Přejmenování „Kaštanů“ je samozřejmě cíleným vzkazem

Ondřej Krátký komentuje přejmenování jedné z pražských ulic z Pod Kaštany na Borise Němcova. Jaký vzkaz posílá?

Zatímco kaštan, podobně jako třeba bez či polní tráva, jsou typické rostliny nejen Čech, ale i střední Evropy obecně, liberalismus tu do zcela stejné míry zdomácnělý není. Kaštan či bez tak mají sílu symbolicky spojovat (podobně jako třeba chorvatská kuna či libanonský cedr, jejichž volba coby národních symbolů vědomě abstrahuje právě od osob či znaků, jež budou mít vždy tendenci společnost spíš dělit), a to právě proto, že coby symboly v zásadě „bezpříznakové“ nebudí negativní emoce a jsou pro své cílové publikum tedy především jednotícím prvkem.

Boris Němcov byl liberál, který svou ekonomicko-mocenskou činností v 90. letech minulého století mohl za mnoho zničených životů v době jelcinovského chaosu a bezpráví. To samozřejmě nikoho neopravňovalo k tomu, aby ho (bez soudu) zastřelil, nicméně mediální nálada, která se postarala o to, aby tato vražda byla spojována s Kremlem, není v pořádku o nic víc.

Osobně jsem se nikdy nad názvem „Pod kaštany“ nepozastavoval, i teď bych ho chápal maximálně v tom smyslu, že symbolicky – jménem všech – vítá (v případě ruské ambasády na něm spočinuvšího) hosta něčím, co je pro nás typické. Přičemž v každém vítání i hoštění je vždy skrytý jeden prostý, ale zásadní vzkaz: Jsi tu na návštěvě a jsme připraveni ti dát to nejlepší. Právě tím ti ale zároveň ukazujeme, že jsi tu „jen“ hostem – a tak se podle toho chovej. Pokud je hostitel kultivovaný, dá si vždy práci s tím, aby daný vzkaz byl podán co nejkulantněji, ideálně tak, že z něj tomu návštěvníkovi, který přichází s dobrými úmysly, dojde vždy jen ta vstřícná část. „Kaštany“ tuhle funkci přitom plní dostatečně.

Na rozdíl od nich „Němcov“ tu vrchní, vlídnou složku ztrácí, a je tak už jen čistě agresivním – případně (pěkně česky) „ze strany hostitele vůči hostu nepokrytě hostilním“ – vzkazem. Ti, kdo náměstí takto přejmenovávají, vědí přesně, co činí a proč to činí; kdo tvrdí opak, je v tomhle případě pokrytec. Stejně tak nemá pravdu ten, kdo říká, že nejde o čecháčkovství – jde o stejné čecháčkovství jako v jeho (po)baltských obdobách litevčáčkovstí či estončáčkovstí, případně nám Slovanům bratrštější ukrajinčáčkovství nebo poláčkovští.

V Moskvě máme ambasádu na ulici Julia Fučíka. Pokud by se Rusové chtěli za „Kaštany“ revanšovat, mohli by si vybrat zhruba dva způsoby. Měkkou verzí by bylo přejmenovat Fučíka na ulici Reinharda Heydricha, protože – jak by pohotově řekli někteří (nejen čeští) liberálové – v době, kdy se uzavíral pakt Ribbentrop–Molotov, který (podle těch samých liberálů) přeci vyvolal druhou světovou válku, byl Heydrich nevinnou stoupající hvězdou druhé smluvní strany, a tedy vlastně vážený přítel Sovětského svazu. Variantou nepoměrně tvrdší by pak bylo přejmenování na ulici Václava Klause staršího, protože ten je jednak a) vlastně taky (ekonomický) liberál, jednak b) straší dodnes. Zaměstnance úřadu by přitom – jako správné Čechy – druhá varianta zároveň jistě popudila či rozhádala o poznání víc než ta první.

Naštěstí jsou ale Rusové jednak věrni historii tak, jak byla, jednak se drobnostmi nezabývají. A nabízí-li se při této „celopražské příležitosti“ pro české reálie uzpůsobit hlášku Nikity Chruščova o psovi, který štěká, zatímco karavana kráčí dál, šlo by to možná i takhle: „Hřib se zatím naparuje – houbař však ví své…

Tento článek publikujeme ve spolupráci s webem Rebuild Syria.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.