Bouřlivé jaro roku 1920

Historik Jiří Malínský mapuje události a procesy, které hýbaly Československem před sto lety.        

Třetí rok republiky se měl stát vyvrcholením boje o její ráz, ale také o její existenci. Nikoliv náhodou vzhledem k sílícím projevům poválečné hospodářské krize, stoupající nespokojenosti strádajícího obyvatelstva s šedou ekonomikou šmelinářů, keťasů, domácích pánů, statkářů, nevyjasněnými hospodářskými vztahy s pohraničím, ale také nesnadným propojováním západních zemí (Čechy, Morava, Slezsko) a odlišných zemí východních (Slovensko, Podkarpatská Rus). Teprve postupně se vyhledávala definitivní sídla ministerstev, prezidenta republiky, poslanecké sněmovny, klíčových zemských institucí. Pro vzdělávací systémy na východě bylo nutné dotvořit školskou síť obecních, měšťanských i středních škol se slovenským jazykem a diskusi byla podrobena otázka hlavního vyučovacího jazyka na Podkarpatské Rusi. Probíhaly i snahy o zásadní majetkové změny a dosažení maximálně možného napojení na ekonomiku západních demokracií, v nichž Praha spatřovala klíčové spojence a záruku dobré budoucnosti země až příliš závislé na Německu. Pokračovalo budování návazné Malé dohody osy Praha – Bělehrad – Bukurešť; společným zájmem tu bylo udržení území republice přiřčených druhým versailleským systémem a odražení případných restauračních snah Budapešti a habsburskolotrinské dynastie.

Levicový radikalismus nastupuje

Ani Československo neminula vlna levicového radikalismu. Přesvědčení, že dosažení socialismu, pojímaného chiliasticky (velmi utopicky) jako všeobecná, blíže neurčená prosperita a lidské blaho v jednom, bylo mimořádně silné. Hospodářská krize a přežívání válečných týlových nedostatků bylo opakovaně pohonnou látkou tohoto vývoje. Hlavní podněty-iluze vycházely z Kominterny sídlící stejně jako ruská vláda v Moskvě. Do Československa byl vyslán Leninův emisar Alois Muna; záhy začal čeřit vodu nejen v tehdejší největší československé politické straně – Československé sociálně demokratické straně dělnické – ale v celé československé společnosti té doby. Rozhodné ne tehdy pronesl – opakovaně – prezident Masaryk. Poukazoval na rozvrácenou multinacionální ruskou společnost, v níž postupně vrcholila občanská válka (1917 – 1922) a schylovalo se k nebezpečné rusko (sovětsko) – polské válce i na nepřenosnost ruské zkušenosti. Bylo to už poté, kdy katastroficky odezněly první pokusy o vytvoření mimoruských sovětských politických subjektů (Bavorsko, Maďarsko, Slovensko, tzv. republiky rad, tj. sovětů, tj. sovětské republiky). Tyto pokusy, zbavené možnosti účinné vojenské pomoci Moskvy, bojující o své bytí a nebytí, tály s rychlostí sněhu vystaveného jarnímu slunci. Poválečné krizové projevy násobené nemalou vlnou iluzí o tak řečené sovětové (sovětské) moci značně zjednodušovaly obraz této rychle chudnoucí země. Její poutavé ideové výstupy – mír bez anexí a kontribucí, právo národů na sebeurčení, opakované zrušení trestu smrti – byly lidmi evropské levice osvojovány s nevšední vnímavostí; méně to už platilo o jejím pragmatismu, jehož nejzralejším projevem byl brest-litevský mír a obtížné soužití válečného komunismu a hlásání podpory soukromých rolníků a sedláků (mužiků) v rámci rovněž leninské NEP (tzv. nové hospodářské politiky).

