Před sto lety. Třináctý sjezd ČSSDSD

Historik Jiří Malínský mapuje události československé, především levicové, politiky před sto lety. Dnes píše o průběhu třináctého sjezdu ČSSDSD na podzim 1920.

Před sjezdem

Porážka liberecké levice na druhém sjezdu DSAP a následné úmrtí Josefa Seligera do určité míry mohly vyvolat mezi demokraty ve spojení s vývojem rusko – polské války pocit jistého slábnutí komunizačního náporu. Věcně to neplatilo však ani pro Čechy jako nejzápadnější a největší zemi První republiky. Geneze komunistického hnutí v Československu naopak neustále pokračovala. Ve dnech 23. a 24. října 1920 se konal 2. sjezd sociálně demokratické mládeže (mezi jeho delegáty nechyběla ani mladičká, tehdy osmnáctiletá karlínská holka Marie Švábová, v budoucnu Švermová). Většina delegátek a delegátů se vyslovila pro vstup do KIM (formující se mládežnické organizace Komunistické internacionály; předpokládala se přitom úzká koordinace s komunizujícím křídlem). Bohumír Šmeral relativně často v Lidovém domě besedoval s mladými, jimž ve svých 38 – 39 letech jak hloubkou spatra sdělovaných myšlenek a postřehů, tak svým vzděláním a výrazným řečnickým uměním jednoznačně imponoval.

20. listopadu se v Nitře sešel akční výbor komunizujících slovenských sociálních demokratů a usnesl se na brzkém konání ustavujícího sjezdu slovenské organizace Komunistické strany Československa v povážské Ľubochni. Fakticky to byla vedle mládežníků již druhá organizační jednotka komunistického hnutí v Československu (československé sekce Kominterny).

Několik dnů předtím – 15. listopadu – však padl i pravomocný judikát okresního soudu pro pražské Dolní Nové Město v majetkové při obou křídel o Lidový dům a vlastně majetky sociálně demokratického hnutí vůbec. Uspěli nejen Antonín Němec, ale i Antonín Svěcený a Alfred Meissner, stejně tak i Antonín Hummelhans. Z pozemkových knih byli vymazáni Josef Skalák (mj. spoluautor českého textu Internacionály) a Josef Teska a na jejich místa dosazeni důvěryhodní sociální demokraté.  Stížnosti, podané dotčenými komunisty, byly zamítnuty. Lidový dům a majetky strany se vrátily do vlastnictví ČSSDSD.

Zahájení a rekapitulace vnitrostranického sporu

Delegáti konsolidujícího XIII. sjezdu ČSSDSD zahájili svá třídenní jednání ve shodě se zářijovým usnesením ústředního výkonného výboru (předsednictva) 27. listopadu v prostorách Obecního domu Hlavního města Prahy. Sjezdu, který bezvýhradně podpořil konání i demisi druhé Tusarovy vlády, se zúčastnilo 482 delegátů s právem rozhodujícího hlasu a řada delegátů zahraničních sociálních demokracií: předseda Socialistické internacionály Emil Vandevelde (Belgie), Thomas Cramp (Spojené království), budoucí kancléř výmarské republiky Herrmann Müller, Slovinec Anton Kristan (Jugoslávie – SHS), Vasilij Vasiljevič Suchomlin (exilový ruský sociální revolucionář), Camille Huysmans (Belgie), Mano Buchinger (Maďarsko), Jacko Ostapčuk (Podkarpatská Rus); řada dalších stran poslala blahopřejné telegramy. Hlavní referáty pronesli mj. Rudolf Bechyně a Vlastimil Tusar (politika strany a činnost ve vládě) a František Soukup (rekonstrukce událostí v průběhu roku 1920).

