ekonomické pořádku. Obchodní válka s Čínou už mezinárodní obchod poškodila. Zvyšují se také rizika recese.

Otázkou je, zda EU dovede najít odpověď na současnou „tahanici o Evropu“ (Scamble for Europe)? Montani uvádí, že za posledních 27 let se EU nepodařilo udělat dost, aby vytvořila opravdu společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Pokud tak bude pokračovat, míní dále, bude brzy ovládána vnějšími velmocemi. A takový svět bude světem džungle, kde se slabí budou muset podřídit silným.

Nová předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová slíbila dvouletou Konferenci o budoucnosti Evropy, která má začít v roce 2020. Co se stane do doby, než konference skončí? Bude zde ještě relativně stabilní a mírový mezinárodní pořádek, i když se USA snaží zničit multilaterální instituce? A co recese?

Evropská zahraniční politika se nerodí přes noc. Jenže EU musí ukázat, že má vůli jednat a využít moci, kterou už má. EU je ekonomická moc, která se vyrovná Číně, USA i Indii. Euro jako měna ale stále nemá mezinárodní status. ECB má v MMF jen pozorovatelskou pozici, upozorňuje dále Montani. Francie a Německo se přesto staví proti reformě, která by dala ECB jednotný status v MMF, což by postavení EU v této instituci posílilo na úroveň USA.

Autor je toho názoru, že by se země EU měly zbavit práva veto s ohledem na nutnost společné efektivní zahraniční politiky, protože další finanční krize by mohla přinést EU smrtelný úder.

Prvním krokem k evropské zahraniční politice je právě mezinárodní posílení eura v rámcích MMF, což je jeden z bodů agendy nové šéfky Evropské komise. Euro by se mohlo stát alternativní měnou vůči dolaru, míní Montani. Tedy pokud se eurozóna stane jednotným kapitálovým trhem s eurobondy, které by byly podobné jako dluhopisy amerického ministerstva financí.

EU by měla přinést nápady na reformu MMF ve stylu nového Bretton Woods, a to nejen ve shodě s USA, ale také s Japonskem, Ruskem, Čínou a Indií a dalšími.

Návrat k multipolárním mezinárodním institucím je možný a nutný a EU má moc být motorem nové globální agendy v 21. století, končí Montani.

Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.