Davoské mámení

Ekonom Milton Friedman se nyní stal obětním beránkem těch, kteří jeho teorii využívali jako záštitu před kritiky, jak ukázalo poslední fórum v Davosu.

Server Other News přináší článek Conora Lynche z Truthdig o zhoubném působení neoliberalismu.

Málokdo si zaslouží větší kritiku než ekonom Milton Friedman. To on propagoval neregulovaný kapitalismus, to on byl otcem neoliberální ideologie, která v posledních padesáti letech byla tak dominantní, a tak destruktivní. Chicagská škola se stala nejvlivnější ideologií posledních padesáti let, ovlivnila ekonomickou politiku USA a stala se intelektuálním dogmatem kapitalistů.

Obhajovat Friedmana je těžké (a autor přiznává, že to nemá v úmyslu). Byl to on, kdo sehrál klíčovou roli v pravicovém ekonomickém projektu Ronalda Reagana a Margareth Thatcherové. Ideologové konzervativců a libertariánů stále používají jeho jazyk, od deregulace po snížení daní – to je prý ona friedmanovská svoboda.

Nový kapitalismus?

Nyní se ovšem Friedman stal jakýmsi obětním beránkem těch, kteří jeho teorii používali jako štít před kritiky. Bylo to vidět i slyšet na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, píše Lynch. V Davosu se schází světová elita a předstírá tam, že se více stará o svět než o vydělávání peněz. Takže přišli s „novým kapitalismem“, či kapitalismem „stakeholderů“ (!Argument k tématu přinesl články).

Zaznělo tam, že maximalizace zisku, resp. maximalizace zisku pro akcionáře je věcí minulosti. Marc Benioff, miliardář ze Silicon Valley, se nechal slyšet, že „kapitalismus, jak jsme ho znali, je mrtvý“. A dodal, že „posedlost maximalizací zisku pro akcionáře a jen pro ně vedla k obrovské nerovnosti a planetárnímu nouzovému stavu“.

Najednou se tedy Friedman stal obětním beránkem miliardářů a elit, které doufají, že si tak vyspraví „image“. Je zábavné sledovat, jak Friedman dostane, co si zaslouží, protože jeho tržní fundamentalismus už dávno patří do popelnice. Zároveň by ale byla chyba tvrdit, že padesát let vzestupu „kapitalismu pro akcionáře“ způsobil jen jediný mrtvý ekonom, byť jakkoliv vlivný.

Friedmanovy (ale i Hayekovy) práce posloužily jako krytí pro korporace, byla to morální obrana jejich bezskrupulózního chování a nenažranosti. Friedmanovo ospravedlnění neregulovaného kapitalismu bylo podpořeno jeho negativní definicí svobody, která dobře posloužila například bratrům Kochovým, kteří ve jménu svobody bojovali proti státu a jeho intervencím.

Na druhé straně, když Friedman psal, že rolí korporace je vydělávat pro své akcionáře, popisoval pouze, co korporace kapitalistů dělaly odjakživa. Nebylo to nic nového, on jen popsal logiku kapitalismu. Popis kapitalismu bez zástěrky najdeme i u ekonoma 18. století Adama Smitha, který ale nebyl takový tržní fundamentalista, jak je dnes často vykreslován. Smith koneckonců napsal, že hlavní funkcí kapitálu je zisk pro kapitalistu, což není vždy to nejužitečnější pro společnost.

Podobný popis najdeme i u Karla Marxe, který líčí, jak kapitalisté musejí používat stejné metody a taktiku jako jejich konkurenti. V opačném případě musejí odejít z trhu. Zisk je jediným motivem kapitalisty a je naivní si myslet, že kapitalista by mohl dát přednost zájmům komunity, zaměstnanců nebo životního prostředí, ledaže k tomu bude donucen.

„Progresivní“ ale stále neoliberalismus

Takže „kapitalismus pro stakeholdery“ není nic jiného než PR a přijetí „progresivních hodnot“ elitami Wall Streetu je jen zoufalým pokusem uklidnit rostoucí vztek a opozici vůči kapitalismu a třídě miliardářů. Je to cynická strategie a dobře byla vidět u zástupce Goldman Sachs, který prohlásil, že jeho firma už nebude od 1. června přijímat IPO (prvotní nabídka akcií) od firem, které mají ve vedení jen bílé muže. To je onen progresivní neoliberalismus, jak ho dobře popsala Nancy Fraserová. Strategické spojení mezi emancipačním hnutím (třeba feministickým nebo za práva menšin) a neoliberálními silami – použije se charisma progresivních sil, aby zdání emancipace zakrylo regresivní projekt zahrnující masivní přerozdělování směrem nahoru. Fraserová konstatuje, že cílem progresivního neoliberalismu není odstranit sociální hierarchii, nýbrž „diverzifikovat“ ji a „zmocnit se“ jí vytažením „talentovaných“ menšin – žen,  lidí nebílé barvy pleti, jinak sexuálně orientovaných – na vrchol.

Určití jednotlivci z podreprezentovaných skupin se tak mohou dostat na stejné pozice jako bílí muži. Je to meritokratický neoliberalismus, protože zakrývá skutečný stav věci, a přitom zachovává nespravedlivý systém, který drží většinu lidí ze všech skupin mezi vykořisťovanými a bezmocnými.

Jednotliví kapitalisté mohou i mít starost třeba o životní prostředí či nerovnost, ale stále operují uvnitř neosobního systému, kterému je to jedno. (A platí, v tomto prostředí, čím méně empatie, tím lépe, Lynch cituje studii, která potvrzuje, že šéfové firem mají častěji psychopatické tendence – jeden z pěti, zatímco v populaci jsou zastoupeni 1-2 %.)

Na rozdíl od davoských elit a představitelů korporací, kteří prosazují „soucitný kapitalismus“, byl Friedman alespoň ohledně nelítostné povahy kapitalismu upřímný. Ve skutečnosti totiž potřebujeme kritický pohled na samotný systém, který problémy způsobil. Vlastně není divu, že ti, kteří ze systému tyjí nejvíc, nejsou ochotni se aspoň podívat.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.