Jiří Brotánek se vrací k výsledkům a okolnostem posledního, říjnového sjezdu Komunistické strany Číny, který definoval pro zemi velké ambice do budoucnosti.
Krátce po skončení 19. sjezdu čínských komunistů, letos v listopadu, zavítal do Číny na státní návštěvu americký prezident Donald Trump. Dostalo se mu neobvyklého přijetí – byl hostem v prostorách rozsáhlého palácového komplexu, který byl kdysi sídlem čínských císařů. To se dosud žádné hlavě cizího státu nestalo – byla to inovace čínského protokolu nebo ojedinělý akt, který může být považován za mimořádnou poctu hlavě nejmocnějšího státu světa? Anebo se čínské vedení rozhodlo zapůsobit na hosta velkolepostí palácového města, které nutně přiměje každého návštěvníka pocítit, že vstupuje na půdu starobylé civilizace, svým způsobem jedinečné, jež byla kdysi centrem svého světa, osou zemí, jež ji obklopovaly. Odtud pak i krok k pochopení, že Čínský sen či renesance čínského národa není pouhou řečnickou mantrou, ale reálnou politikou, kterou hodlá dnešní čínské vedení důsledně prosazovat.
Nezdá se, že by to Trumpovi došlo, nebo dělá, že to na něj nezapůsobilo. Alespoň by se tak dalo soudit ze vzkazů, které vyslal do Pekingu sotva opustil čínský prostor. Z Vietnamu vzkázal, že nehodlá trpně spolknout nerovné podmínky pro americké podnikání a investování a krátce poté oznámil, že vrátí Severní Koreu na seznam zemí, které podporují světový terorismus. Což nepochybně ztíží a zkříží veškeré čínské snahy najít nějaké politické řešení situace na Korejském poloostrově.
Velké sjezdové ambice
V Pekingu se jistě Trumpovi dostalo poučení a výkladu v čem je právě ukončený 19. Sjezd čínské komunistické strany jedinečný a proč se o něm hovořilo, že Čína stojí na prahu nové éry a jakých cílů hodlá do poloviny tohoto století dosáhnout. Že si vytýčila dvě mety pro postupnou realizaci Čínského snu a to 100. výročí od založení KS Číny (2021) a následně pak 100. výročí vzniku dnešního čínského státu (2049). Což znamená, že během nějakých 32 let se chce dostat do středu světového dění – prezident Si hovořil o posunutí blíže k onomu centru. Chce se stát zemí, která definitivně vyřeší problém chudoby, vytvoří širokou dobře situovanou střední třídu a stane se světovým centrem veškerých inovací a technologického pokroku. Přestane být rozvojovou zemí, za kterou se stále považuje, a stane se moderním socialistickým státem.
Prezident Si není jediným čínským vůdcem předkládajícím velké plány na obrodu a vzestup Číny. Každý z minulých státníků přišel se svou představou. Zdá se ale, že Si předložil široce založenou, všeobjímající vizi a zároveň přikročil k rázným opatřením, jež mají odstranit veškeré překážky, jež by těmto velkolepým plánům stály v cestě.
Možná, že na Trumpa to příliš nezapůsobilo, neboť on ví své. Prezident Si sice ve svém úvodním projevu na sjezdu smělými tahy nastínil čínskou budoucnost, zároveň ale dal vědět, typicky čínským způsobem, že se v politickém soukolí cosi zadrhlo. Už několik let svět sleduje mohutnou čistku probíhající v Číně pod heslem nesmiřitelného boje proti korupci. Její ostří bylo nejdříve zaměřeno do vlastních řad komunistické strany a probíhala od nejvyšších orgánů až po řadové členy. Vše řídila Ústřední disciplinární komise, zřejmě obdařená mimořádnými pravomocemi, používala vlastní vyšetřovací metody, jež očividně neměly náležitou oporu v čínských zákonech. Souběžně s ní pak pátrání po korupci vykonávala stranická armádní disciplinární komise. Po vnitrostranickém šetření byly případy související s porušením zákonů předávány soudům. Ostatní byly řešeny vnitrostranickými tresty až po vyloučení ze strany. Trestaní přirozeně přicházeli o své funkce a úřady jak ve stranickém, tak i ve státním aparátu.
