Rok 1989 na časové ose západních dějin

Adam Votruba se ještě vrací k tématu roku 1989 a zařazuje události s ním spojené do širší časové osy západního vývoje.

Rok 1989 lze považovat za významný mezník pro dějiny východní i západní Evropy. Západní Evropa ovšem na rozdíl od té východní nepoznala od druhé světové války ani revoluci, ani okupaci, ani válku na svém území. Můžeme se ptát, jestli jsou v západoevropských poválečných dějinách nějaké významné historické mezníky, jestliže v nich postrádáme jakékoliv politické převraty. Za důležité roky z hlediska Západoevropanů je podle mého soudu možno považovat léta 1968, 1973, 1989, 2007 a 2015. Pokusím se zde jednotlivá historická data ve zkratce charakterizovat:

1968: Studentská revolta

Rok 1968 byl pro západní Evropu rokem studentské revolty, která však znamenala více, než se může na první pohled zdát. Radikální levice tehdy mylně doufala, že přišel čas k uskutečnění revoluce. Ve skutečnosti bylo v té době už jasné, že dělníci na Západě po žádném typu komunistické revoluce netouží. To ostatně tehdy konstatovali i západní neomarxisté. Francouzský lid to dal najevo mj. i v prezidentských volbách, kde velké procento voličů podpořilo Charlese de Gaulla. Tzv. nová levice, která se tehdy ještě hlásila k pojmu neomarxismus, se pokusila následně formulovat svou strategii nazvanou „dlouhý pochod institucemi“. Jeho cílem by měl být postupný rozklad nenáviděného společenského systému a prohnilé západní společnosti vůbec, až k jejímu rozpadu a nahrazení něčím jiným – něčím, co teoretikové neomarxismu odmítli blíže specifikovat. Na adresu východní Evropy možno poznamenat, že Sovětský svaz sice okupací Československa pojistil své mocenské postavení, ovšem ideologicky byl tento krok jeho porážkou. Komunismus ztratil na Západě zbytky své důvěryhodnosti, byť západní komunistické strany zatím ještě nepřišly o své voliče.

1973: Neoliberální éra

Rok 1973 je poněkud opomíjen. Z hlediska Západu se odehrálo něco velmi významného, byť šlo o událost na jihoamerickém kontinentě. Byl to vojenský převrat v Chile. Celé zemi byly pod vojenským terorem vnuceny neoliberální reformy, označované též jako šoková terapie. Tato „terapie“ měla podle amerických ekonomických poradců zajistit budoucí prosperitu díky radikální deregulaci – naprostému uvolnění trhu. Podle kritiků neoliberalismu došlo ke zbytečnému zbídačení obyvatelstva a uměle vyvolané ekonomické krizi. Teprve v roce 1989 se dostala země na úroveň, která hospodářsky odpovídala jejím možnostem. Podle obhájců byla tvrdá krize nutná pro vytvoření úspěšné a rychle rostoucí ekonomiky, čehož důkazem má být rychlý růst v osmdesátých letech, poté kdy se ekonomika odrazila „ode dna“.

Rok 1973 je z tohoto důvodu významnější, než se na první pohled zdá. Zahájil neoliberální éru, jejímž leitmotivem se stala postupná demontáž sociálního státu. (Připomeňme, že sociální stát byl v západní Evropě budován po válce mj. i jako hráz proti komunismu.) Načasování bezpochyby souvisí s porážkou západní radikální levice v roce 1968 a rovněž s pokaženou reputací sovětského komunismu po potlačení pražského jara. Je téměř symbolické, že podle statistik byla v USA roku 1973 nejvyšší průměrná reálná mzda v celé historii. Později již nebyla nikdy dosažena, a naopak po dlouhá období klesala.