Polarizaci sociálně demokratické strany, která započala prakticky hned po XII. sjezdu (prosinec 1918), lze charakterizovat následujícími tendencemi.  Masarykovi přívrženci, nejvíce charakterizovatelní Modráčkovým směrem, se od bolševismu všemožně distancovali. Tak řečená levice, pro svou relativní rozsáhlost velmi nesourodá, se hlásila k leninským představám; její vůdčí osobností se stal Bohumír Šmeral. Střed kolem předsedy strany Antonína Němce, usilující o zachování jednoty strany a hnutí stůjcostůj, zpočátku budil dojem couvajících před radikálním křídlem a působil poněkud bezvýrazným dojmem. Uvnitř tohoto směru začala vznikat nová tendence, usilující o zachování demokratické republiky. Zosobňovali ji zejména premiér Vlastimil Tusar a prostějovský předák Rudolf Bechyně.

Argumenty této marxistické platformy o historické revoluční příležitosti jsou známy stejně tak jako její teze o údajném žluťáctví alternativních vnitrostranických křídel. V této souvislosti není bez zajímavosti ocitovat charakteristické myšlenky jejich představitelů z bouřlivých polemik zejména užšího představenstva (výkonného výboru) strany. Jednoznačně se vyjadřoval Rudolf Bechyně: „Diktatura menšiny nevede k socialismu, diktatura menšiny vede k občanské válce. … Zbývá nám jedna cesta, cesta demokracie. A tu řeknu, že k ryze socialistické a sociálně demokratické práci patří úkol vybudovat republiku. Práce pro vybudování nové ústavy, nových právních řádů v této republice, práce pro nové zákony, pro novou správu, pro novou administrativu: to je práce socialistická a to je první etapou socialistické politiky. … Já chci mluviti do řad dělníků, že socialismus jest práce a že socialistická republika nemůže spočívati na ničem jiném nežli na práci, že práci potřebujeme již teď, nyní, a že jest zapotřebí, aby tato práce byla opravdu vykonávána. …“  Obdobně vystupoval i předseda strany Antonín Němec: „Je pravda, kdybychom chtěli, za dvakrát čtyřiadvacet hodin bychom měli vládu ve svých rukou. Ale byla by to vláda tak malinké většiny, že bychom ji mohli udržovat jen násilím. Než by to konečně nebylo rozhodujícím. Horší by bylo, že vzniknutím občanské války by dnešní špatné poměry vyživovací byly ještě zhoršeny a lid by se záhy obrátil proti nám.“

V těchto výrocích i tušením vnímáme bouřlivou atmosféru doby. Doplníme-li k tomu Masarykova slova z jeho poselství k 1. výročí republiky („Já od srdce přeju Rusku brzkého ozdravení, přeju si Rusko mohutné, ale demokratické. Rusku můžeme nejlépe pomoci, jestliže pomůžeme sobě. Politika opravdu česká a slove(a)nská bude podporou a pomocí Rusku a Slovanstvu.“) a výrok stranického orgánu Právo lidu charakterizující příjezd mladého ministra zahraničí Edvarda Beneše a průvodní atmosféru září roku 1919 „vyvstal v Benešovi diplomat práva a poctivosti, člověk spravedlivý, který v život politický vnesl místo podvodu a násilí zápas ducha a mravního charakteru! Dr. Beneš jako sociolog byl nám již před válkou v mnohém směru neocenitelným přítelem, stýkal se s dělníky, psal studie sociologické a byl spolupracovníkem našeho listu. Jeho schopnosti a mohutný duch státnický ho povolaly k věcem velikým …“  Oč se skutečně jednalo v této vzrušené době, ilustruje také tato většinová rezoluce zastupitelstva (bývalého ústředního výkonného výboru): „Trvajíce v zásadě na vyvlastnění soukromých výrobních prostředků, ježto dosavadní majetková forma jest také příčinou nerovnosti sociální, budeme prosazovati soustavné snahy socialisační, opírajíce se o konkrétní hospodářské podmínky a vědecké poznatky, berouce současně v úvahu vývoj hospodářských poměrů světových. Socialisací nemůže býti míněno pouze sestátnění podniků, nýbrž vytvoření takového hospodářského, sociálního a právního stavu, který by zajistil rovnoprávnou účast a zodpovědnost pracujících vrstev ve výrobě. Za podniky, u nichž postup socialisační stává se otázkou současného řešení, považujeme v prvé řadě doly, hutě, podniky k opatřování zdrojů světla, tepla, síly vodní a energie, přičemž béřeme v úvahu také spoluúčast státu, okresů a obcí. Forma správy těchto podniků budiž v prvé řadě postavena na základy zaručující všechny podmínky, určující stejnou míru zodpovědnosti, tudíž zisku i risika všem interesovaným. Kde se jeví nutnost, aby přechod k těmto novým formám děl se cestou vyvlastnění, budiž zákonem vyjádřen. Tento socialisační proces dějž se zřením ku zvýšení produktivity a bez otřesů porušujících hospodářskou stabilitu státu.“  Vůle znárodňovat soukromý majetek byla tehdy až většinová. Jak konstatuje autor šmeralovské monografie Jan Galandauer, vnitřní štěpení a polarizace ČSSDSD pokračovalo. V této fázi poválečného vývoje však jen krok za krokem. Tzv. levice měla jedinou jistotu: za Munu se zaručila krajská kladenská organizace ČSSDSD vedená jejím tajemníkem Antonínem Zápotockým.

