V naší anketě jsme se ptali na jednoduchou otázku a odpověď jsme nechali „ve volném stylu“. Odpovídají Ivo Šebestík, Jan Keller, Ilona Švihlíková, Jožka Ftorek a Veronika Sušová-Salminen.
Ivo Šebestík: Jsem v ČR a dodržuji opatření vlády v každém ohledu. Jak to ale dnes, doufejme, dělá většina lidí. Nicméně, důležitá je vnitřní pohoda a mít pořád dost práce. Nedobře činí, kdo se stále zabývá koronavirem, zejména pokud si sám sobě a lidem kolem sebe ordinuje více strachu, nejistoty a černých vyhlídek. Je to samozřejmě vážná situace, nemáme vlastní zkušenost s ničím podobným, nezažili jsme mor, španělskou chřipku, zemětřesení ani válku, ale o to více je nutné zachovávat klid. Řešení určitě nastane poměrně brzy a pandemie přestane představovat to, čeho se lidé bojí nejvíce, tedy hrozby hromadného umírání v bezmoci.
Obecně se věří, že katastrofy a vážné krize vedou k poučení lidí a k přestavění žebříčku hodnot podle skutečných priorit. Že se životní energie prostě znovu svede do užitečného řečiště a tuny „nesmírně důležitých“ nesmyslů spadnou pod stůl. U části společnosti tomu tak jistě bude. Nevěřím ale, že by se katarze dotkla lidí, kteří se dlouhodobě seberealizují poškozováním své země, vytvářením zbytečných konfliktů, vyvoláváním sporů, zneklidňováním veřejnosti, nebo těch, kteří vydělávají na neštěstí druhých. Takoví lidé jistě zůstanou „sví“ i nadále. Ba se pokusí pandemie využít ve svůj prospěch, a to i jakkoliv hanebným způsobem.
Co je podle mého názoru na této pandemii v Evropě pozoruhodné, je skutečnost, že bývalé „socialistické“ státy, včetně ČR, vykazují vesměs výrazně nižší podíl vážně nemocných osob, a také (naštěstí!) úmrtnosti. Nerozumím příčinám, nejsem lékař. Snad by se s humorem v této chvíli nepříliš vhodným mohlo říci, že jsme díky svým neblahým historickým zkušenostem, dřívějším ale i těm současným, jaksi více imunní než zhýčkané obyvatelstvo západní Evropy. Nebo jsme snad více disciplinovaní či více se uzavírající cizím vlivům? Nevím, ale za pozornost tahle v náš prospěch mluvící zvláštnost snad stojí. A snad tomu tak zůstane i nadále!
Jan Keller: Zažívám pocit marnosti a beznaděje. Ale není to nic nového, zvykl jsem si na něj během pěti let v Evropském parlamentu.
Ilona Švihlíková: Zvládat karanténu pro mě jako člověka s dosti rušným společenským životem není úplně snadné.
Pomáhá mi, že kontakt je možno udržovat díky moderním technologiím, a taky toho hojně využívám. Jsou dny, kdy telefon zvoní téměř nepřetržitě.
Pomáhá mi to, že mám strašně moc práce – přejít na distanční studium a plnit k tomu další pracovní povinnosti je skutečně náročné.
Snažím se držet určitou rutinu, včetně cvičení. Zdravotní vycházky se mi daří, cvičení už méně.
Mrzí mě, kolik věc mi uchází, když sedím doma a neriskuji vycházení do centra Prahy, od rozhlasového Jaktovidění po natáčení Ecofinu.
Na druhou stranu epidemie koronaviru nabízí pro mě jako makroekonoma možnost, nebo skoro spíš nutnost, vymýšlet opatření na obnovu české ekonomiky i s delším časovým horizontem. Jsem nesmírně ráda, že jsme součástí týmu ČMKOS, který je v této oblasti velice aktivní.
Kromě zdravotní procházky se snažím nezahltit se zpravodajstvím o koronaviru, což má podle mě dost špatný vliv na psychiku, takže záměrně sleduji videa ze ZOO, krmítko z Makova a další, která mi dělají radost.
K mým denním radostem patří samozřejmě !Argument, který čtete. Naši autoři v karanténě nám píšou 🙂 A my jsme rády, že vám můžeme přinášet informace v širším kontextu.