Rudolf Bechyně ve svém klíčovém vystoupení mj. uvedl: „To byla pro nás velká otázka, která se dá vysloviti také takto: ,Chceme tuto republiku, nebo ji nechceme?‘ Pakliže ji chceme, pak pravím vám, že bez vaší pomoci, bez naší aktivní činnosti nebylo by možno, aby tato republika na svých prvních krocích neztroskotala! Na této tribuně přede dvěma lety o vánočním sjezdu naší strany mluvil k nám nynější komunista (Edmund – JM) Burian a řekl nám, že by si horoucně přál, aby v naší straně platil něco KOMUNISTICKÝ MANIFEST, jakož i erfurtský a hainfeldský program. Ano, to jest správné! My bychom si však přáli, aby v našem hnutí dnes a vždy platila také ještě jedna kniha, kniha našich dějin! Kniha, v níž je psáno o porážce na Lipanech, kniha, v níž je zapsána bitva na Bílé hoře, kde jsme ztratili svou samostatnost! My bychom si přáli, aby v naší politice platily něco také tyto hroby, jež jsou rozsety na Sibiři, v Itálii, na francouzských bojištích a na všech bojištích této světové války! Tyto hroby, které nám vypravují o velkém utrpení a velikých obětech, o velkém odhodlání našich nejlepších a nejstatečnějších lidí! Soudruzi a soudružky! My jsme si tu otázku, chceme-li republiku, zodpověděli kladně! Tato republika bude jednou zcela naše – tato republika bude jednou republikou socialistickou!“ a dále pokračoval „Musíme jíti ke svému sociálnímu cíli ne jako poštvaný dav, naplněný nenávistí, nýbrž jako sociální technik, jako sociální konstruktér, který klade kámen ke kameni, aby z toho vznikla nová budova. Naše politika nesmí býti politikou sociálního snění … revoluční hypnózy, musí to býti politika jasných konkrétních cílů, kterých dnes dosáhneme, abychom zítra šli za cíli dalšími. Končím slovy básníka: ,Za námi je noc, před námi svítá den!‘“

