Proč nestavět Mariánský sloup na Staroměstském náměstí

Adam Votruba píše o tom, jak snahy o obnovení Mariánského sloupu v Praze ukazují, že hlavní společnou hodnotou dneška je to, že žádné společné hodnoty nemáme.

Pražské zastupitelstvo schválilo v minulých dnech obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Změnilo tak usnesení předchozího zastupitelstva, které tento návrh odmítlo.

Už samotná tato skutečnost nevěstí pro pomník nic dobrého. Pomníky by měly společnost spíše spojovat než rozdělovat. V poslední době se však zdá, že si libujeme v pomnících kontroverzních. Nejkřiklavějším příkladem je otázka pomníku Vlasovců, nicméně kontroverzní je i plánovaný pomník Marie Terezie aj. Jakoby každý považoval za své nezadatelné právo prosadit do veřejného prostoru, co chce, bez ohledu na mínění ostatních. Pomníky se tak stávají spíše symbolem názorové války mezi znesvářenými skupinami než symbolem společných hodnot. Zdá se, že naší hlavní společnou hodnotou je to, že žádné společné hodnoty nemáme. Při podobných názorových půtkách se často u různých aktérů vyjevuje i nedostatek historických znalostí, interpretační svévole a neochota podívat se na věc z více stran.

Historie je pochopitelně rozporuplná. To, co bylo pro jedny vítězstvím, je pro druhé porážkou. Historické katastrofy mohly mít vedlejší pozitivní důsledky, slavná vítězství v sobě mohla obsahovat zárodek budoucí katastrofy.

Rozporuplné konotace má i původní Mariánský sloup. Byl postaven po konci třicetileté války na připomínku uhájení Starého Města před Švédy. Tím se stal ovšem i symbolem habsburského vítězství ve válce a symbolem konečné porážky českého stavovského odboje. Teprve na konci třicetileté války bylo totiž toto vítězství definitivně zajištěno. Až do podepsání vestfálského míru doufali čeští exulanti, že se budou moci vrátit do vlasti.

Mariánský sloup nutně protestantům připomínal jejich vyhnání z Čech, a nejen pro protestanty znamenal symbol trvalého okleštění české státnosti v rámci habsburské říše.

Obhájci sloupu někdy argumentují i tím, že vítězství Švédů by přineslo jen plundrování a zbytečné oběti na životech. To je možné. Pokud se však už pouštíme na pole „co by, kdyby“, pak by bylo fér dodat i toto: Kdyby Švédové drželi na konci třicetileté války Prahu, pak by se tím zvyšovala pravděpodobnost, že jejich diplomacie prosadí jeden ze svých požadavků – obnovení náboženské svobody v Čechách a na Moravě. (Např. výměnou za stažení své armády.)

Dodejme pro úplnost, že programem protestantské strany nebylo vyhánění nekatolíků.

Prosazovali náboženskou toleranci, byť v předbělohorském období představovali většinu obyvatelstva českých zemí.

Sloup byl stržen 3. listopadu 1918 – pár dní po vyhlášení samostatného Československa a pár dní před koncem první světové války. I toto svržení vyvolalo kontroverzi. Mnoho lidí tento čin odsuzovalo jako zničení kulturní památky. Nicméně za první republiky se k jeho obnově nepřistoupilo. Stržení sloupu se tak v jistém smyslu stalo i symbolem revolučního roku 1918. A pro katolíky také symbolem protikatolických nálad první republiky.

Z tohoto přediva různých významů se nelze vymotat tím, že zvolíme za východisko jenom některé z nich. To však zastánci obnovy sloupu činí. Záměrně (a neupřímně) akcentují spíše umělecké stanovisko než historické. To je ovšem nemenší problém, protože nový sloup nebude žádnou historickou památkou, ale jen nepřesnou napodobeninou původního sloupu. O památkové hodnotě proto nemůže být řeč.

Zcela absurdní je tvrzení, že obnova sloupu má být symbolem smíření. Jakého smíření? Obnova sloupu, který některým českým občanům (nejen protestantům) připomíná ztrátu národní samostatnosti, masové vyhánění části obyvatelstva a nucené konverze ke katolictví? Copak může normální člověk někomu říci: „Mně nezajímá, že tobě to připomíná hanbu a pronásledování, já to zde postavím a basta; bude to akt smíření“? Pravý název tohoto postoje je narcismus.

Jak by byl na světě možný vůbec mír, kdyby každá strana říkala: Nemůžu ti odpustit, dokud nezískám zpět vše, o co jsem kdy přišel. Co kdyby katolíci, protestanti, muslimové požadovali navrácení a obnovu všech svých sakrálních staveb, které v historii ztratili? Co kdyby všechny země požadovaly navrácení všech území, o která kdy přišly? Svět by zjevně nevyšel z válečného konfliktu.

Je škoda, že někteří katolíci si toto neuvědomují. Tvrdí, že pro ně je to pouze symbol Panny Marie a obnova je nápravou jejího zneuctění. To však představuje naprostý nedostatek empatie k těm, kdo to cítí jinak. A také se v tom projevuje značná neschopnost odpustit.

Škoda, že katolicismus takto ukazuje svou horší tvář. Nejsem sice člen žádné církve, ale myslím, že by katolíky spíše mělo zahanbovat to, že symbol Panny Marie byl zneužit jako symbol militantní církve – církve válčící a vyhánějící jinověrce. Utrpení, kterému čelili protestanti po katolickém vítězství ve třicetileté válce, se nedá ani náznakem srovnávat s údajným utrpením katolíků za první republiky. I katolická církev dnes v rámci restitucí argumentuje heslem: Co bylo ukradeno, má být vráceno. Katolíci nemohou svým nepřátelům odpustit, že přišli o jeden sloup. Čeští protestanti přišli za třicetileté války o všechno.

Obnova sloupu, jak je dnes podávána jejími zastánci, nemůže být ničím jiným než symbolem církve triumfující nad svými nepřáteli. Právě proto, že je prosazen proti legitimní vůli části veřejnosti – a to ne menší části veřejnosti než je ta, která obnovu podporuje.

Možná bychom se mohli více zamyslet nad tím, co znamená odpuštění a co znamená smíření. Je pozoruhodným faktem, že konfesijní rozdělení národa, které započalo husitskými válkami, stále v nějaké podobě přetrvává. Je to i memento všem těm, kdo si myslí, že toleranci lze společnosti vnutit. Poučením by mohlo být: Učme se toleranci na svých nejbližších a nečekejme, že to půjde snadno.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.