Jožka Ftorek: Když nás synova učitelka, hned následující dny po uzavření škol, zahrnula úkoly a požadavky, napsal jsem jí, jak věřím laskavě, co si o tom myslím:
„Vážená paní učitelko,
děkuji Vám za angažovanou snahu zajistit dětem v nynější mimořádné situaci maximálně kvalitní a průběžnou výuku, včetně výuky online, a to prostřednictvím internetu a PC. Přes opakovanou snahu při instalaci doporučeného programu, aplikace Zoom, se potýkám s limity vlastního hardwaru, softwaru (Windows 7) i know-how.
V takové situaci si dovoluji navrhnout, abychom byli zásobováni, tak jako dosud, přehledem učiva, které je nutné – potřebné zvládnout, včetně didaktické podpory v podobě pracovních listů, jež si doma vytiskneme a společně se synem, v rámci možností, i vypracujeme. V tomto smyslu si dovoluji poznamenat, že výroky ze strany školy typu: „Vše bude řádně zkontrolováno,“ nepovažuji za šťastné. Jednoduše proto, že situace, se kterou se musíme všichni vypořádat, je komplexní a bezprecedentní. To vše v čase, kdy musíme jako zaměstnanci nebo OSVČ dlouhodobě čelit požadavkům společnosti výkonu, která nesmlouvá.
Je zřejmé, že i jen sociální a ekonomické dopady budou pro mnoho lidí značné. A to jsme teprve na začátku cesty, o které nevíme, kam nás zavede, a jak bude dlouhá.
Děkuji Vám za pochopení a spolupráci.
S úctou“
To bylo v sobotu (14.3.20).
Žijeme v bytovce na vesnici za Prahou. V úterý 17. března jsem šel do místního koloniálu pro chleba. V Praze už byla předepsaná povinná rouška nebo jiná forma zahalení nosu a úst. Šátek pro případnou cestu do Prahy jsem si už přichystal. Vietnamský prodejce v místním obchodě u hřiště používal roušku už nejméně týden. Pak přidal ke kase i plexisklo. Cestou do obchodu jsem chtěl „dělat Klause staršího“ (nelyžuji v helmě, rouška je … To jsem ještě nevěděl, že jeho výrok o nošení roušky byl redakcí špatně pochopen, upraven, dezinterpretován). Vietnamská prodejkyně mě nekompromisně postavila před jasnou volbu. Nákup? Roušku! Improvizovanou. Papírovou, z utěrky mi i nabídla. Nekompromisně. Trvalo to vteřinu. Chleba, nebo Klause? Chleba! Hned. Dokud je. „Tak to má být.“ Komentoval jsem situaci na Facebook:. “Děkuji paní Hue za chleba i vyřešené dilema. To ovšem nic nemění na tom, že VK starší je v některých ohledech tradičně několik let napřed (NGO, Lisabon…).“
Ještě v sobotu 14. března jsem si myslel, že naučit Čecha a Evropana nosit roušku je jako naučit kočku, aby nosila klacek. A vida, jsme tvární, racionální. V nouzi dokážeme, až na výjimky, kooperovat. Účtovat a bilancovat budeme, až to situace dovolí. Nejsme idioti (až na výjimky).
Hrdinou dne pro mě byla ve středu 18. března mladá pokladní v Lidlu v Říčanech. Ve vždy zaplněném obchodě nás tentokrát bylo sotva do tuctu. Ta pokladní je tam skoro pořád. Dobře se pamatuje. Ve tváři je zřetelněji bledá. A to více vyniknou její černé vlasy a výrazné, kosmetikou podtržené oči a obočí. Tentokrát byla za kasou v celé prodejně sama. V roušce odevzdaně markuje zboží. Všichni mlčí. Dodržují rozestupy. Kooperují. Ten pohled, když jsem vstoupil do prodejny, umělé osvětlení, venku pod mrakem, všichni v roušce nebo šátku, ta pokladní. Bylo to, jak obrázek z apokalypsy.
Pak už bylo všechno jen lepší. Aspoň dosud.
To, že na prodavače a pokladní redakce a redaktoři médií hlavního proudu, včetně některých politiků, zapomínají, je nefér! Jsou také v první linii. Mají moji úctu.
