Domácí úkoly pro EU

Europoslankyně Kateřina Konečná (KSČM) navrhuje konkrétní kroky, které na EU čekají v případě, že nebude dál odkládat svoji nutnou institucionální proměnu.

Evropská unie si dříve či později musí položit zásadní otázku a tou bude, jak chce tato organizace působit navenek. Zda se bude jednat např. o srdnatého bojovníka za lidská práva a proti globálnímu oteplování, který bude bojovat stylem „padni komu padni“, nebo bude klasickým mocenským hráčem v mezinárodní politice, který často jen obezřetně přešlapuje a útočí většinou pouze na snadné terče, nebo se zahraniční politiky zcela vzdá a nechá ji na národních státech. V tuto chvíli je de facto kombinací všech tří, což se pak v praxi projevuje tím, že když Turecko zbaběle zaútočí na Sýrii, aby mohlo vyvraždit Kurdy, a USA nerušeně páchá atentáty mimo své území, strčí EU hlavu do písku. To z jinak velmi hlasité EU, která se snaží v mezinárodní politice navyšovat svoji moc, dělá pokrytce a velmi slabého hráče, který se nedokáže angažovat ve věcech pro ni značného zájmu. EU ujel v mnoha mezinárodních otázkách dneška vlak natolik, že není v současné konstelaci možné ho dohonit. Nabízí se tedy otázka, zda by se namísto toho neměla EU koncentrovat na jiné otázky, jejichž vyřešení by Evropské unii mohlo významně zvednout prestiž a sebevědomí.

EU se mění

Pokud nějaká organizace nefunguje zcela tak, jak má, měla by sáhnout k vlastní institucionální proměně. To je dle mého soudu ultimátní ukázka vlastní síly, že si organizace uvědomí své vlastní chyby a navzdory vlastní změnu nesnášející byrokracii ji provede. O proměně OSN se mluví desetiletí a kde nic tu nic. Po brexitu se předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker rozhodl nastartovat debatu o budoucím vývoji EU a předložil pět scénářů. Pouze jeden z nich však počítal se spoluprací i v sociální oblasti a jinak šlo vlastně pouze o jednotný trh. Sám Juncker několikrát změnil, který scénář vlastně sám podporuje, až jediný pokus o reflexi po hlasování ve Velké Británii vyšuměl do ztracena. Věřím, že je nutné tuto debatu opět nastartovat a že je to v zájmu jak občanů EU, tak EU jako takové a její roli ve světě.

Změna by měla spočívat i v tom, že EU svým občanům více naslouchá. Jedním ze způsobů, jak toho docílit, jsou evropské občanské iniciativy, které měly vybudovat most mezi občany a EU a dát lidem možnost navrhovat legislativu. V původním nastavení tento mechanismus však pozitivní výsledky nepřinesl a naopak vedl k dalšímu rozčarování z EU. Ani nedávná revize nedává příliš nadějí v to, že by se to mělo změnit, a je tedy třeba dalších změn, aby mohl tento mechanismus fungovat pro občany skutečně efektivně.

EU je sociální

V návaznosti na scénáře budoucího vývoje by si měla EU uvědomit, že v rámci honby za jednotným trhem zcela zapomněla na sociální stránku věci a dnes vidíme propastný rozdíl mezi životní úrovní mezi některými regiony, ale i mezi starými a novými členskými státy. Země EU by tak měly mít na paměti, že všechny podepsaly „Cíle udržitelného rozvoje OSN“. Hned prvním cílem této agendy je „vymýtit chudobu ve všech jejích formách všude na světě“. Povšimněte si prosím, že zde není napsáno v rozvojových zemích či Africe apod., ale všude na světě, tedy i v Evropě a České republice.

Například Češi jsou si navíc vědomi, že jejich práce je silně podhodnocena. Odměny za stejnou práci jsou až třikrát nižší než v sousedním Německu. Přitom bez naší práce by řada zahraničních společností nebohatla tak, jak bohatne. Za stejnou práci bychom měli dostávat stejnou mzdu, protože jedině sociálně soudržná Evropa může být skutečně demokratická, a proto musí EU začít řešit sociální nespravedlnosti na svém území. Mohla by tedy např. podporovat družstevní podnikání, inovace, moderní podniky s vysokou mírou společenské prospěšnosti a evropskou minimální mzdu, která by mohla sloužit jako neoddiskutovatelný sociální a kulturní základ pro důstojnou práci napříč EU.

