Ivo Šebestík píše vánočně o  nejrůznějších tradicích, zvycích, pověrách i mýtech spojených s vánočními svátky na různých místech a také v různých časech. 

Už po několik desetiletí prožívá naše západní kultura Vánoce jako svátek obchodů a nakupování, ve kterém se jejich tradiční smysl promítne jen v několika neodmyslitelných symbolech. Na Vánoce tedy nechybí nějaký to jehličnan, kapr, koledy, soubor starších televizních pohádek a tu a tam se v některé domácnosti uskuteční i několik štědrovečerních zvyků. Jako, že se třeba odlévá olovo nebo se rozkrojí jablko na dvě poloviny. Křesťanskou část vánoční symboliky pak slavnostně zakončí půlnoční mše.

Jistě, ani toto všechno pospolu není málo. Vánocům ale vládnou dárky, jsou skutečnými bakchanáliemi hypermarketů a gigantických prodejních center. Ta mají celý rok dokonale rozplánovaný, aby vznítila nákupní horečku inspirovanou vším světským i symbolickým či dokonce posvátným.

Už koncem října obchodníci vystavují vánoční symboly. Činí tak namnoze pospolu s květinami, svíčkami a smutečními věnečky, neboť Vánocům předcházejí Dušičky. Sotva se vánoční orgie vybouří, přepíší obchodníci ceny na módním oblečení do podoby připomínající solidnost a nastávají slavnosti zimních výprodejů. Jen co ty dozní a ceny se opět vrátí do tradiční nekřesťanské podoby, nastane čas přípravy na další z křesťanských svátků, jenž je, stejně jako Vánoce (a jak na jejich příkladu uvidíme za okamžik), naroubován na pradávné tradice přírodních svátků, na mýty, pověry, očekávání i strachy dávných lidí.

A když je prodán dostatek sladkých beránků a čokoládových vajíček, začnou se obchodníci chystat na dovolenou. Ne ani tak na tu svoji, jako na prázdniny a dovolené svých zákazníků. I obchodní střediska praskají pod náporem opalovacích krémů, slunečníků, brýlí proti témuž světelnému zdroji, nafukovacích lehátek a člunů, potápěčských šnorchlů, sympaticky krátkých sukének, méně již atraktivních pánských šortek, klapavých sandálků a slaměných klobouků.

A když se léto nachýlí, opět obchodníci přepíší ceny svého zboží do přijatelné podoby, aby se ho takto, „pod cenou“ zbavili a uvolnili výkladní skříně pro školní penály, pravítka, kružítka, sešity, bloky, tužky a propisovací tužky. Ano, neboť se blíží čas, kdy školáci usednou do lavic, aby odtud bohorovně sledovali marné pokusy učitelů vštípit jim lásku ke vzdělání. No, a potom jsou tu opět Vánoce…

A teď už konečně slíbené Vánoce

Potomci prvních lidí našeho biologického druhu obývají tuto planetu po dlouhá tisíciletí. Po většinu této doby lidé žili způsobem, o kterém mnozí z nás sní jako o ideálním splynutí s přírodou a přirozeným stavem mysli. Tento stav ovšem v žádném případě nebyl idylický. Většinou člověka provázel nedostatek potravy a strach o život. Člověk měl patrně neustále smysly napnuté k prasknutí, byl stále ve střehu, odkud se co nebezpečného vynoří, aby to ještě zkrátilo beztak docela krátký běh jeho dní. Nejistota, kterou jsme si pro své životy pečlivě uchovali až do současnosti, byť by už možná nemusela být nezbytnou, provází člověka patrně po celé jeho dějiny, respektive po celou jeho předdějinnou epochu, jejíž délka mnohonásobně převyšuje tu historickou.

A právě po celou tu dobu se utvářely určité představy odvozené z očekávání úrody, deště, lovné zvěře, nebo naopak související s prosbami a rituály, které měly odvracet božstva, duchy přírodních sil, skřítky, přírodu jako nevysvětlitelný celek, zesnulé předky a další síly od činění zlého. Člověk byl slabý tvor a věděl, že silou toho mnoho nezmůže. Proto se raději naučil prosit a uplácet. A často, když se skutečnost neodvíjela podle jeho přání a proseb, tak si ji raději upravil v souladu s některými představami. Odpovídal si na otázku, proč jsou k němu přírodní síly či božstva a duchové nepřátelští. A nacházel odpovědi, že tak činí, neboť jim on něco neposkytl.

Vztah mezi dávným člověkem a přírodními silami nebyl vysloveně vztahem sluhy či poddaného vůči Pánu. Byl to tak trochu výměnný obchod. Já ti obětuji kůzle a ty odvrátíš od mého příbytku nemoc nebo i smrt. A aby tento „obchod“ s přírodními silami měl i viditelné symboly, objevily se různé předměty, které byly pro dávného člověka nadány silou či schopností jeho přání (modlitby) podpořit, urychlit nebo alespoň vyjádřit.

