Trest pro USA, nebo zvyk na svět bez práva a bezpečí?

Ivo Šebestík píše o současné zahraniční politice Spojených států, kterou charakterizuje beztrestná arogance. Svět si to ale nechává stále líbit. Proč?

Je to dilema trochu jiné než u Hamleta, byť na jeho konci se o bytí či nebytí jednat může. Arogantní chování kruhů, které ovládají Spojené státy, jejich agresivita, výsměch mezinárodnímu právu a suverenitě jiných národů, a nakonec i teroristické činy páchané na cizích územích zcela jistě budí odpor velké části obyvatel planety.

Spojené státy po ústupu Sovětského svazu z pozice druhé světové velmoci postupně odložily masku vzorové demokracie, světového mírotvorce a garanta svobody a jejich dominantní síly v mezinárodním prostoru vygenerovaly patrně nejarogantnější chování, jaké může v mírových podmínkách některá velmoc uplatňovat vůči ostatním zemím, ať už konkurenčním nebo dokonce spřáteleným.

Zneužívání dolaru v mezinárodních platbách, uvalování sankcí na vybrané země, permanentní obviňování neposlušných států, libovolný výběr osob označovaných za nepřátele a následně vražděných na dálku, agrese a okupace pod maskou misí, politické „inženýrství“ v obsazených zemích, do extrémní výše a jen kvůli ziskům vojensko-průmyslového komplexu vyhnaný vojenský rozpočet, vydírání spojenců proměněných v bezprávné vazaly – to vše představuje jen část ničivého celoplanetárního působení Spojených států.

Jako „bonus“ slouží pak destabilizace celých planetárních regionů, rasismus v zemích obývaných cizím etnikem, poškozování volné soutěže ekonomických subjektů uvalováním sankcí, vyhrožováním a vydíráním konkurence i partnerů, podpora vybraných subjektů islámského terorismu a cílená likvidace všech zárodků možného míru na Zemi. Ale ani tím se seznam škod páchaných Spojenými státy ve světě nevyčerpává.

Nenávist i velké mlčení

Kdyby v zemích Západu existovala skutečná funkční demokracie a nikoliv mezinárodní plutokracie a oligarchie fungující prostřednictvím demokratických kulis, kdyby národy Západu opravdu ctily svobodu v jejím původním čestném významu, a nikoliv svobodu jen jako prostor k neomezené spotřebě, ke kariéře, podnikání, zisku a zábavě, muselo by chování Spojených států za posledních třicet let vzbudit masívní odpor právě v zemích údajné svobody a demokracie. Že toto jejich chování budí nenávist v regionech Blízkého východu, Latinské Ameriky, Ruska, části Asie a severní Afriky, je zřejmé a pochopitelné. Méně pochopitelným se ale jeví, že vůči USA vládne úplné ticho právě v kulturní a na politická práva tradičně citlivé Evropě. Tedy tam, odkud by měl přicházet protest nejhlasitější.

Milovníci agresívní velmoci „v akci“ sice pomalu přestávají s hlasitým adorováním této síly, neboť vskutku je asi obtížné velebit tajfun za to, že strhl stovky vesnic na pobřeží a moře zaplavilo lidské příbytky. Takže rapsódi Ameriky mlčí. Ovšem otevřená a opravdu oprávněná a mohutná kritika jednání Bílého domu a Kongresu USA v evropských zemích chybí, třebaže Evropa na americkou zpupnost již několik let tvrdě doplácí. Stala se dobrovolným a nejsnazším terčem protizápadní nenávisti.

Člověk si, bohužel, zvykne na všechno

Existuje ale ještě jedna forma reakce na něčí velmocenskou aroganci a brutalitu a k té se bohužel Evropa a další kulturní oblasti světa uchýlily. Tou reakcí, která vlastně reakcí ani není, je ZVYK. Zvyk na svět, ve kterém oligarchie drtí demokracii, v němž vládne gigantická míra sociální nerovnosti, lež a nespravedlnost a ve kterém jedna velmoc úplně zničila i tu nejmenší naději na to, že se lidstvo na planetě konečně dohodne na všestranné mírové spolupráci, jakou přelidněná planeta s omezenými zdroji, vystavená totální ignoranci svých potřeb ze strany okolního vesmíru, nutně potřebuje.

Říká se, že si člověk zvykne i na šibenici. Mladé generace na Západě se vychovávají už samy, „svépomocí“ sociálních sítí, svých bublin a duchaprázdných vzorů, takže žijí v přítomnosti, bez nepotřebné minulosti, bez národních dějin a kultury, většinou i bez tradičního umění, moudré literatury, vkusného divadla a inteligentního filmu, a co nejvíce i mimo tradiční rodinu. Takto „vychovaný“ člověk bez souvislostí i bez kauzality v podstatě nepostřehne skutečnost, že není pánem ve svém domě. Svět, ve kterém platí síla a bezpráví, si nachází stále stupidnější výmluvy, a protože násilí a bezpráví se děje téměř každý den, stává se zvykem, vlastně normou.

