Jiří Silný oslovuje čtenáře vánočním textem, který připomíná, proč je přes dva tisíce let staré poselství dnes aktuálnější víc než kdy jindy.
Zatímco všechna čtyři evangelia se shodují v hlavních rysech Ježíšova dospělého působení a jeho smrti, o počátky jeho pozemského života se zajímají jen dvě: Matoušovo a Lukášovo. Evangelia byla sepisována desítky let po událostech, o kterých podávají svědectví na základě posbíraných zpráv pamětníků a prvních Ježíšových následovníků. Nejde o historické kroniky, které by se řídily pravidly moderní historiografie ale o vyznavačské spisy usilující o vzbuzení víry v Ježíše jako Krista, Spasitele, Syna Božího, Krále světa. Přitom autoři poctivě dokládají, že sám Ježíš z Nazareta o sobě mluvil zpravidla jako o Synu člověka.
Teprve v osmém století se prosadilo počítání letopočtu od Ježíšova narození. Poetický nápad připomínat si Ježíšovo narození instalováním betlémského chléva s příslušnou zvířenou (o které v Bibli není ani slovo) měl sv. František (13. století) a s okouzlením vzpomínám na uličku ve staré Neapoli, kterou obsadily krámky nabízející fantastické a romantické betlémské krajiny formované z korkové kůry. České dřevěné betlémy jsou také fascinující díla. Jen velmi volná je ovšem souvislost řemeslné zručnosti ve službách lidové zbožností a vize naprostého převratu poměrů, který od Boha očekává těhotná Marie: „Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.“ (Lk 1,51-53).
Lukáš je, pokud jde o postavení žen, chudých a vyloučených a kritiku mocných a bohatých z evangelistů nejradikálnější, a jeho vánoční příběh je toho dokladem. Je postaven na protikladu moci a bezmoci. Důvodem proč se Ježíšek nenarodil doma v Nazaretu, ale v Betlémě, byl podle něj daňový cenzus, při kterém se museli poplatníci registrovat v místě původu. Ano, šlo o peníze pro státní pokladnu. Rozhodl tak císař Augustus, který se nechával uctívat jako bůh, v dalekém Římě, centru Impéria, které se považovalo za „celý svět“ (Lk 2,1) Evangelium naproti tomu drze za skutečného Pána světa, Spasitele – Krista označuje novorozené „děťátko v plenkách, položené do jeslí“. Není většího protikladu.
Matouš zase vypráví o Herodových vojácích, kteří mají za úkol zabít potenciálního pretendenta na královský titul a pro jistotu pobijí všechny betlémské děti daného věku. Ježíšovým rodičům se podařilo uprchnout do Egypta a tak se svatá rodina stala částkou nespočetného počtu uprchlíků, kteří vyvázli jen s holým životem ze smrtelného ohrožení. Ten proud je dnes silnější než kdy dřív.
Už na počátku je dané téma: lidé nemají právo usurpovat si moc nad druhými. „Ježíš, ne Cézar. To je první přikázání lásky k bližnímu,“ psal výstižně Masaryk.
Impérium, které je od počátku temným pozadím Ježíšova života, není jen konkrétní Římská říše té doby, ale v novozákonním myšlení, nejsilněji v Apokalypse, ve Zjevení sv. Jana, je to šifra nadvlády nelidského systému, který se staví proti Bohu.
Impérium triumfovalo v okamžiku Ježíšovy smrti, ke které vedl soud v režii imperiálního úředníka Piláta a místních kolaborantů. Ale nestačilo to. Nová víra se navzdory pronásledování šířila nezadržitelně a odmítala uctívat vládce Impéria jako bohy, odmítala se klanět moci a zlatému teleti. A znovu Impérium zvítězilo, když za vlády císaře Konstantina z pronásledovaného náboženství učinilo státní privilegovanou církev.
Ale nikdy nezanikl hlas odporu a stále znova se objevují pokusy vrátit se k podstatě Ježíšovské víry.
…
Současná podoba „slavení“ vánoc nabízí příležitost pochopit podstatu problému, podstatu zápasu o pravé lidství, pravou víru, současnou podobu zápasu s Impériem.
Hlavní současný náboženský konflikt není mezi „křesťanstvím“ a „islámem“. Už vůbec to nejsou směšné bitvy symbolů mezi „Ježíškem“ a „Santa Klausem“ v době, kdy jsou všechny symboly vyprázdněné a volně směnitelné.
Teologicky řečeno na jedné straně je víra v Boha, kterého není možné „zobrazit“, tj. ovládnout, dát do svých služeb, ale který přináší „pokoj lidem dobré vůle“, jak zvěstují betlémští andělé. A protože člověk je „stvořen k obrazu Božímu“ znamená taková víra i nepřípustnost ovládání a instrumentalizování druhých lidí. Pro takovou víru není člověk nikdy objektem. To je také jedna z definic „lásky“.