Křesťanství vnímalo tyto zvyky jako pohanské pověry, snažilo se je vymýtit, ovšem na druhé straně bylo úspěšnější většinou tam, kde se mu podařilo naroubovat a tím jakýmsi způsobem překrýt staré tradice novými obsahy. Forma se proměnila, ale staré obsahy zůstaly. To proto, že zůstala potřeba zlepšovat životní podmínky a mnoho tisíc let to člověk neuměl jinak než prostřednictvím komunikace s přírodními silami. Člověk chtěl snižovat míru své existenční nejistoty. Chtěl se bát méně nemoci a smrti. Přál si obestavět svůj příbytek, svou osobu a svou rodinu ochrannými symboly. Takhle se choval mnoho tisíc let. Navštěvoval určitá místa, která považoval za posvátná. Pro křesťanství bylo rozhodně snazší postavit na nich křesťanské svatyně, místo toho, aby učilo lid chodit jinam.

Tyto starodávné obsahy lidského vědomí i nevědomí tvoří podstatnou část vánočních zvyků, tradic, představ a rituálů. Ačkoliv Vánoce chápeme jako svátky lásky, míru, rodinné pohody, laskavosti a naděje, přesto jsou v jejich genezi ukryty i obavy a strachy. Jejich esenci nám ostatně zachovávají i lidové pohádky, neboť právě v nich je kouzlo slibující něco dobrého vždy spojeno s výhrůžkou, že pokud člověk něco neučiní, nebo opomene či učiní opak, pak jej čeká hrozný trest.

Tato dualita odměny a trestu, naděje a zatracení je v pohádkách symbolizována třináctými komnatami, tajemnými skříňkami, zákazem ohlédnout se při zpáteční cestě odněkud a podobně. V pohádkách jsou lidé stiženi těžkým trestem za drobné provinění, ale ten, kdo trestá, ponechává cestu k vykoupení. Většinou nesmírně obtížnou, ale uskutečnitelnou.

Svátek narození Krista

Pro nás obyvatele oblasti silně ovlivněné křesťanstvím jsou Vánoce svátkem narození Ježíše Krista. Církev tento svátek ustavila ve 4. století, aby tak konkurovala, respektive nahradila pohanskou slavnost na počest slunečního boha Mithry (Mitry). Tento kult pocházel z Asie a byl do oblasti římské říše implantován přibližně v prvním století před naším letopočtem. Mithrův kult se stal v římské říši natolik populární, že jej císař Marcus Aurelius nechal roku 274 našeho letopočtu povýšit na státní náboženství, čímž symbolicky upevnil 25. prosinec jako svátek Nepřemoženého slunce (Sol invictus).

Aby církevní otcové upevnili svůj vánoční svátek, uznali 25. prosinec spolu s dalšími svátečními dny, jako například 1. a 6. leden. Posun ve významu tohoto svátku vyjádřil jeden teolog, jehož jméno sice neznáme, zato známe dobu jeho výroku. V roce 320 našeho letopočtu řekl: „Neslavíme tento den, abychom oslavili slunce jako pohané, ale abychom uctili tvůrce slunce.“ (Éloïse Mozzani: Le livre des superstitions, Robert Lafon, Paris 1995, str. 1191.)

Roku 337 se Vánoce staly oficiální součástí římského kalendáře, což ostatně souviselo s datem křtu císaře Konstantina, který z křesťanství učinil státní náboženství. Pokud se jedná o původní mithraistický kult a jeho vliv na pozdější charakter Vánoc, popírá folklorista Arnold van Gennep, že by Mithrův kult z Asie přinesly římské legie a rozesely jej rovnoměrně po celém impériu. Podle jeho mínění se kult etabloval pouze lokálně, například v některých městech Galie a povodí Rýna. Zdá se tak pravděpodobné, že asijský import se na evropském území sešel s tradičními rituály Keltů a Germánů, kteří ve vánočním období uctívali zimní slunovrat.

Obvykle se soudí, že francouzské slovo Noël, které označuje Vánoce, pochází z latinského natalis, a je tím míněno narození Krista. Někteří lidé ale soudí, že pochází ze slov, jako jsou nouvel, nouveau, nouvé, noué, přičemž poslední dva výrazy jsou nářeční. Všechna tato francouzská slova ale souvisejí s něčím „novým“. Lze je tedy vykládat jako ohlašování nového roku, jehož příchod otvírá zimní slunovrat v čase pozdějších křesťanských svátků vánočních.