Německá otázka roku 1920

Specifickým problémem byly německočeské požadavky. 20. prosince 1919 přijal premiér Tusar delegaci německočeské sociální demokracie vedenou jejím předsedou Josefem Seligerem. Dožadovala se co nejrychlejších parlamentních voleb a stejně dynamického svolání Ústavodárného shromáždění a okamžitého rozpuštění Revolučního Národního shromáždění. Revoluční chiliasmus, jak se toto počínání lidí, kteří ještě před rokem usilovali o rozbití republiky (Seliger byl vicehejtmanem papírové separatistické korunní země Německé Čechy), to byly věty značně nesouzvučné. Tusar v zásadě s jejich požadavky souhlasil, ale současně ji důrazně upozornil, že volby se budou konat až poté, co Revoluční Národní shromáždění schválí volební řád a volební zákon. Neopomněl také poměrně příkře zdůraznit, že původ tohoto parlamentu je dán revolučním pozdvižením českého národa proti habsburskolotrinské dynastii a jasně s protiněmeckým zaměřením národní a demokratické (buržoazně demokratické) revoluce 28. října 1918.  (Požadované volby se konaly posléze v dubnu 1920.)

Nebyl to jediný podnět ovlivňující vnitřní dění v republice. Postupně se do ní vracely jednotlivé transporty (ešalony) ruských legií, jejichž zneužívání v rámci nedobrovolné sibiřské  anabáze se právě na jaře 1920 chýlilo ke svému závěru. 18. února 1920 dorazili do Prahy socialističtí delegáti 2. sjezdu legií, kteří byli dlouhé měsíce internováni bez Masarykova a Benešova vědomí ve vladivostocké věznici Gornostaj. V pražské restauraci U zlaté husy je uvítali vedoucí představitelé obou socialistických stran (za ČSSDSD Rudolf Bechyně, František Hummelhans /vedoucí představitel Svazu Dělnických tělocvičných jednot/, Ferdinand Jirásek /představitel sociálně demokratického družstevního hnutí/, tehdy František Soukup, Václav Johanis, za ČSS mj. Jiří Stříbrný, Bohuslav Vrbenský, Františka Fráňa Zemínová). Atmosféru tohoto pohnutého setkání nejlépe postihuje výrok agrárnického delegáta druhého sjezdu legií Adolf Kučera: „Za krev, která dnes teče na nepřehledném, bratrovražedném bojišti v Rusku, nesou Čechoslováci největší odpovědnost, z té krve má se odpovídati československá armáda na Sibiři, jež se s hrůzou odvrací od díla svých rukou, aby neviděla úžasnou tragédii velikého, milovaného, bratrského národa … Chtěli jsme zjistiti, do které doby jsme sloužili sobě, pravdě, spravedlnosti, a kdy vlastně stali jsme se zrádci sebe samých, a kdo je hlavním vinníkem tohoto neštěstí …“  I tyto události spoluovlivňovaly jaro počínajícího třetího roku Republiky československé.