Člověk, který se narodil do bažinaté krajiny a žil v ní celý život, aniž by ji byť jen na okamžik opustil, soudí, že bažina představuje standardní a jediné možné životní prostředí. Takto generace, které nikdy neokusí kulturu, vůbec se nezajímají o národní historii, mají zúžené vzdělání a je jim cizí literatura a jiné druhy umění nacházející se na nejvyšším stupni, potíž nesvobody a deformované demokracie nikdy nepochopí. Nenormální se stává normálním a už dnes naprosto zřetelně vidíme, kolik propagace a finanční i mediální podpory mají na své straně absurdita a nenormálnost. C´est le monde à l´envers! Je to prostě svět naruby!

Zde tkví velké nebezpečí, se kterým Bílý dům vlastně počítá. Neváží si jiných zemí a národů, protože jim vládne a diktuje jim podmínky. Kdo by si ostatně vážil vystrašených ovcí nebo úslužných poskoků? Řídí se proto heslem diktátorů a tyranů, které v dějinách zaznělo už několikrát: „Nemusí mě mít rádi, jen když se mě bojí.“ Navíc se může spolehnout i na zvrácený vkus, jakým část lidstva tradičně disponuje. Tím „vkusem“ je obdiv k síle a násilí. Tak jako si menší pes lehne před velkým na záda a nastaví mu krk v naději, že takto vyjevená submisivnost na silnější zvíře zapůsobí, takto vlastně smýšlí slaboch o tyranovi. Podrobím se, padnu na kolena, přihrbím se, abych co nejvíce zmenšil tělesný objem, a tyran mě nechá na pokoji, no a možná mě i odmění. Takto lokální „elity“ prodávají své národy, jak se říká, za mísu šošovice, za třicet stříbrných či jidášský peníz. Prostě za falešný dojem, že stolováním u stolu pro služebnictvo i oni sami získávají právo počítat se k velkým. Jak směšné a jak ubohé! Ovšem také, jak současné!

Velmoci, které ztratily soudnost, ale časem končí

Dějiny ale naštěstí pracují svými osvědčenými prostředky a tak žádný strom nevyroste až do nebe. Nebes nesměla dosáhnout ani Babylonská věž. Neomezená hegemonie Spojených států už naštěstí pro lidstvo skončila. Čína sesadila Spojené státy z trůnu nejsilnější světové ekonomiky a Rusko nesrovnatelně promyšlenější zahraniční politikou a diplomacií šikovně využívá každé ze stovek amerických chyb a získává vliv i sympatie ve dříve ztracených doménách Sovětského svazu i jinde na světě. Když se jeden chová hloupě, byl by ten druhý hloupý, kdyby toho nevyužil. Mnozí lidé přijímají svět tak špatný, jaký je, tedy i se Spojenými státy v čele, ale dějiny ovládají umění, jak zvůli velmocí, které ztratily soudnost, korigovat jejich úpadkem. Spojené státy zřetelně prokázaly, že jsou silou destrukce. Svět by měl hledat spíše potenciál, který umí tvořit, a ne ničit a zabíjet.

Epilog

No a úplně na závěr a jen na okraj. Obyvatelstvo Spojených států nese za jednání oligarchů, kteří v USA uzurpovali demokratickou moc a řídí se jen vlastními zájmy, pranepatrnou odpovědnost. Stejně jako ji v míře co nejmenší mají i další demokratické národy. Ani Češi za velmi mnohé ostudné projevy svých reprezentací většinou nemohou. Souhlas s agresí vůči Jugoslávii, okradení Srbska o kus jeho území, účast vojáků v cizích válkách za cizí zájmy, lhostejnost k osudu statečného člověka, Juliana Assange, a desítky jiných činů nebo lhostejností. Co z toho si Češi skutečně přáli? Člověk aby nakonec nosil na hrudi ceduli s nápisem: „Žiji sice v demokratické zemi, ale za chování své vlády fakt neodpovídám!“

Sedm miliard lidí na této planetě má úplně identické potřeby a zájmy. Mír, spolupráce, důstojnost a slušné životní podmínky. Všechny spory, konflikty, války, ničení a krveprolití působí hrstka šílenců, kteří mají hypertrofované ego, obrovskou moc a prostředky, nulovou míru solidarity a odpovědnosti, a především neuznávají žádné hranice svých zisků. Bez hranic je též i jejich posedlost. Kdyby demokratické státy byly skutečně demokratické, tedy kdyby jejich vlády a parlamenty dělaly to, k čemu byly zřízeny, tedy respektovaly vůli obyvatel, pak by se moc šílenců na Zemi výrazně omezila. Demokracie tedy zůstává nadále jakýmsi alespoň částečně účinným lékem na šílenství poměrů. Jen kdyby se nám, chudinka neduživá, alespoň maličko uzdravila!

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.