Přál bych si levici, která bude fér

Adam Votruba píše o tom, proč by si přál, aby demokratická levice byla fér a měřila všem stejným metrem i s ohledem k politickému extrémismu.

Na konci letošního února se udál v Německu zajímavý skandál. Funkcionářka strany Die Linke mluvila na schůzi strany o postřílení 1 % nejbohatších. Část lidí veřejnosti v tom spatřovala důkaz, že v Německu je možno tolerovat extrémně levicové výroky, zatímco úplně obyčejná kritika vycházející z konzervativnějších postojů je ostrakizována a denuncována jako fašismus.

Celá událost byla trochu složitější. Ona řadová funkcionářka prohlásila, že energetické změna bude nutná i po revoluci a dodala: „A i kdybychom postříleli jedno procento nejbohatších, pořád je to tak, že chceme topit, že se chceme dopravovat.“ Některá levici nakloněná média označila celou kauzu za vylhanou (fakenews) s odůvodněním, že výrok byl míněn ironicky pro zdůraznění nutnosti ochrany klimatu, nikoliv jako výzva k likvidaci nejbohatších. (Mimochodem dotyčná žena se za něj omluvila.)

Toto ovšem není ještě celá kauza. Punc vážnosti dodal vyslovené větě předseda strany Bernd Riexinger, který výrok opravil: „Chci ještě říci, že bychom je nezastřelili, nasadíme je zajisté na nucené práce.“ Kontroverze se pak týkala i tohoto druhého výroku. Výzvy k omluvě, nebo odstoupení dotyčného byly však ze strany jiných politiků jen ojedinělé.

Nabízí se otázka: Co by se stalo, kdyby novináři nebyli tak přemrštěně kritičtí k výrokům lidí opačného politického názoru a tak nebývale blahosklonní k „úletům“ svých názorových souputníků? Extrémismus je stejným nebezpečím pro demokracii, ať už přichází zleva, zprava, nebo i z jiného těžko definovatelného směru. Nebylo by pro společnost lepší a rytířštější, kdyby demokratická levice umravňovala levicové extrémisty a demokratická pravice ty pravicové?

Levice ovšem tradičně brojí především proti fašismu, zatímco komunismus je pro takové nějaké menší zlo. Problém je, že za boj proti fašismu se snadno schovávají levicoví extrémisté typu Antify. Tím, že bojují proti společensky uznanému zlu, získávají jistou benevolenci umírněných, kteří jim pak tolerují i některé násilné projevy. Jestliže česká levice viděla v antikomunistickém hnutí určitý deficit pro demokracii (protože na ni padala část stínu), proč nevidí obdobný problém i u hnutí antifašistického? Přitom někdejší antikomunistické aktivity se nedají svou razancí a organizovaností vůbec srovnat s levicovým „antifašismem“, jak ho známe ze západních zemí, kde má za sebou i dosti násilnou minulost.

Boj proti zlu vytváří přirozeně i zvýšenou poptávku po něm. Jestli má někdo za smysl života boj proti fašismu, pak bude mít tendenci hledat nové a nové projevy fašismu a v podstatě si je svou interpretací vytvářet.

Například američtí liberálové si v čase dnešní pandemii vymysleli, že označení „čínský virus“ je projevem rasismu a nemělo by se proto používat. Levicový starosta severoitalské Florencie Dario Nardella v počátcích koronavirové krize brojil proti rasismu a xenofobii, protože lidé dávali najevo obavy ze styku s Číňany. Na závěr svého prohlášení, které umístil jako video na Twitter, se objal s Číňanem. Jeden z čínských uživatelů Twitteru reagoval: „Děkuji, starosto, udělal jste velký krok v boji proti rasové diskriminaci a předsudkům.“ Mnozí Italové následovali jeho příkladu a objímali na ulici Číňany, aby ukázali, že jsou proti rasismu a xenofobii. (V českých internetových diskuzích se šířilo tvrzení, že starosta Italy vyzýval k objímání Číňanů, což je dezinterpretace; uvedené video žádnou konkrétní výzvu k objímání Číňanů neobsahuje.)

Ani prvé, ani druhé není rasismem, stejně jako nebylo a není rasistické říkat „španělská chřipka“, stejně jako není rasistické, když se dnes Američané obávají kontaktu s Newyorčany, kde je nebývale vysoké procento nakažených.

