Rusko-kubánské vztahy jsou lakmusovým papírkem vztahů Ruska a USA

Kubánský prezident navštívil minulý týden Rusko v rámci oživení vzájemných vztahů obou zemí. Jak určuje vztah mezi Ruskem a USA akcenty tohoto nového oživení?

Politolog Stanislav Tkačenko zhodnotil v souvislosti s návštěvou kubánského prezidenta Miguela Díaze-Canely v Moskvě mezi 27. a 30. říjnem 2019 rusko-kubánské vztahy. Ty považuje za lakmusový papírek vztahů mezi Ruskem a USA.

V poslední době bylo ve vztazích mezi Havanou a Moskvou živěji. Ministr zahraničí Sergej Lavrov byl na Kubě v červenci letošního roku. Následně sem v říjnu zamířil i premiér Dmitrij Medveděv a Nikolaj Patrušev, šéf ruské Rady bezpečnosti. Rozhovory se týkaly témat rusko-kubánského partnerství, vojensko-technické spolupráce (Rusko poskytlo Kubě půjčku v obranné oblasti ve výši 42 milionů dolarů – pozn. red.), společné těžby ropy a biotechnologií.

V obchodě se zvedl obrat mezi oběma zeměmi, je tu ale přebytek ve prospěch Ruska. V roce 2018 dosáhl vzájemný obchod 387,9 milionů dolarů, což je o 33,69 % víc než před rokem. Prioritou pro obě země je otevření Ruska kubánským importům.

Kuba má v historii ruské diplomacie zvláštní místo. Kubánská krize v roce 1962 byla pro tehdejší SSSR lekcí o tom, že mocná supervelmoc čelí omezením v tom, jak moc může projektovat svoji vojenskou moc v různých koutech planety. Kuba ukázala Sovětskému svazu, že to, co si mohl dovolit ve střední Evropě nebo v jihovýchodní Asii, není možné na vzdálené Kubě v blízkosti USA. I dnes vnímají američtí představitelé posilující vojenskou přítomnost Ruska na Kubě jako existenciální ohrožení.

V roce 2001 Vladimir Putin ohlásil uzavření ruského vojenského zpravodajského centra na Kubě – byl to krok ke zlepšení vztahů s USA. Washington toto gesto dobré vůle neocenil. V roce 2003 začaly být vztahy mezi USA a Ruskem napjaté. Moskva ale svoje vojenské centrum na Kubě neobnovila – dávala najevo, že respektuje červenou čáru mezi privilegovanými zájmy obou zemí. K jejímu překročení by muselo dojít za výjimečných okolností.

Politický a ekonomický model Kuby neprospívá dvojstranným vztahům. Na Kubě má navrch veřejný sektor. Teprve v roce 2014 se země začala více otevírat zahraničním investorům, jenže americké sankce dopad této nové politiky omezily. (Další změny zavedla Kuba změnou ústavy letos v únoru, týkají se například zavedení soukromého vlastnictví, posílení tržních prvků a příležitosti pro malý a střední byznys – pozn. redakce).

Kuba závisí ekonomicky na cenách cukru, niklu a tabáku. Ostrov má ale zásoby nejrůznějších kovů, což je pro ruské těžařské firmy příležitost – s ohledem na perspektivu růstu cen těchto kovů. Velký potenciál má rozvoj turismu. V roce 2018 z Ruska přijelo 137 tisíc hostů.

Ruská politika vůči Kubě představuje lakmusový papírek pro hodnocení vztahu mezi Ruskem a USA. Pokud ve vztazích Kuba-Rusko převládají otázky vojensko-technické spolupráce, znamená to nárůst konfliktu mezi Moskvou a Washingtonem. Pokud je centrem zájmu ropa, turismus či metalurgie, tak vyhrává kooperace, uzavírá Tkačenko.


Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Ilustrační foto: Autor – Oficiální stránky prezidenta RF, kremlin. ru (http://www.kremlin.ru/events/president/news/61930/photos/61742)

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.