Změní EU fiskální pravidla?

Ekonomka Ilona Švihlíková píše o tom, jak je to s politikou „svěrací kazajky“, kterou EU prosazuje v rámci svých fiskálních pravidel.

V Praze se před týdnem konala konference zabývající se nezávislými rozpočtovými radami a fiskálními pravidly EU. Této problematice se věnuji dlouhodobě a patřím k velkým kritikům dokumentů jako je Fiskální kompakt. Tyto svěrací kazajky nejenže nedokáží udržet chybně institucionálně vytvořenou eurozónu pohromadě, ale naopak zhoršují situaci v zemích, které zoufale potřebují „vyrůst z dluhu“, jako je například Itálie. Fiskální kompakt a další podobné „pakty“ jsou výstupem německých představ o správné hospodářské politice. Tato politika „černé nuly“ Německo dovedla k tomu, že má snižující se poměr dluhu k HDP, ale také značnou podinvestovanost v infrastruktuře a že zaostává v moderních technologiích – jak potvrdila i německá průmyslová strategie.

Koneckonců sám autor „dluhové brzdy“ musel přiznat, že je potřeba pravidla (chorým způsobem ukotvená v ústavě!) změnit. Na Německu samotném se ukázalo, že fiskální sešněrování je cesta k zaostávání, neboť k prosperitě se nelze proškrtat.

Zároveň je patrné, že stanovit si fiskální cíle jako dominantu hospodářské politiky je zcela chybné – hlavní rivalové EU (a opakuji si – jak je definuje německá hospodářská strategie), si totiž s deficity a dluhy žádné starosti nedělají. Naopak, snaží se spíše o inovativnost a „upgrade“ svých ekonomik. Spojené státy jsou silné v digitálních technologiích – a pravda, vzhledem k tomu, že disponují hlavní internacionální měnou, není pro ně veřejný dluh žádné téma. Japonsko svůj dluh (238 % k HDP, takže proti tomu je i Řecko troškař) monetizuje, aniž by země měla jakékoliv problémy s inflací.

Čína se soustřeďuje na „dohnat a předehnat“ a vykazuje největší počet patentů na světě, patří už k největším globálním inovátorům a její firma Huawei může ve výdajích na vědu a výzkum držet krok s největšími americkými technologickými firmami. Jen EU si zvolila, že se uškrtá k smrti a ještě s tím tragikomickým zdůvodněním, že tak udrží eurozónu.

Jak je ovšem známo, málokdo je tak „odolný“ vůči realitě jako právě Evropská komise. Proto mě zajímalo, do jaké míry byl hlavní řečník – Mateusz Szczurek, člen Evropské fiskální rady – schopen vyjádřit „poučení z krizového vývoje“.

Na začátku si řečník pochválil to, že fiskální pravidla jsou více dodržována a země EU netrpí nadměrnými deficity. Szczurek si položil otázku, zda pravidla pomáhají udržitelnosti veřejných financí a uvedl, že „výsledky jsou smíšené“ – což je diplomatické vyjádření pro socio-ekonomickou katastrofu řady zemí, Itálií počínaje.

Uvedl překvapení, že řada zemí za dodržování fiskálních pravidel zaplatila recesí (aneb „mysleli jsme to dobře a dopadlo to jako vždycky“). Nebo by se dalo ironicky dodat, že kdyby někdo znal základy keynesiánské makroekonomie v I. semestru bakaláře, asi by tak překvapen nebyl.

I další sdělení byla zajímavá – například důraz na komunikaci, který se jako červená nit táhl všemi příspěvky. Lidé o fiskálním kompaktu a o národních rozpočtových radách nic neví, je potřeba jim to vysvětlovat a „komunikovat“ (aneb vysvětlíme lidem, že jim seškrtáme důchody a když to dobře „vykomunikujeme“, tak to pochopí). Na tomto místě ještě jedna moje poznámka: cimrmanovsky jsem si dělala zápisky, kdy se nehovořilo ne o výdajích, ale o příjmech – například o tom, kolik uniká na daních do daňových rájů, když už existují tak velké obavy o „udržitelnost veřejných financí.“ Inu, ani jednou! Problém je očividně jen na straně výdajů…

Čísla vypovídající o eurozóně jsou ovšem nemilosrdná, takže pravda nakonec překvapivě (sic!) zazněla.