V představách Keltů měl zimní slunovrat zásadní význam. Keltové soudili, že v tom čase se spolu setkávají světy živých a mrtvých. K uctění tohoto symbolického propojení obou světů pálili Keltové poleno, jehož žár symbolizoval obnovenou sluneční energii. V představách dávných lidí mělo slunce patrně vždy mimořádný význam. Docela logicky, neboť když svítilo a vydávalo teplo, žilo se lidem lépe než za zimních měsíců nebo za noci, která byla plná přeludů i skutečných nebezpečí. Slunce, to byl život, tma představovala smrt. Proto slunce bývalo centrem mnoha náboženství a na jeho bázi vlastně vznikl první skutečně monoteistický náboženský systém egyptského faraóna-reformátora Achnatona, uctívajícího sluneční kotouč, boha Atona.

Bûche de Noël, neboli vánoční polínko, respektive vánoční piškotový dort ve tvaru polínka

Pokud máme v Bretani, jež je součástí současné Francie, zachovány dolmeny, menhiry a kromlechy, pozůstatky dávných galských (keltských) kultur, pak není divu, že se ve Francii dochovala i celá řada starobylých galských zvyků (Ostatně, Keltové žili i u nás, ve střední Evropě a zanechali v našem myšlení více stop, než vůbec tušíme).

Původně v krbu či ohništi hořící galské poleno pro sebe zachovalo i křesťanství. Ne už jako symbol obnovené sluneční síly, ale jako upomínku na Ježíše, který v chladné stáji neměl na zahřátí nic jiného než dech domácích zvířat (Revue des traditions populaires, číslo 34, Paříž 1919). Věřilo se, že andělé mu přinesli hořící louč, aby se ohřál. Nebo tak učinila jeho matka Marie, která v tradici i současných Bretonců chodí hlídat děti do domů, kde spí, zatímco jejich rodiče odcházejí na půlnoční mši.

Toto „vánoční polínko“ dalo vznik francouzskému dezertu, který ho tvarem připomíná. Kdo ve svém domě udržuje prastarou tradici hořícího polena, ten si nejčastěji vybírá dřevo dubové nebo ovocných stromů (švestky, třešně). Předtím, než se takové polínko vloží do ohně, aby se rozžhavilo a vydalo svou energii, tak otec rodiny na ně vhodí hrst soli nebo je pokropí vodou. Pokud je to možné, pak nejlépe svěcenou vodou. V kraji Touraine se nosí toto žhavé poleno po zahradě, což někteří lidé vykládají jako pozůstatek zvyku, kterým se od příbytku odháněly zlé síly.

V Provenci se tomuto polínku říká calignaou a používá se k němu dřeva ze vzrostlého a silného olivovníku. Ještě předtím, než je polínko vloženo do ohně, tak se klade na práh domu a nejmladší člen rodiny v doprovodu toho nejstaršího (doyena) provede trojí úlitbu vínem a pronese toto přání: „Radujme se, Bože, dej nám radost. Ať máme oheň v krbu, ať přijde všechno dobré. Jestliže nebudeme víc, ať nejsme aspoň méně.“ A v té chvíli je polínko vhozeno do krbu či na ohniště. Ještě dříve, nežli toto polínko dohoří, je třeba je uhasit a uchovat pro příští Vánoce.

Často se věří, že jeho žhavé uhlíky nepoškodí nic, na co se vloží. V Marseille se tedy tyto uhlíky kladou na ubrus a údajně jej nepropálí. Ovšem, tento údaj poskytuji bez záruky. Dost dobře si nedovedu představit žhavé uhlíky, které by na ubruse z látky nezanechaly díry po propálení. Ovšem, možná že Marseillané mají kromě svého pověstného voňavého mýdla také kouzelné ubrusy.

V kraji Franche-Comté nechávají vánoční polínko hořet po celou dobu trvání půlnoční mše. V oblasti Saône-et Loire obchází v době mše muž ozbrojený puškou místo, na kterém hoří oheň, aby zabránil démonům uhasit jej, neboť tím by do domu vstoupilo neštěstí. V některých krajích Francie, když z polínka srší množství jisker, tak to symbolizuje dobrou úrodu v příštím roce. Popel z takto posvátného ohně má údajně léčivé účinky proti mnoha nemocem. Popel nasypaný na bílou látku chrání proti neštěstí a nehodám. Ochraňuje také svého nositele proti bouřce, hromu a blesku. A když se ho trocha nasype do brázdy na poli, slibuje dobrou úrodu a v krmivu domácích zvířat dokáže také dělat divy.

Vánoční stromek a podíl Martina Luthera na jeho osvětlení

Člověk měl zřejmě vždy tendenci chápat se všeho, co mu mohlo pomoci v jeho životě, nebo co takovou pomoc symbolizovalo a alespoň v jeho představách přibližovalo. Není divu, že původní keltské polínko symbolizující přibývání sluneční energie a příchod nového roku v jeho představách nabylo magické podoby, jaká se přirozeným způsobem propojila i s křesťanským pojetím Vánoc jako svátku narození Ježíše Nazaretského.