1989: Západní triumfalismus

Rok 1989 byl poznamenán západním triumfalismem. (Osobně jsem vždy vnímal jako vítěze studené války spíše Michaila Gorbačova než Ronalda Reagana.) Michail Gorbačov se rozhodl uvolnit totalitní režim v Sovětském svazu a následně dát ostatním komunistickým zemím volnost. Jeho hlavní zásluhou je, že změna režimu proběhla ve východní Evropě převážně pokojnou cestou. Západ ovšem neodolal pokušení vidět se v roli vítěze a svou politikou velmi napomohl tomu, aby se Rusko v 90. letech ocitlo ekonomicky i politicky na kolenou.

V devadesátých letech se zdálo, že západní systém zvítězil navždy a nastává tzv. konec dějin. Neoliberální reformy byly doporučovány postkomunistickým zemím jako univerzální recept na prosperitu. I zde vedly k podstatnému zbídačení obyvatelstva, byť zrovna v České republice nebyl jejich dopad nijak zvlášť drastický. Nelze opomenout, že západní firmy mnohdy ze situace významně těžily. Otevřely se jim nové trhy, v nichž byla rychle (a z nezanedbatelné části kvůli politickým rozhodnutím) zlikvidována domácí konkurence. Je na místě otázka, zda podpora reforem byla ze strany Západu formou ekonomické pomoci, nebo formou ekonomické kolonizace.

2007: Hypoteční krize

Roku 2007 vypukla americká hypoteční krize. Do jisté míry lze tento rok považovat za konec neoliberální éry. V mainstreamových médiích se najednou začalo mluvit o selhání neoliberální ortodoxie, což bylo před tím nemyslitelné. Americká vláda nezvolila (překvapivě?) pro překonání krize neoliberální reformy, ale státní intervence. Nicméně nové ekonomické paradigma nastoleno zatím nebylo. Česká vláda se v té době pokusila využít krizi právě naopak k naordinování tvrdých neoliberálních reforem, které byly prezentovány jako nutné pro ozdravení státních financí.

Můžeme říci, že z pětatřicetiletého období 1973–2008 vyšel kapitál jako vítěz. Další demontáž sociálního státu přestala být víceméně tématem. Důvodem není ani tak skutečnost, že by byl sociální stát už úplně odstraněn, spíše zde zapůsobil fakt, že korporace se již zbavily daňové odpovědnosti. Na sociální stát příliš nepřispívají, takže nemají důvod investovat do další kampaně proti němu. Výsledkem neoliberální éry je enormní nárůst sociálních rozdílů, oslabení národních států a posílení korporátního světa.

2015: Migrační krize a rozpad společnosti

Rok 2015 byl poznamenán tzv. migrační krizí, která ve vědomí lidí překryla dosavadní problémy. Lze říci, že zatímco neoliberální éru provázel rozpad sociální soudržnosti západních společností, nyní k tomu přistupuje rozpad kulturní soudržnosti. Společnost se rozpadá nejen horizontálně (lidé různého původu), ale i vertikálně (elity versus lid). Zjednodušeně řečeno: elity začaly vnímat plebs jako odlišnou etnickou skupinu – samy se cítí být multikulturními kosmopolity, lid vnímají jako xenofobní, rasistický atd., což jim dává morální převahu a právo vládnout případně i nedemokratickými metodami. Rovnostářskou ideologií, již si přisvojily v oblasti etnicity a menšinových práv, zakrývají svojí pozici vykořisťovatelské třídy (abychom použili marxistickou terminologii).

Pro Českou republiku byl rok 2015 ideologickým návratem na Západ, neboť přestal fungovat již dříve oslabený postkomunistický diskurz. Mediální mainstream se více přiblížil tomu západnímu i navzdory skutečnosti, že sociokulturní struktura české společnosti je výrazně odlišná.

* * *

Zkusme alespoň provizorně odpovědět na otázku, co lze do budoucna očekávat. Pravděpodobně „nejprogresivnějším“ (viz dále) politickým směrem současnosti je to, co bychom mohli nazvat slovem „trumpismus“. Nálepka „populismus“ je ve skutečnosti zavádějící. Řekne-li dnes politik či novinář o někom, že je populista, pak to neznamená nic více než slovo nepřítel.