Velký boj s korupcí…
Už před sjezdem vyplouvaly na povrch případy velké korupce spojené s nejvýše postavenými funkcionáři komunistické strany. Byli mezi nimi i bývalí členové politbyra a byli k nim přidáni i některé špičky čínské armády.
Prvním signálem, že se cosi nevídaného děje v nejvyšší čínské hierarchii byl na jaře roku 2012 pád Po Si-laje, stranického šéfa města Čchung-čchingu, megapole se 30 miliony obyvatel. Údajně měl vazby na tehdejšího šéfa čínské policie Čou Jung-kchanga – ten sdílel jeho osud v následujícím roce. A následovali je pak další – generálové Sü Cchaj-chou, Guo Po-siung a vedoucí člen sekretariátu ústředního výboru strany Ling Ťi-chua. Vesměs členové politbyra nejvyššího orgánu strany.
Korunu těmto změnám a pádům nasadilo odhalení údajné korupční aféry spojené se členem politbyra Sun Čeng-cchajem. Ironií osudu opět stranického šéfa Čchung-čchingu, který byl do města dosazen, aby odstranil vliv Po Si-laje. Stalo se tak v polovině letošního července, v době, kdy vrcholily přípravy na 19. sjezd. Byl obviněn z hrubého porušení disciplíny, což bývá obvykle spojováno s nějakým druhem korupce.
Díky své pozici v nejvyšším patře stranické hierarchie se Sun musel velice aktivně podílet na přípravách sjezdu, které jako obvykle začaly s velkým předstihem, někdy v polovině loňského roku. Byl nejmladším členem vedoucí garnitury komunistické strany, a tudíž oprávněně v něm zahraniční komentátoři viděli nadějného kandidáta na nástupce po Si Ťin-pchingovi. Odstranění takové veličiny v době, kdy velmi složité a důkladné přípravy sjezdu byly téměř u konce, vyvolaly nejrůznější dohady.
Nejčastěji citovaný názor byl, že Si si tak připravuje půdu, aby se mohl stát generálním tajemníkem KS Číny i ve třetím a možná i dalším volebním období. Zbavil se tak nebezpečného konkurenta. Až dosud platil nepsaný zvyk, že do funkce generálního tajemníka, nejvyšší příčky ve stranické hierarchii, může být kandidát zvolen jen dvakrát po sobě. Ve stanovách strany – ať starých nebo v jejich právě schválené verzi – se o takovém omezení nic nepíše. Je tam jen jediná podmínka – kandidát musí být členem stálého výboru politbyra. Dnes sedmičlenného, dříve o devíti členech. Omezení na dvě volební období platí pouze pro prezidenta čínského státu voleného čínským parlamentem. Jeden z čínských vysokých stranických funkcionářů se prý o takovém omezení vyjádřil ve smyslu, že jde o překonaný folklór. Na stranické půdě by Si tedy nemusel zřejmě přemáhat velký odpor, aby se stal jejím vůdcem ve třetím a možná i čtvrtém termínu. Pokud by pro něj hovořily výsledky jeho práce.
…nebo likvidace puče a stranického sektářství?
Za odstraněním Sun Čeng-cchaje se asi skrývají jiné motivy. Naplno to řekl předseda komise pro regulaci finančních trhů Liou Š´-jü již druhý den sjezdu. Prohlásil, že generální tajemník strany Si rozdrtil vnitrostranický puč, jehož cílem bylo uchvátit moc jak ve straně, tak i ve státě. V čele spiknutí prý byli vedle jmenovaného Suna i další bývalí členové politbyra Po Si-laj, Čou Jung- kchang, generálové Sü Cchaj-chou a Kuo Po-siung (oba místopředsedové Ústřední vojenské komise,což jsou nejvyšší pozice v armádě ). Pátým je Ling Ťi-chua, kdysi pravá ruka bývalého generálního tajemníka strany Hu Ťin-tchaa. Mezi nimi postavením i mocí byl opravdu těžkým kalibrem bývalý člen stálého výboru (tehdy devítičlenného) politbyra a nejvyšší šéf policie a soudního aparátu Čou Jung-kchang. Zahraniční komentátoři ho nazývali „policejním carem “. Všichni byli postupně odhalováni a obviňováni z různých forem korupce – takže to mělo vypadat jako vzájemně nepropojená nepolitická selháni. Následující zveřejnění zprávy o činnosti Ústřední disciplinární komise jen potvrdilo, že ve straně bylo odhaleno a rozbito protistranické centrum – což je záležitost mimořádného politického významu.