V EU sice nyní díky Schengenu neznáme tvrdou hranici, ale stále máme mezi sebou značné nerovnosti, což EU doteď ignorovala. Věřím, že zde musí dojít ke změně, která by učinila EU soudržnější, sociálně spravedlivější a její občany významně spokojenější. To vše udělá EU silnější.

EU podporuje mír

Díky Velkopáteční dohodě z roku 1998 panuje na Irském ostrově po třech desetiletích nábožensko-politického konfliktu mír, který je ale podle mnohých ohrožen vystoupením Velké Británie (a tedy i Severního Irska) z Evropské unie. Proces brexitu stále není dokončen a bohužel není možné vyloučit odchod bez dohody, který by znamenal narušení Velkopáteční dohody. Současná situace tak vzbuzuje na ostrově nejistotu a vyvolává nepříjemnou pachuť doby konfliktu, během kterého přišlo o život na 3 500 osob. EU dlouhodobě tlačí na naprosté dodržování Velkopáteční dohody (mimo jiné i kvůli tomu, že je jejím garantem), ale zaznívají obavy, že Londýn není v této otázce zdaleka tak aktivní, což vede k debatám o možnosti sjednocení ostrova pod vlajkou Irské republiky a potažmo EU.

V původně plánovaném termínu brexitu (31. 10. 2019) jsem jela na Irský ostrov v rámci delegace z Evropského parlamentu. Setkala jsem se se zástupci měst jako Derry a Donegal, rovněž se zástupci občanské společnosti a potenciálně ohroženého byznysu. Z těchto jednání bylo znát, že současná nejistá situace znovu otevírá staré rány a vzbuzuje strach z tvrdé hranice. Irové jsou sice zcela odhodláni zachovat na ostrově mír a rodí se v nich přesvědčení, že to lze učinit pouze pomocí sjednocení. Záleží samozřejmě primárně na nich samotných, ale EU by tento proces měla rozhodně podporovat, jelikož to může být zásadním předpokladem udržení míru. Domnívám se, že by tato aktivita EU, jakožto držiteli Nobelovy ceny míru, slušela a zvedla by její renomé.

EU jako mediátor

EU je v otázce Katalánska spíše pro-španělská. Odsoudila násilí z doby během katalánského referenda o nezávislosti, ale vždy dodá ono významné „ale“, čímž ho de facto legitimuje. V tuto chvíli tak vize, že by se sama EU stala mediátorem mezi oběma stranami, není zcela realistická. Přitom se z hlediska EU jedná o gól do vlastní brány, jelikož Katalánci byli vždy silně proevropští a vkládali naději do projektu Evropy regionů. Katalánští lídři (stejně jako například skotští) vždy opakovali, že jedna z prvních věcí po získání nezávislosti by bylo podání přihlášky do EU. Evropské státy se však obávají, že by se myšlenka separatismu mohla šířit a dopadnout i na jejich státy.

Domnívám se však, že se EU nemůže líbit španělský recept na uklidnění situace. Katalánci chtějí uspořádat referendum o nezávislosti. Namísto toho, aby španělská vláda po jeho konání oznámila, že bylo proti ústavě a jeho výsledky jsou tedy irelevantní, pošle do oblasti španělské policisty, kteří mlátí Katalánce tak dlouho a brutálně, že se celému světu tají dech. Zkrvavené tváře katalánských voličů však jako vendeta nestačí, a tak nedávno padly tresty v celkové výši 99,5 roku pro organizátory referenda. To zradikalizovalo část příznivců katalánské nezávislosti, ale vyhnalo do ulic i ty spíše umírněné, kterým tresty připadají nepřiměřené. Domnívám se tedy, že jedinou šancí je, aby začal skutečně politický dialog bez španělských obušků.