Všichni koho potkávám respektují doporučení vlády a samosprávy. Naše obec reaguje na mimořádnou situaci velmi dobře, okamžitě, včetně místních podnikatelů. Příprava a rozvoz jídla potřebným, nábor dobrovolníků. Pravidla nákupu v jediné obecní prodejně jsou jasně definována. Jen tak můžeme obchod v obci udržet, píše provozovatel. Místní Sokol.
Je to patetické, ale jsem hrdý na to, že jsem z Česka.
Veronika Sušová-Salminen: Na samém začátku března jsem se vrátila z Česka do Finska. Cestovala jsem, takže jsem si karanténu naordinovala sama a na dva týdny jsem omezila veškeré aktivity mezi lidmi. Výjimkou byl občasný nákup. Následně ovšem začaly první restrikce ve Finsku v souvislosti s nárůstem nemocných. Takže v podstatě v karanténě pokračujeme i nadále, pro mě to znamená, že jsem přešla z jedné karantény do druhé. Sociální život jsme omezili na minimum – dvakrát týdně nákup. Jinak chodíme do přírody, pracujeme na zahradě, jsme doma (a v práci). Asi stojí za to vysvětlit, jaká situace ve Finsku.
Ve Finsku je situace jiná než v Česku. K dnešnímu dni má země s pěti miliony obyvatel asi 1100 potvrzených případů nového koronaviru a 9 lidí nemoci podlehlo.
Vláda vyhlásila stav nouze a k restrikcím přistupuje postupně. Vedle zavřených škol, zákazu společenských aktivit, zavřených hranic, sáhla zdejší vláda také k zavření restaurací a barů s platností do konce května. Nejdrastičtějším krokem je vytvoření sanitárního kordonu mezi oblastí Helsinek a Uusimaa na jihu země, ke kterému došlo v pátek. Oblast je vzhledem k hustotě zalidnění nyní ohniskem nákazy koronavirem. Vláda se rozhodla ji odříznout od zbytku země.
Ve srovnání s jinými zeměmi je finský přistup postupný, všechny kroky se připravují, než se k nim přistoupí. Jednak se postupuje v souladu se zákony a například uzavření Helsinek a Uusimaa musel schválit parlament až poté, co návrh prošel ústavním výborem. Vzhledem k situaci, kdy intenzivní péči potřebuje v daný moment v zemi (aktuálně v sobotu 28. března) 31 lidí, se postupné kroky jeví zatím jako dostatečné. Lidé mají „čas“ se na ně mentálně i jinak připravit. Výzkumy veřejného mínění naznačují, že veřejnost je ale celkově spokojená s tím, jak vláda krizi zvládá. Finská mentalita je odlišná a dobře se to projevuje právě v časech krize. Nutno dodat, že syslení a vykupování wc papíru, konzerv (ve velkém šla na odbyt tradiční hrachová polévka), dezinfekce (není k dostání ani dneska), ochranných masek (nejsou k dostání) a třeba i těstovin, se nevyhnulo ani Finům…
V daný moment nechodíme ve Finsku v rouškách. A není to povinné. Obecně se doporučuje držet distanc při nákupech (ve Finsku je respekt k osobnímu prostoru člověka dost důležitý i jinak, takže to není zase tak zlomové), v obchodech jsou nově umístěny zhruba každých pět metrů dezinfekční body, kde si je možné dezinfikovat ruce. Pokladny a lékárny jsou vybaveny nově plexiskly, která jsou umístěna mezi zákazníky a pokladními/obsluhou. Musím říct, že dost lidí si uvědomuje, jaká je situace a sociální kontakty omezují sami – je to vidět v obchodech i na ulicích, kde potkáte mnohem méně lidí než normálně.
Člověku samozřejmě nepřidá na náladě sledování zpráv (hodně mě trápí situace v Itálii a ve Španělsku), takže je třeba kompenzovat negativní pocity sportem, relaxováním a třeba dobrým jídlem a jeho přípravou (což považuju za hobby). A samozřejmě prací, která mě baví a které mám opravdu hodně. Když přijdou chmury, opakuju si po anglicku „Hlavu vzhůru!“