K průběhu rozlomu

Poslední události ve straně i hnutí podrobil analýze tehdy 49letý František Soukup. Mj. uvedl: „A bylo, přátelé moji, jenom otázkou času, aby sociální demokracie v republice stala se skutečným vůdcem osudů republiky, abychom si v plném vědomí své moci, ale ještě ve vyšším uvědomění své odpovědnosti mohli říci: Republika československá, to jsme my, to je československá sociální demokracie.“  V dobovém ovzduší přeplněném konfrontací a vzájemnými osobními insinuacemi upozornil na složitost Šmeralova zjevu: „Vy víte, že se nám po dobu války podařilo uchovati jednotu naší strany. Ovšem, tenkráte nenapadlo nikomu z těch, kteří dnes křižují druhou Internacionálu, nenapadlo po celou dobu války nikomu z těch, jméno a pojem sociální revoluce i jen vysloviti. Tenkráte za Rakouska dr. Šmeralovi pranic nevadilo seděti se Švehlou a Kordačem v koalici tehdejšího prvního válečného Národního výboru Československého. Tenkráte jeho třídně uvědomělému nekompromisnímu proletářskému svědomí pranic nevadilo psáti projevy nejponíženější loyality domu císařskému a posílati blahopřejné telegramy císařským generálům. Tenkráte ani komunistovi Škatulovi nijak nevadilo v nejtěžší chvíli psáti den co den válečné referáty o vítězném postupu rakouských vojsk. Tenkráte ani dr. Houserovi pranic nevadilo v nejtěžší chvíli zavříti sekretariát a vzkázati organisacím: ´Nedělejte nic, mohlo by to škodit, počkáme, až válka skončí!´“. Přitom se, pokračoval Soukup, komunizující strana ve straně činila a sahala ve své činnosti k různým formám razance: „Soudruzi, představte si, jak věci u nás před nedávnem vypadaly. Nebylo možno žíti, nebylo možno mluvit, nebylo možno dýchat. Organisační práce byla rozvalena, lidé nejlepší utloukáni, odstřelováni a nezralí hoši s ohromným sebevědomím nám kázali na schůzích o třetí Internacionále i diktatuře proletariátu. Poslanci a ministři strany byli vydáni ve psí, byli prohlášeni za pacholky kapitálu a zrádce dělnictva. Každý tramp z ciziny byl všade vítaným hostem, jen když se pokřižoval jménem třetí Internacionály. Šmeral stál tu vedle Kordače a Šternberka, všude se křičelo, že za republiky jest to horší než za Rakouska. Co psal dr. Albert v ´Rudém Právu´: ´Křičíme, že jsme zničili Habsburky. My je nezničili, nýbrž jen jsme převzali habsburskou Vídeň do Prahy. Máme republiku se všemi neřestmi Vídně, Paříže a Sibiře.´ Olbracht řekl na schůzi ´Pod žezlem habsburským bylo otroctví menší než dnes.´ K Skalákovi přišla deputace, aby zakročil proti rozvratu na Slovensku. Ale Skalák řekl: ´Vždyť jest to dobře, když bude rozvrat, to my chceme, aspoň se to dříve sřítí a pak přijde diktatura.´ Skalák ovšem neřekl, zdali diktatura proletariátu nebo diktatura horthyovská.  Soudruzi, vy víte, že Janoušek v Budapešti již měl plán, jak bude na Slovensku vyhazovat mosty a viadukty do povětří. Muna sebevědomě mluvil: ´Počkejte, až já budu na Hradčanech.´ Zápotocký po návratu svém křičel ´že budou střílet a věšet zrádce dělnictva.´ Podplukovník Mlčoch mluvil po schůzích, že se musíme vyzbrojiti takovou bestiální disciplínou, která půjde přes mrtvoly otců. Řady rozvášněných žen znaly už jen jednu politiku, jednu methodu, jednu taktiku: vzíti klacky a mlátit to všechno. Už se také volili lidoví komisaři republiky a volalo se, že světová revoluce přijde hned, zítra nebo pozítří. A, soudruzi, této revoluční onanii se u nás říkalo příprava na sociální revoluci.“ V okamžiku vyřčení těchto slov Soukup netušil, že skutečné rozhodnutí je ještě skryto byť v blízké, ale budoucnosti. Vědomí, že nad republikou se stále vznáší i hrozba monarchistického restauračního puče zprava cítíme také z těchto Soukupových slov: „Na komunistickém sjezdu poukazoval Šmeral na to stále jen, s jakými obtížemi zápasí naše Československá republika a že náš československý stát svou existenci zaručenu nemá. Tak mluví český komunista – ale jak mluví němečtí sociální demokraté? Jak to mluvil Seliger, jenž pln největších starostí ukazoval na to, že se na dveře tohoto státu tlačí restaurace Habsburků a že český národ stojí dnes před svou druhou bitvou na Bílé hoře!“ 