Už kolem případu Po Si-laje pronikaly do medií informace naznačující, že nejde o běžné kriminální selhání. Wang Li-ťün, Poův šéf policie, zpanikařil, hledal azyl na americkém konzulátu v Čcheng-tu, hlavním městě provincie S´-čchuan, a tam prý vykládal, že Po Si-laj se spojil s Čou Jung-kchangem proti tehdejšímu premierovi Wen Ťia-paovi. On sám prý dostal za úkol shromáždit kompromitující materiály o celé premierově rodině. Psal se rok 2012 a ve světě se začaly šířit pověsti o pohádkovém bohatství této rodiny. Což bylo kategoricky čínskými úřady dementováno. V časopise Foreign policy se objevil článek popisující nepřátelství panující mezi rodinami Wen Ťia-paa a Po Si-laje. Po I-po, otec Po Si-laje, jeden z hrstky zakladatelů čínské komunistické strany, přispěl prý v 80tých létech minulého století k sesazení tehdejšího generálního tajemníka strany Chu Jao-panga, kterého si oblíbil mladý Wen ťia-pao. Celá tato aféra byla očividně jen špičkou nakupení vážných problémů skrytých za pomyslnou velkou čínskou zdí.
Teprve nyní se ukázalo, že strana, jejíž vedení Si Ťin-pching převzal na 18. sjezdu strany v roce 2012, nebyla v dobrém stavu. Její řady prostoupily třenice a soupeřící zájmy různých skupin a frakcí. Si Ťin-pching začal energicky a tvrdou rukou zavádět pořádek. Jeho kampaň proti tzv. korupci, která nabyla nebývalých rozměrů, měla i druhý rozměr, jak prozíravě odhadovali mnozí zahraniční pozorovatelé. To osvětlil letos v únoru úvodník stranického deníku Global Times, který oznámil, že v zemi byly potlačeny nebezpečné politické kliky a frakce. Některé byly přímo jmenovány – „klika sekretářů“ byla založena pracovníky sekretariátů vysoce postavených funkcionářů, úředníci a funkcionáři z ropného průmyslu se sdružovali v „klice naftařů“ a „šansijská klika “ se zformovala v provincii Šan-si,bohaté na uhlí. To rozmnožilo seznam čínských politických frakcí známých z minulosti –„princátek “ tj. potomků zasloužilých vůdců čínské revoluce, ke „ svazácké frakci “ se hlásili ti kdo prošli Komunistickým svazem mládeže a pak existovaly i frakce absolventů význačných univerzit. Hlavou „naftařské kliky“ byl prý již zmíněný šéf čínské bezpečnosti Čou Jung-kchang, který měl za sebou práci v naftařském průmyslu. Úvodník zdůraznil, že takové kliky jsou ovládány lidmi, kteří baží po maximálních politických výhodách a ekonomických ziscích, jednají svévolně a zneužívají svěřenou moc.
Tlak (nejen) na stranickou morálku a disciplínu
Jsou však signály, že spiklencům nešlo jen o zištné cíle. Několikrát proskočily zmínky, že například byli pro důraznější oddělení stranického vlivu od státní sféry. Si Ťin-pching naopak prosazuje pravý opak.
Rozcházeli se možná i v názorech na strategii a taktiku v zahraniční politice. To se ukáže později.