Když se Jordan Peterson (veřejně vystupující psycholog, pro liberální levici kontroverzní osobnost) vyjádřil na obranu monogamie, vzápětí to od liberálních feministek pěkně schytal. Jeho argument byl asi následující: Společnost, která není založená na monogamii, produkuje zákonitě velké procento nezadaných mladých mužů, kteří nemají šanci na nalezení partnerského vztahu, nezadaní muži mají větší motivaci jednat agresivně a nezákonně, což zvyšuje míru násilí ve společnosti. Feministky ho osočily, že upírá ženě právo svobodně nakládat se svým tělem, jestliže chce ženy přidělovat mužům.

Tento příklad není nijak ojedinělý. Vypovídá to o velmi malé schopnosti některých lidí naslouchat a přemýšlet o tom, co bylo ve skutečnosti řečeno. Jako by jenom číhali na záminku, jak dokázat, že jejich názorový oponent je až do morku kostí špatný člověk.

Liberální aktivisté zjevně fungují v podobném modu jako svého času komunistická cenzura. Uvedu zde pro ilustraci vzpomínku Jana Wericha. V jisté scénce s Miroslavem Horníčkem se Horníček Wericha ptá: „Mistře, vy snídáte kaviár a šampaňské?“ Werich na to odpovídá: „Inu, není nic dražšího.“ Jistá politicky situovaná osoba na tuto scénku reagovala závažnou výtkou, že Jan Werich ohrožuje celostátní cenovou politiku, protože „každý večer říká lidem, že je u nás draho“. Podobných cenzurních historek by mohli čeští tvůrci vyprávět řadu.

Pozorujeme-li míru výrokové intolerance některých levicových liberálů a její akceptaci mediálním mainstreamem, nabízí se otázka, zda to již není úspěšný výsledek strategie navržené předním teoretikem neomarxismu Herbertem Marcusem. Ten ve svém eseji Represivní tolerance doporučoval tolerovat levicový extrémismus a netolerovat pravicové myšlenky, aby se politické kyvadlo společnosti postupně vychýlilo více doleva. (Nepamatuji si ovšem, jestli Marcuse použil konkrétně výraz ‚kyvadlo‘, neboť pokud jde o kyvadlo, tak platí, že čím víc ho někdo vychýlí doleva, tím víc se pak samo zhoupne doprava.)

Někteří lidé na pravici i na levici doufají, že určitá tolerance k extrémní podobě jejich myšlenek pomůže pohnout politickým středem na jejich stranu. Není to však tak jednoduché. Českoslovenští sociální demokraté udělali s podobnou tolerancí neblahou zkušenost v roce 1948. Byli levicově radikální do té míry, že když si měli v únoru vybrat mezi levicovostí a demokratičností, zvolili to prvé. Dostalo se jim té výsady, že (na rozdíl od jiných stran) mohli hned vzápětí se vší slávou úplně zaniknout. Tím narážím na jejich začlenění do KSČ a následné pronásledování bývalých významných předáků této strany.

Je to určité memento: Levice, která chce být demokratická, má hájit především demokracii a (pokud jde o protidemokratické tendence) nerozlišovat mezi levicovým a pravicovým extrémismem. Dnešek určitě nestůně na nedostatek liberalismu, demokracie však chorá je. Socialistická levice však dnes dělá stejnou chybu jako sociální demokracie v roce 1948: Přizpůsobuje se duchu doby místo toho, aby trvala na svém ideovém základu a přímočaře konfrontovala to, co se staví otevřeně či skrytě proti principům demokratického a sociálního státu. A stejně jako tehdy ji to pohřbívá, protože voliči ztotožňují levici s liberalismem, nikoliv s demokracií a sociálně vstřícnou ekonomikou.

A co znamená liberální levice pro prostého voliče? To jsou ti, co měří dvojím metrem, ponižují celou společnost tím, že jí nadávají do xenofobů a rasistů, považují obyčejné lidi za méněcenné a chtějí je převychovávat, vystupují soustavně proti jejich zájmům a staví se na stranu nadnárodní moci proti státu (tj. proti jediné instituci, kterou má volič šanci svým hlasem nějak ovlivnit).

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.