Podepsala jsem proto s dalšími 40 europoslanci dopis Komisi, ve kterém vyzýváme, aby „se Evropská komise chovala jako zprostředkovatel nebo jako podpora mezinárodního zprostředkování s cílem najít politické řešení v Katalánsku, které respektuje vůli lidu s nezbytnými změnami ve španělském právním systému; aby Evropská komise zajistila ochranu základních lidských práv ve Španělsku, tak aby nedala precedens, který by mohly využít nedemokratické země; aby Evropská komise vzala na vědomí mezinárodní organizace, které požadují propuštění vězňů a vyzývají Španělsko k dodržování mezinárodních smluv.“

Často řešíme vězně a národní konflikty třetích zemí, na které máme dojem, že si můžeme troufnout. Ovšem fakt, že si s tímto problémem neumí poradit EU na svém území, ji oslabuje a dělá z ní organizaci pokrytců.

EU se nenechává obcházet

Evropská unie podle Gabriela Zucmana z Kalifornské univerzity v Berkeley přichází o pětinu všech vybraných firemních daní, což ročně odpovídá 60 miliardám eur (některé další analýzy hovoří až o 190 miliardách eur ročně). Celkem je v daňových rájích uskladněno sedm bilionů eur majetku. Organizace Glopolis odhaduje, že Česká republika přichází v daňových rájích o 21 až 57 miliard korun ročně. Proč by jiní hráči neměli EU a její členské státy obcházet v mezinárodní politice, když to korporace dělají dnes a denně?

EU jde příkladem

Z vlastní zkušenosti vím, že se EU chová na mezinárodních fórech jako největší zastánce pařížské klimatické dohody, ale realita za tímto přesvědčením často pokulhává. Znát je to i v otázce mně velmi blízké – odlesňování. Zde kritizujeme Brazílii, Indonésii, Malajsii a další státy, ale teď musíme řešit tuto problematickou otázku bohužel i na úrovni EU. I zde jde bohužel o život. V Rumunsku totiž v průběhu roku 2019 došlo kvůli tzv. těžařské mafii k úmrtím několika lesníků, kteří jenom dělali svoji práci a bránili rumunský prales před nelegální těžbou. Považuji za naprosto nepřijatelné, aby k takovýmto událostem docházelo kdekoliv na světě a za naprosto šokující, že se tak děje na půdě EU. Šílenstvím rovněž je, že každý den zmizí v Rumunsku devět hektarů pralesa. Světu tak vysíláme velmi nebezpečný signál – Pařížská klimatická dohoda je pro nás kusem papíru. To by ovšem mohlo vést k tomu, že by se k USA, která klimatickou dohodu ignoruje, přidaly další země a došlo by k dominovému efektu. EU tedy musí konat a své přírodní bohatství chránit. Samozřejmě nejenom v této otázce by měla jít EU příkladem, pokud si chce zachovat/obnovit kredibilitu na mezinárodním poli.

EU chrání whistleblowery/oznamovatele

Nikdy v historii lidstva nebylo snadnější šířit informace a myšlenky, ale rovnoměrně s tím se zvyšovala potřeba např. korporací a států tyto informace zachovávat v tajnosti. Dilematem dnešní doby však je, jak se zachovat k těm, kteří odhalují informace ve veřejném zájmu.

Evropský parlament si uvědomuje, že whistlebloweři hrají zásadní úlohu při odhalení několika nedávných velkých skandálů, které se týkaly krácení daní (například Lux LeaksPanama Papers) nebo zneužití osobních údajů (Cambridge Analytica). EU jakožto celek dává jasně najevo, že je jejím cílem odstranit všechny formy odvetných opatření proti whistleblowerům. No a potom přijde na řadu téma Julian Assange a vše se začne poněkud komplikovat a mnoho lidí ošívat. Principy Evropské unie jsou totiž velmi často jednou věcí, a vůle nejsilnější armády NATO druhou.

Skandály, na které upozornily Lux Leaks, Panama Papers a Cambridge Analytica, šly naprosto jasně proti veřejnému zájmu, a proto byly přivítány jako naprosto zásadní pro rozvoj demokracie a právního státu. Julian Assange upozornil na tajné akce CIA, odposlouchávání evropských prezidentů, zabíjení civilistů v Afghánistánu, americkou základnu na mučení Guantánamo a mnoho dalších nepravostí tu více, tu méně hraničících s mezinárodním právem. Britské soudy, které budou brzy rozhodovat o tom, zda má být Assange vydán do Spojených států kvůli zveřejnění dokumentů o válce v Iráku a Afghánistánu, by si měly uvědomit, že i Assange konal ve veřejném zájmu, a je tedy oznamovatelem.