Dnešní pravicový populismus pod sebe schovává nejméně tři velmi odlišné fenomény:

1) hnutí a strany, které vzešly zdola a reagují na aktuální krizové jevy

2) krajně pravicové strany, které částečně zmírnily svou rétoriku a těží z nastalé situace

3) oligarchové vstupující do politiky a proměňující politiku na součást svého byznysu (viz trumpismus)

Politicky nejúspěšnější jsou populisté třetího typu. Boj, který vedou média a politici proti nim, je plný skutečného či předstíraného hněvu, je to ale boj uvnitř oligarchie. Takovýto populista je podnikatel, který chápe, že k politickému úspěchu potřebuje získat lid na svou stranu. Bere to jako obchod, v němž může lidu i něco reálného nabídnout. Druhá strana reaguje následujícími prohlášeními: populisté lid manipulují, uměle vytvářejí nespokojenost a slibují lidem nesplnitelné. A jejich recept na boj s populismem? Zavádění cenzury a masivnější propaganda. Nazývají to ovšem vzletněji: boj proti falešným zprávám (fake news), boj proti šíření nenávisti, výchova občanů.

Můžeme pro ilustraci zmínit, jak protipopulistické liberální strany interpretují výše popsané období let 1973–2015. Je to pro ně období stálého ekonomického růstu, prosperity a blahobytu, kromě toho také období rozšiřování svobody a demokracie (viz pád komunismu). Z jejich hlediska je naprosto nepochopitelné, co se nyní děje a proč jsou lidé nespokojení. To, že jsou občané někým zmanipulováni, je pro většinu z nich zjevně jediným smysluplným vysvětlením.

Neměli bychom však zapomínat, že dosavadní politické a novinářské elity vykonaly v posledních 40 letech obrovský kus práce na tom, aby umožnily nejbohatším osobám a korporacím vyhnout se placení daní. Vlády tyto daně s odkazem na ekonomickou racionalitu přenesly na bedra středních a nižších středních vrstev. A co dělají tyto zasloužilé elity tváří v tvář migrační krizi a z ní vyplývajícím bezpečnostním problémům? Vyprávějí lidem o tom, jak musíme být solidární a jak na ztrátu bezpečnosti si musíme ve jménu našich hodnot zvykat. (Je to úžasné, když vám zasloužilý zastánce solidarity o morálce káže.)

Dnešní doba v mnoha ukazatelích připomíná Evropu v době pozdní renesance nebo římskou říši před pádem republikánského zřízení. Co by z toho mohlo vyplývat pro budoucnost, pokud by se měly dějiny v trochu jiné podobě opakovat? Zmíním se o tom jen ve zkratce, protože jsem se daným tématem zabýval na jiném místě. Možné pokračování je následující: další nárůst sociálních rozdílů. Zpočátku jen mírný sociální sestup nižších a středních vrstev, který již pozorujeme, by se měl v dalším období zrychlit. Narůstá tendence k autoritářské formě vlády. Jestliže některý oligarcha již zvítězil v boji o moc, pokouší se oslabit postavení ostatních oligarchů. Participace nižších společenských vrstev na politickém rozhodování odpadá. Elity a lid se od sebe dále kulturně vzdalují. Na významu nabývají ideologicko-náboženské konflikty.

Pro Českou republiku by mohla být tato krize příležitostí pro sebereflexi. Postkomunistické země jsou sociálně i kulturně jinde než západní Evropa. V demokratických praktikách už pro nás západní země nemohou být dost dobře vzorem. Hierarchické myšlení, kdy se vidíme stále v pozici slabšího zaostalého žáčka, který má napodobovat vše, co vidí u zkušenějších a mocnějších, může být do budoucna zbytečnou zátěží. Je možná načase být sami sebou, protože nastupující doba nejspíš nebude lehká.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.