K zkušenostem z prvního působení ve vládní exekutivě

Velkou pozornost sjezdu vyvolalo i vystoupení expremiéra Vlastimila Tusara. Omluvil se za svou churavost a zmínil se o některých zvláště významných bodech své vládní agendy. Patřily mezi ně válka na Slovensku, ukončení sibiřské anabáze ruských legií (60 000 legionářů) zhruba v době sjezdového jednání, přiměřené zastoupení německočeské sociální demokracie, klíčová spolupráce s agrárníky, neutrální stanovisko k formě ruské vlády, jež byla pokládána za vnitřní záležitost Moskvy a obtížný vztah ke Kramářově národní demokracii (ČSND). Zásadní, vnitrostranicky až osvětově průpravný význam mělo Tusarovo vyjádření k vládní roli československé sociální demokracie: „My jsme byli zvyklí vésti náš politický vývoj na táborech, schůzích, velikými gesty, velikými slovy, jak to právě politika ve staré monarchii vyžadovala. Dnes v demokratickém státě musíme si navyknouti, že se boj politický vede formami jinými. Koalice znamenala přenesení zápasu, který se odehrával jinde, na veřejnost, přenesení těchto zápasů do parlamentních výborů, do zasedací síně koalice a ministerské rady. Často jsme si řekli, že kdybychom tak mohli udělati galerii v ministerské radě a připustiti posluchače a uveřejniti referáty o těch bojích, které jsme vedli tam čistě věcnými argumenty o naše stanoviska, tak by mnohý z těch kritiků myslel docela jinak. Já nevím, je-li to vždycky nejlepší boj, který se bojuje jen velkými slovy a nepatří-li k tomu více umění a zejména více schopností umět vésti boj u zeleného stolu, ale věcnými, třeba suchými číslicemi a poukazem na celkovou situaci státu. (Potlesk.) Ale, přátelé, to vyžaduje politickou úroveň našeho politického života v Čechách. Bohužel, musím říci, že naše politická veřejnost od nejkrajnější levice do nejkrajnější pravice není ještě pro demokratickou formu vlády zralou.“  A svou zkušenost shrnul i do této zobecňující myšlenky: „Vládnouti v demokratické republice to znamená v prvé řadě pracovat, v druhé řadě něco umět, něco vědět, něco míti v hlavě. (Výborně! Potlesk.) Poroučeti nebo komandovati, to už je to poslední. Vládnout demokraticky znamená umět přesvědčovat, umět získávat pro své názory, pro svoji cestu.“   Důležitou byla i připomínka původního poslání druhé Tusarovy vlády v podání Alfreda Meissnera: „Když tvořena byla druhá vláda Tusarova, měli jsme na mysli, že jejím předním úkolem bude připraviti cestu takové parlamentární koalici, která vzhledem ke složení parlamentu je nejpřirozenější a nejzpůsobilejší k činorodé práci. To by byla koalice všech odstínů a národností se zemědělskou částí buržoazie, v níž by vedoucím činitelem byla skupina socialistická.“

Stanovisko kautskyánců (centristů)

Sjezd se obíral řadou dalších důležitých témat. Závažné informace o průběhu ne vždy zvládnuté předcházející komunistické (komunizující) konference přinesl vůdčí delegát kautskyánců (pozdější epizodické Neodvislé radikální sociálně demokratické strany) redaktor regionálního listu v Roudnici nad Labem Rudé proudy Josef Beneš. Jakkoliv nesouhlasí s prezentovanými výsledky současné politiky a jako optimální vidí ryze socialistickou vládu, vyšší hodnotou je pro něj jednota strany a hnutí. Sdílí proto právoplatné rozhodnutí o odkladu sjezdu ze zářijového zastupitelstva (ústředního výkonného výboru) a obhajoby padesátiletých úspěchů hnutí. Je nutné vychovávat dělnické masy: „Napřed musí se vybojovati názor, že taková politika musí býti prováděna, a teprve když massy pro ni jsou vychovány, pak teprve můžeme tuto politiku prováděti. Jestliže soudruh Bechyně řekl včera, že musí platiti něco stát, já to podpisuji plně, ale chtěl bych, aby v tomto státě platilo také něco utrpení dělnických tříd.“ Benešova slova byla o to závažnější, že byla současně i vyjádřením zkušenosti účastníka zářijové komunizující konference. 

Zkušenosti z pobytu v sovětském (sovětovém) Rusku

Sjezdové fórum také vyslechlo informaci ústy pozdějšího poslance Brňana Jakuba Polácha z delegace Odborového sdružení československého o stavu práv a povinností lidí práce v zemi, kterou mnozí bez bližších informací považovali mutatis mutandis za ráj přenesený z výšin snu na zem všednodenní skutečnosti. Nebyli programově protileneninští a uznávali přínos gigantického sociálního experimentu země sovětů. Popsali jen, co během svého pobytu opravdu na vlastní oči a uši viděli a slyšeli. Jak uvedl Polách výslovně: „Měli jsme vnitřní přesvědčení, že shledáme-li tam poměry toho rázu, že bude aspoň zdání jakési o zřízení komunistickém, jen zdání o zřízení socialistickém, bude-li tam zabezpečena svoboda práce a proletariátu, když vše to shledáme, že otevřeně řekneme našemu dělnictvu: Ano, na Rusi jsou počátky komunismu, na Rusi má dělnictvo poměry upraveny daleko lépe než v ostatních zemích.“  Jejich záznamy a závěry potvrzovaly to, co tam viděl socialista a znalec Ruska Jan Slavík a ještě o několik let později Marie Švábová-Švermová. Obraz hospodářsky i kulturně rozvrácené země, která byla diktaturou proletariátu do značné míry i vůči svým vlastním znovu vznikajícím dělníkům (jejich předchůdci padli prakticky beze zbytku na frontách první světové a občanské války). Šmeralův převratný ráj na zemi jim aktuálně nabízel méně než soudobá První republika českým a německým dělníkům v její západní části.