Nová ústava

Obdivuhodná píle a důraz našich předků se projevila v tvorbě druhé definitivní ústavy (první, tzv. provizorní, byla schválena v prvních dnech republiky na podzim 1918). Ústava, schválená po obtížném jednání v raných popůlnočních hodinách 29. února 1920, institucionalizovala rovnost muže a ženy, potvrdila zrušení šlechtictví, všeobecné, rovné, přímé a tajné volební právo a volbu prezidenta republiky společnou schůzí obou komor Národního shromáždění (parlamentu). Myslela i na práva národnostních menšin, jež odvozovala z lidské individuality a podstatně méně z kolektivní odlišné etnicity. Zaručovala rovněž základní občanská práva (listovní tajemství, svobody shromažďovací a spolčovací). Zařadila se k nejdemokratičtějším ústavám své doby a byla výrazem společného souhlasu české a slovenské levice i pravice. Hlasovali pro ni i někteří budoucí komunisté. Ne však – ke své určité škodě – německočeští poslanci.

Slavnostní byla i forma jejího jednomyslného nadšeného přijetí. Po uplynutí 150 hlasování zazpívali všichni parlamentníci nejprve státní hymnu Kde domov můj a poté socialističtí zástupci v Národním shromáždění zanotovali historickou hymnu československé sociální demokracie Rudý prapor. Stalo se to v prostorách dnešní Poslanecké sněmovny. Největší, tehdy obecně uznávané zásluhy na jejím zpracování měli předseda ústavního výboru tehdy ještě jednokomorového parlamentu JUDr. Alfred Meissner a premiér Vlastimil Tusar ve vzorné spolupráci s tehdejšími špičkovými právníky naší země i reprezentanty ostatních politických stran. Pro ústavu, jednomyslně schválenou pod předsednictvím dalšího sociálního demokrata Františka Tomáška (předsedy Revolučního Národního shromáždění), hlasoval i otec slovenského autonomismu Andrej Hlinka. O ústavu se velmi podstatně zasloužil i budoucí premiér Antonín Švehla. Profesor JUDr. František Weyr zhodnotil tuto práci následujícími slovy: „Předsednictvo ústavního výboru zůstalo od začátku až do konce jeho činnosti nezměněno. Předsedou byl advokát dr. Alfred Meissner (sociální demokrat), prvním místopředsedou dr. František Hnídek (agrárník), druhým byl prof. dr. František Weyr (národní demokrat). Volba dra Meissnera předsedou byla velkým štěstím pro ústavní výbor a Národní shromáždění. Sotva byl by se v Národním shromáždění našel muž schopnější pro tuto funkci. Spojoval ve své osobě všecky vlastnosti nutné pro zdar práce: právnickou bystrost, politickou obezřetnost, úžasnou píli a trpělivost.“

A tak v předvečer dubnových parlamentních voleb končila první část bouřlivého jara třetího roku republiky. Tusarova vláda, vzorně spolupracující s prezidentem Osvoboditelem, vykonala přes všechny demonstrace a sociální otřesy za necelý rok svého působení (léto 1919 – jaro 1920) neuvěřitelný kus práce. Byl to obdivuhodný výkon i v dobovém celoevropském srovnání.

Tak jako si připomínáme svá selhání, měli bychom si být neméně vědomi svých silných, nosných momentů a činů. Počátek třetího roku republiky k nim nesporně patří. Jsou to základy, které ovlivňují i naši současnost.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.