Ve Finsku mají další premiérku a 10 ministryň. Proč to Česku nehrozí?

V českém případě stála v čele státu naposledy Marie Terezie. Vážně je chtít ženy až na špici jen formalismus, ptá se Veronika Sušová-Salminen.

Finsko má nejmladší premiérku na světě, 34letou Sannu Marinovou. Marinová je třetí premiérkou v dějinách samostatného Finska, které již také 10 let reprezentovala Tarja Halonenová coby prezidentka země. V nové vládě (viz ilustrační foto) je většina žen (10 ku 5) a v čele pěti koaličních stran současné vlády stojí ženy. Hrozí něco takového Česku? Nespíš ne.

Jistě, můžeme si říkat, že je to prostě „přirozený“ běh věcí. Česká politika sice nemá výrazné političky (bohužel ani politiky, řekněme si upřímně, což jsou přímo závislé jevy), ale my jako společnost dáváme ženám rovné šance. To, že jich nevyužijí, je jejich problém či jejich volba. Nikdo jim v ničem nebrání. Bohužel si nemyslím, že je to tak docela pravda. V české politice (a nejen v ní) existují „skleněné stropy“.

Žena ve funkci, která reprezentuje zemi (v českém systému jednak v roli hlavy státu, jednak v roli předsedy vlády), nebude nikdy zárukou plné rovnosti ve společnosti, dá se namítnout. Ostatně i ve Finsku ženy například vydělávají méně než muži. Skutečnost, že v Česku byla naposledy v čele země císařovna a královna Marie Terezie, která zemřela v roce 1780, nám ale nijak nelichotí. Je to totiž otázka reprezentace, symboliky a do značné míry samozřejmě i možností či příležitostí. Proč to ženy v ČR nemůžou dotáhnout až na vrchol? Premiérkou/premiérem se stáváme jednak díky určitým vlastním schopnostem, jednak díky možnostem, které odrážejí konkrétní fungování politiky i společnosti. Dlouhodobá absence (či malé zastoupení) žen má tedy nepochybně souvislost s tímto fungováním. Není náhodná, není omylem a není volbou či národním koloritem („u nás“ je to všechno jinak a dobře).

Dnešní společnost ráda skloňuje slovo rovnost a příliš nereflektuje, že stejnost není jeho synonymem. Navíc určitá její část dnes dává přednost spíše konzervativnímu vidění světa, takže se už jen k samotnému pojmu „gender“ staví podezřívavě (i ke slovu menšina – což se ale žen netýká, ženy nejsou žádná menšina). Nechuti k podobným „novotám“ je často obětována i rovnost – nerovnosti jsou normalizovány nebo málo zdůrazňovány (problém už nejsou nerovnosti, ale genderová „ideologie“). Je jistě pochopitelné, že do krajností dovedený feminismus vzbuzuje (jako cokoliv jiného dovedeného do krajnosti) nedůvěru či odpor. Jenže za kritikou se, bohužel, často skrývá jen obhajoba nejrůznějších stereotypů i nepochopení toho, co slovo gender vlastně znamená.

Feminismus, který za rovnost žen bojuje faktickou adaptací se na svět mužský, je nepochybně další problém. Nejde totiž o emancipaci, nýbrž o stvrzení mužských pravidel. Rovnost neznamená ztrátu sebe sama, znamená přijetí rozdílů, které ovšem nejsou důvodem pro podřízené nebo nadřízené postavení, pro bariéry všemožných „skleněných stropů“ či vylučování a diskriminaci. Pokud zemi i ve 21. století reprezentují výlučně muži, zatímco ženy hrají vedlejší role „věčných místopředsedkyň“ či dokonce „dekorací“ (aby se neřeklo, ale hlavně aby „nás“ nezastínily a neohrozily), nebude to asi díky „ideologii genderismu“, ale spíš patriarchální politickou kulturou, která se zoufale míjí s 21. stoletím.

Pravda, ani zvolení do nejvyšší funkce není ochranou před stereotypy pohlaví. Zvolení Zuzany Čaputové na Slovensku, mám podezření, genderové stereotypy v mnohém spíš potvrdilo. Média (i ta česká) pak dál pracují na jejich šíření například tím, jak se zajímají o prezidentčiny účesy a oblečení – v případě mužských politiků takové téma zpravidla nebývá „zpravodajsky pokryto“ ani komentováno. Výjimkou se v posledních dnech stal jen Emmanuel Macron, který místo košile s kravatou oblékl rolák (ne že by to byla v jakémkoliv ohledu stěžejní informace, ale pozornost vzbudila). Je tak jasné, že rovnost v politice je také otázkou toho, aby ženské političky nezůstávaly i nadále jakýmsi doplňkem mužského světa a média nebyla spolutvůrci stereotypů a nerovností. A propos, mám pocit, že česká média mají také podivný nedostatek ženských komentátorek (a analytiček): za poslední měsíc na nejčtenějším internetovém serveru Novinky nebyl ani jeden komentář od ženské autorky (ani jeden!). Opravdu, podivuhodné.

Francouzka Simone de Beauvoirová chápala ženy jako „druhé“ pohlaví – jako pohlaví, které ve všem zásadním je zrcadlem muže. Žena je určena svým vztahem k muži, je „tou Druhou“, podřízenou a bez vlastní autonomie. Trvala na tom, že podřízenost ženy není důsledkem její biologie. Je důsledkem společenských konvencí a výchovy (které s biologií nějakým způsobem pracují, vykládají ji). Tomáš Garrigue Masaryk, zakladatel demokratického Československa, ke kterému se dnes tak rádi hlásíme, v roce 1904 psal: „Muž a žena jsou si rozumově i mravně rovni. Nerovnost mezi mužem a ženou není přirozená, není od přírody, ale vyvinula se historicky. A jak v historii dělalo se mnoho chyb a chyb osudových, tak stala se také chyba, chyba veliká, potlačením ženy.“ Dost možná, že ženská premiérka či prezidentka tuto velikou chybu nenapraví. Byl by to ale hezký pokrok na cestě, jejíhož konce ani po 115 letech (a 101 letech samostatné republiky) stále nevidíme…

Ilustrační foto: Autor – Flickr, Valtioneuvosto.fi (https://www.flickr.com/photos/finnishgovernment/)

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.