  1. Fiskální konsolidace zesiluje cyklus zejména pro vysoce zadlužené země (Itálie opět jako příklad par excellence).
  2. Fiskální konsolidace ničí produktivní veřejné investice. (A to se pak odráží ve zhoršujícím se stavu infrastruktury a to zase v zaostávání, které znamená nižší růst, nižší růst je nižší výběr daní, a už jsme v bludném kruhu).
  3. Vysoké dluhy se nesnižují. Možná by bylo vhodné na rovinu říct, že země jako Itálie, nebo Řecko a další, nikdy nemohou své dluhy splatit. Jediná rozumná politika je z dluhů vyrůst – a v tuto chvíli je mi jedno, že to také říká Matteo Salvini, protože v tomto má pravdu. Je potřeba pracovat na snižování poměru dluhu k HDP (ergo zvýšit jmenovatel).

Z těchto důvodů je potřeba fiskální pravidla zjednodušit. Evropská komise totiž prý nechce uvalovat sankce a bojí se (!) své rozšířené politické odpovědnosti. Její politická jednání (viz odlišný postoj vůči dluhům Francie/Itálie) vyvolávají prý nedůvěru v celý proces fiskální konsolidace.

Podle Szczureka by bylo vhodné, aby byl cíl fiskální konsolidace jen jeden – 60 % veřejného dluhu k HDP, aby byl jen jeden operační cíl a také aby bylo formulováno zlaté pravidlo, které by podpořilo ochranu veřejných investic před škrty.

Poslouchat zástupce Evropské fiskální rady mi znovu potvrdilo, že Keynese skutečně zlikvidovat nelze a že ať už se němečtí ordoliberálové snaží jakkoliv, Keynes a jeho učení se vždy znovu vynoří – například u Szczurekova tvrzení, že investice zvyšují produkční kapacitu ekonomiku, a proto u nich nelze dopustit škrty.

Zaznělo dále také, že by různé země měly mít různé cíle, protože mají různou strukturu ekonomiky, národní úspory, běžné účty… – skutečně „objev“, až mě napadlo, že nejvíc by těm zemím pomohlo, kdyby měly nejen různé fiskální cíle, ale hlavně kdyby neměly euro.

Esenci Evropské komise pak bývalý člen polské vlády vyjádřil ve větě, že „je potřeba akceptovat, že některé věci jsou nerealistické“. (Jako například to, že by Řecko kdy mohlo splatit svůj dluh, což ovšem bylo jasné již na začátku řecké krize každému, kdo umí elementární počty. Do této kategorie ovšem kancléřka Merkelová jaksi nepatří). Může ovšem být, že Evropská komise v případě Itálie, která již od roku 1992 (!) vykazuje primární přebytek, a přitom se jen potácí od jedné stagnace ke druhé, zatímco ji EK stále nutí k další „fiskální disciplíně“, interpretovala alternativně heslo: buďme realisté, žádejme nemožné.

Z konference o fiskálních tématech by se dalo uvést ještě mnohé, ale připomenu ještě dalšího zástupce Evropské fiskální rady, který si stěžoval, že lepší výsledky hospodaření jsou dosaženy tím, že příjmy byly vyšší, než očekávání (přesto se příjmům a zejména otázkám daňové spravedlnosti nevěnovala žádná pozornost). Druhým faktorem byly úspory z úroků (viz politika ECB záporných úrokových sazeb a kvantitativního uvolňování). Martin Larch si ovšem postěžoval, že kdyby se snižovaly výdaje, tak by třeba zmizel i deficit…. (typický příklad účetního uvažování, nenapadlo ho ani za mák, že kdyby se snižovaly výdaje, tak by konjunktura vzala hodně rychle za své, uf).

Shrnuto: zástupci Evropské fiskální rady učinily „objevy“, které jim mohl říci každý, kdo zná elementární makroekonomii a není zaslepen dogmatickou a destruktivní německou neoliberální politikou. I částečné prozření je možno vítat, jenže prosadit „realitu“ tváří v tvář Německu, bude nelehký úkol. Jak to říkal Szczurek? Možná by pomohla další krize…

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.