Má-li čínská strana alespoň částečně splnit zadání, jež vyplývají z cílů, jež si vytkla pod vedením Si Ťin-pchinga, tak tlak na utužení disciplíny, dodržování řádů i morálních závazků členů strany bude dále pokračovat a, jak prohlásil sám Si, bude přenesen i do státních úřadů. To znamená, že rozsáhlá čistka proběhne i mezi nestraníky.
Podle Si Ťin-pchinga jedinou zárukou, že vytčených cílů bude dosaženo, je vedoucí úloha strany pronikající a zasahující do všech koutů čínské společnosti, včetně soukromých podniků a těch se zahraniční účastí nevyjímaje. Čína půjde vlastní cestou a nebude napodobovat žádné zahraniční vzory.
Otřesy, jimiž nyní čínská společnost prochází, nejsou ničím novým. Od zrodu této strany docházelo v ní ke střetům různých koncepcí a názorů na její strategii a taktiku, sjednocování bylo řešeno ideovými kampaněmi a čistkami, a to vše bylo provázeno lidskými ztrátami a osobními tragédiemi. Tyto vnitřní zápasy nabyly nových rozměrů po vzniku státu řízeného jedinou stranou. Nastalo hledání nových cest rozvoje, vstupovalo se na neznámou půdu a boj vnitřních frakcí nebyl jiného obsahu. Hmotné zájmy se staly stále přitažlivějšími.
Přesto se Čína propracovala tam kde je nyní – respektovanou, obdivovanou, někdy ale jen tiše, hospodářskou mocností č. 2.
Úvodní projev, jímž byl zahájen 19. sjezd strany, četl Si Ťin-pching tři a půl hodiny a jeho přepis zaplnil 65 stránek. Délka neměla obdoby – možná, že jeho zkrácení na třetinu by nebylo na úkor obsahu. V průběhu sjezdu bylo uspořádáno asi šest tiskových konferencí, na kterých významní straničtí představitelé blíže vysvětlovali hlavní kapitoly zprávy o činnosti ústředního výboru. Právě zde mnohdy zazněly zajímavé a podrobnější informace.
Bývalý ministr financí Lou Ťi-wej na jednom takovém briefingu uvedl, že přes veškeré úspěchy čínské hospodářské politiky v roce 2015 hrozilo, že Čína upadne do tzv. pasti středních příjmů. Což je ekonomický termín vztahující se na rychle rostoucí ekonomiky, které ustrnou na úrovni středních příjmů a jejich vývoj k bohaté společnosti se zastaví. Tehdy prý měla Čína jen padesátiprocentní šanci, že se této pasti vyhne. Díky rozsáhlým reformám, které prosadil Si Ťin-pching, prý Čína překonala kritický bod a může se do tří až pěti let stát zemí s „vysokými příjmy “. Záchranná opatření spočívala v zajištění trvalého hospodářského růstu na úrovni 6,5 – 7 %, racionálnější úvěrové politice (což prý byl největší problém), zastavení stárnutí obyvatelstva, přesouvání nadbytečné pracovní síly z venkova do měst, v rozšíření dovozu zemědělských produktů a reforma státních podniků a uvolnění přístupu zahraničního kapitálu na čínský trh. Těch zákroků bylo jistě více, on vyjmenoval namátkou jen některé.
Mimořádnou pozornost zahraničních komentátorů vyvolalo zařazení Si Ťin-pchingova jména do programové části stanov strany vedle Mao Ce-tunga a Teng Siao-pchinga. Stal se tak součástí stranického panteonu. Není vyloučeno, že kodifikace jeho postavení na vrcholku stranické hierarchie mu umožní, že se na příštím 20. sjezdu nebude muset ucházet o znovuzvolení do čela strany, ale bude stranu řídit z pozadí, tak jak to dlouhá léta dělal Teng Siao-pching. Avšak Mao a Teng měli za sebou dlouhou a bohatou revoluční historii korunovanou nesporným úspěchem. To vše zatím Si Ťin-pchingovi chybí. Bude záležet, zda se jeho vize, vyhlášené na 19. sjezdu splní a tím se potvrdí, že strana si do čela vybrala správnou osobnost.
Zkrácenou verzi tohoto článku publikovaly Literární noviny. Zveřejňujeme se souhlasem autora.