V polovině června jsem proto podepsala dopis na Evropskou komisi, ve které ji s kolegy žádáme, aby uznala Assange jako whistleblowera a poskytla mu příslušnou ochranu, urgovala za zlepšení jeho životních podmínek (podle experta OSN je Assange dlouhodobě vystaven psychologickému mučení) a zabránila jeho vydání do USA, kde může být podle experta OSN vystaven reálnému riziku vážného porušování lidských práv, a to např. svobody projevu, práva na spravedlivý soud a zákazu mučení a dalších krutých, nehumánních či ponižujících forem zacházení nebo trestů.

Jsem tedy bytostně přesvědčena, že by EU měla oznamovatele chránit, bez ohledu na to, kdo oznamovatelem je a jakou zemi či korporaci svým činem odhalil. EU přece není pokrytecká a nekonzistentní… Nebo je?

EU sjednocuje

Máme sice tendenci na to často zapomínat, ale je prostým faktem, že určité území EU je okupováno nečlenem EU, který je však na druhou stranu členem NATO. Po invazi Turecka do Kypru vzniká roku 1983 Severokyperská turecká republika uznaná pouze Tureckou republikou.

V roce 2004 se Kypr stává členem EU, a tím se přenášejí tyto problémy i na Unii. EU a OSN měly snahu o posun v této oblasti a pokročit ve směru sjednocení Kypru. V roce 2012 OSN upozornila na ekonomické problémy na obou stranách Kypru. Tuto situaci se severní Kypr pokusil řešit půjčkou ze strany Turecka, naproti tomu kyperská část žádala MMF a EU. V roce 2013 Kypr zablokoval obchod ze severního Kypru, a Turecko reagovalo uzavřením letišť a přístavů pro Kypr. V roce 2014 proběhla obnova jednání o sjednocení Kypru v podobě federace, která však byla ukončena bez výsledku v roce 2017.

Prostá otázka – jak může EU akceptovat, že je část jejího území okupována a ještě ke všemu zemí, která se čím dále více vzdaluje demokratickému ideálu? Není tohle přesně jedna z věcí, co z EU dělá slabého aktéra, který není schopen hájit ani svoje nejzákladnější zájmy? Kypr musí být sjednocen a turecká okupace ukončena, jinak bude EU pro smích.

EU vidí věci jasně

Na rozdíl od NATO si EU uvědomí, že je nemožné označovat za spojence někoho, kdo jím zcela očividně není. Přiznejme si jednou pro vždy, že v době globalizované ekonomiky se silná a jednotná Evropa nelíbí žádnému z velkých mezinárodních hráčů. Je sice nutné udržovat se všemi dialog, ale není třeba předstírat přátelství, kde není a nemůže být. Turecko pod Erdoganem není spojencem EU a neváhá činit kroky, které jdou proti zájmům EU (viz turecko-libyjská námořní dohoda). Jelikož chce být EU brána vážně, měla by bránit svoje zájmy a vymezit se proti těm, kteří podnikají kroky proti ní. Jak tedy může Turecko být stále kandidátskou zemí do EU?

Jsem si samozřejmě plně vědoma, že některé z těchto úkolů je nutné řešit i na mezinárodním poli, ale jedná se primárně o problémy, které souvisí s vnitřní podobou a fungováním EU, a vnímám je tedy v prvé řadě jakožto evropský interní problém. Představa, že by se EU „vyňala“ z mezinárodního prostředí, je ve 21. století zcela mimo realitu. Otázkou tedy hlavně je, jak chce působit a také kde. V tuto chvíli připomíná EU až příliš OSN, a to jak v šířce záběru, tak ve faktických úspěších, ale je smutnou pravdou, že je EU ve svých postojích a akcích více nepřehledná kvůli své nekonzistentnosti a pokrytectví. Věřím, že pokud chce EU zlepšit svoji pozici a dokázat na mezinárodním poli svou sílu, musí tuto sílu v sobě nejdříve objevit a k tomu jí právě mohou sloužit mnou představené úkoly.

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.