Řečeno slovy Rudolfa Bechyně: „Naše politika nesmí býti politikou sociálního snění, naše politika nesmí býti politikou revoluční hypnosy, musí to býti politika jasných konkrétních cílů, kterých dnes dosáhneme, abychom zítra šli za cíli dalšími.“  Byla to pádná slova, která v mnohém vývoj země i jejích lidí práce posunula, v mnohém však i ona postupně zůstávala spíše politikou tušeného než možného a hmatatelného.

Průběh a formát sjezdu     

Údajně pravicový sjezd úvodem svého jednání ústy předsedy Antonína Němce připomněl a uctil památku velkých zesnulých: zakladatelky ženského sociálně demokratického hnutí Karly Machové (Máchové), Josefa Seligera, průkopníka socialismu horníka Petra Cingra, ale také Karla Liebknechta, Růženy (Rósy) Luxemburgové, Marxova životopisce Františka (Franze) Mehringa, hlavy bavorské republiky rad (sovětské republiky) Kurta Eisnera a desítek jmen dalších.

Sjezd mimoto vyslechl četná vystoupení zahraničních delegátů včetně zástupců Londýnské internacionály a věnoval značnou pozornost hospodářskému programu, školské reformě, organizačnímu řádu (stanovám), zásobovacím požadavkům dělnictva, pozemkové reformě i úplné obnově Socialistické internacionály.

Jeho bezprostředně budoucí kroky již v úvodu sjezdového jednání načrtl předseda strany Antonín Němec. Strana posílena rozhodčím výrokem okresního soudu na pražském Dolním Novém Městě sbírala podobně jako celá demokratická veřejnost síly k rozhodujícímu střetu s komunizujícími silami: „Vyzbrojuje-li měšťáctvo své Sokolstvo, musíme vyzbrojiti i my své junáky z D. T. J. Nikomu nevyhrožujeme, ale nikoho se také nebojíme.“  Tato slova zazněla spolu s holdem prezidentu Masarykovi: „V této slavnostní chvíli jest nám vzpomínati hlavního tvůrce naší státní samostatnosti, prvního presidenta R. Č. S. Tomáše Masaryka, jehož vůdčí ideou politickou jest (Shromáždění povstává.) ´Tábor je naším programem.´“

Sjezd byl zahájen na varhanách hranou Písní práceInternacionálou a naopak zakončen historickou hymnou strany písní Rudý prapor. Jak podotkl dobový zpravodaj: „Delegáti i hosté vyslechli velebné zvuky, stojíce.“

Sjezd konstatoval, že ke dni jeho jednání ji tvoří kolem 270 000 členů. Oslabování strany bylo jeho závěry sice podstatně zmírněno, ale nikoliv zastaveno; první známky zřetelného vzestupu měla přinést však až druhá polovina dvacátých let a nástup nové generace vůdců demokratického socialismu. Obdobně nesnadná cesta byla i před světovým socialistickým hnutím sdruženým v Socialistické internacionále. Naznačovala to nepřímo i tato Meissnerova myšlenka: „Jen když sociální demokracie bude silná, bude schopna jednání a akce parlamentární, jen tehdy vzbudí u buržoasních stran respekt. A proto je věcí naší strany a úkolem tohoto sjezdu, neuzavírat návratu sociálním demokratům, zabloudivším do strany komunistické, naopak jim tuto cestu umožniti a vypraviti.“

Rozhodující střetnutí kdo s koho republiku však teprve čekala.

Ilustrační obrázek: Autor – Ralf Houven, CC BY 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=53674655

         

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.