Na druhé straně je uctívání model, tj. připuštění, aby se lidé stávali obětmi systémů vykořisťování a nadvlády, které si sami stvořili. Jsou to falešná božstva, která vyžadují oběti.
Biblická víra představuje od počátků radikální kritiku „falešného náboženství“, a proto se čas od času jevila jako ateismus: když odmítla zbožštění světa v mnohobožství, když zpochybňovala vyprázdněné rituály, když se vzpírala uznat dané mocenské a ekonomické pořádky za neměnné a věčné.
Ale křesťanství hlavního proudu se dobře sžilo s pokleslým náboženstvím, které slouží moci a stává se útěchou pro oběti systému, místo aby nabízelo změnu. Sem také mířila Marxova kritika náboženství, ačkoli jeho emancipační teorie byla étosem biblické víry jistě ovlivněna.
O pár desítek let později Walter Benjamin napsal: „V kapitalismu lze spatřit náboženství, tzn. kapitalismus v podstatě slouží uspokojení stejných starostí, muk, neklidu, na které kdysi dávala odpověď takzvaná náboženství.“ Zdá se, že se to dnes potvrzuje. Církve už nejsou potřeba, aby plnily roli „opia pro lid“. Zdá se, že tuto opiovou válku prohrály.
Roli božské prozřetelnosti převzala neviditelná ruka trhu. Církve samy se podvolují a přijímají tržní princip – snaží se obstát v konkurenci ideologií i služeb. Danajský restituční dar nutí církve k zapojení do faustovského tance investic, založeného na úrocích, které Písmo zapovídá. Může taková církev důvěryhodně hlásat Ježíšovo „Nemůžete sloužit Bohu i mamonu“ (Mt 6,24)?
Dnešní kultovní marketing nejen bezohledně vykrádá symboly, jazyk, obrazy všech kultur a náboženství, která se právě hodí, ale osobuje si schopnost přímo uspokojovat ty hluboké potřeby, které jsou tradičně spojovány s náboženstvím a které křesťanství hlavního proudu už, zdá se, uspokojovat nedokáže. Znamením jsou prázdné kostely a přeplněná nákupní centra.
…
Marx u zboží rozlišoval hodnotu užitnou a hodnotu směnnou a ukázal, jak prostřednictvím směny dochází k tomu, že produkty lidského myšlení a práce vládnou nad lidmi, kteří se ze subjektu dění stávají objekty. Zboží se stává fetišem – modlou, slibující naplnění lidské touhy v podobě bezprostředního konzumu. Naproti tomu tradiční náboženství může pouze slíbit naplnění těchto tužeb „až na onom světě“. V systému schopném produkovat téměř neomezené množství zboží a tu nejsubtilnější reklamu je jasné, kdo vyhraje.
Radikální marketing se hlásí k Marxově definici zboží jako fetiše, ale bez Marxovy kritiky s tím spojených poměrů odcizení a vize změny těchto zotročujících poměrů. De facto vyhlašuje kapitalismus jako nejsilnější, definitivní, totální náboženství a činí si nárok na absolutní moc (Bolz a Bosshart). To je apokalyptická situace, jak ve smyslu náboženském – zjevení podstaty „bezbožného světa“, který čeká „poslední soud“ – tak ve smyslu přeneseném. Nejenže „tento systém zabíjí“ (papež František), ale hon za ziskem a konzumní šílenství objektivně a stále rychleji likvidují samu možnost života na planetě Zemi.
Křesťanství může mít dnes ještě smysl jen jako radikální kritika všech falešných náboženství – v nejlepší tradici jádra biblické zvěsti. V současné době určitý proud teologické kritiky, který pracuje i s pojmem Impéria, vystupuje proti kapitalismu jako falešnému náboženství. Činí tak papež František, ale i závěry 10. Valného shromáždění Světové rady církví v Busanu v roce 2013 a další osobnosti a grémia. Zároveň mnoho křesťanů a církevních společenství uvádí do života kontrastní praxi v podobě solidárních systémů hospodaření, zápasu za práva bezbranných, v pomoci uprchlíkům a dalším obětem násilných a nespravedlivých systémů, v ochraně stvoření. Ale to všechno říkají a dělají i lidé mnoha jiných věr a názorů a v tom je velká naděje, zejména pokud dokáží spolupracovat přes nejrůznější hranice.
Jak může v těchto souvislostech vypadat smysluplná oslava vánočních svátků? Od mnoha lidí slyším v těchto dnech, jak se těší na pár dní klidu. Dostáváme je jako odměnu za celoroční plahočení a za poslušné nakupování, abychom nabrali síly na nové kolo povánočních slev. Můžeme ten čas ale využít k naslouchání sobě a druhým, k přemýšlení a rozhovorům o důležitých věcech. O tom, po čem skutečně toužíme, čeho se bojíme, co nás bolí a z čeho máme radost, kde čerpáme naději, co bychom mohli každý, každá a společně dělat pro lidštější svět.
Ilustrační obrázek: Český vánoční Betlém © Jan Suša