Vánoční stromeček podle některých lidí představoval symbol stromu v ráji, který nesl ono pověstné zakázané ovoce poznání. V představách jiných lidí se stromek spojoval se dřevem, ze kterého byl udělán kříž, na kterém byl ukřižován Ježíš Kristus. Užívání stromku jako vánočního symbolu se začalo objevovat v Německu už někdy na konci VII. století. Údajně mnich jménem svatý Bonifác (narozen roku 680) chtěl porazit druidskou tradici dubu coby posvátného stromu. Udělal takový pokus, že pokácel dub, který při svém pádu rozdrtil všechen porost v okolí s výjimkou mladé jedličky. Svatý Bonifác odolnost jedličky ohlásil coby zázrak a údajně pravil: „Napříště budeme zvát tento strom stromem Ježíškovým“ (Éloïse Mozzani: Le livre des superstitions, Robert Lafon, Paris 1995, str. 1194).

Od té doby se začaly v Německu vysazovat jedličky jako symbol narození Ježíše Krista. Symboliku jedliček ale víceméně vytlačil smrk, jehož tradice byla v tomto případě opět velmi starobylá, znovu keltská. V představách Keltů se smrk pojil s představou dětství, respektive počátků či obnovování. Pro Kelty byl 24. prosinec svátkem obnovení slunce a den předtím, 23. prosinec, naopak svátkem „úmrtí hvězdy“ (Jean-Marie Pelf: Fleurs, fêtes et saisons, Fayard, Paris 1988).

V souvislosti se zvykem osvětlovat vánoční stromek svíčkami či jinými zdroji světla se vypráví příběh o samotném církevním reformátorovi Martinu Lutherovi. Ten se údajně jednou za noci v zimě vracel domů pohroužen do přípravy některého svého kázání. A tu najednou spatřil zvláštní výjev. Spatřil hvězdy za jasné noční oblohy, kterak jejich světlo prozařuje zelení větviček jakési jedličky. Luther byl tím jevem údajně natolik uchvácen, že nechal jedličku odnést k sobě domů a tam její větve ozdobil svíčkami, aby tím napodobil záři hvězd.

Mikuláš, Père Noël, Santa Claus, „Ježíšek“, Děda Mráz a jiní hodní dědečkové s dárky

Na otázku, kdopak dává dětem na Štědrý večer pod stromeček dárečky, trošičku odrostlejší děti už odpovídají správně, tedy maminka a tatínek. Nicméně pokud i ony ještě chtějí zůstat alespoň trochu v krásném pohádkovém světě fantazie, říkají, že „Ježíšek“ nebo, jdou-li více s duchem doby, pak, že Santa Claus. Děda Mráz je spojen s ruskou tradicí, a ta není nějakou dobu v českých zemích přijímána dobře, byť pohádkový Mrazík se stále ještě drží na předních příčkách žebříčku popularity vánočních pohádek.

Jak to ale ve skutečnosti bylo s tou tradicí dárků a hodným vousatým dědečkem oblečeným v červeném kožíšku s bílým lemováním, berlou v ruce a s nůší plnou dárků? V křesťanské tradici se jedná původně o postavu svatého Mikuláše, který údajně chodil rozmazlovat děti všelijakými dárečky a pozornostmi v den svého svátku, což bylo 6. prosince. V období reformace se ale zejména protestantům zdálo příliš pověrečné spojovat Vánoce s postavou světce, a tak začal být Mikuláš vnímán spíše skrze některého „zástupce“. Ve Francii se ujala představa Otce Noëla, který stejně jako Santa Claus zachovává původní předpokládanou podobu svatého Mikuláše. Tato Mikulášova podoba se ovšem shoduje se zpodobováním germánského boha Thora. Ten byl bohem chudých a venkovanů. Měl robustní postavu a dlouhý bílý vous a údajně se projevoval přátelsky a vesele. Jeho domovem byly ledovce a arktické pláně. Byl uctíván především u skandinávských národů. Podle jedné tradice bylo jeho domovinou Finsko.

Jak je z těchto příkladů patrné, představa štědrého dárce v sobě obsahuje několik zdrojů, které se však navzájem docela dost podobají. Je dost možné, že zejména onen skandinávský Thor je předobrazem nám známého Santa Clause i ruského Dědy Mráze. Ostatně ruská historická tradice má své kořeny rovněž ve Skandinávii.

Rozdávání dárků dětem ale původně nebylo pouze aktem štědrosti, dobromyslnosti a lásky. Mělo také svoji temnější podobu. Svérázný ale nesporně velmi realistický výklad tohoto zvyku přináší Claude Lévi—Strauss, antropolog, filozof a etnograf, mimořádná osobnost francouzské vědy, která se mimo jiné dožila 101 let. Podle Léviho-Strausse obdarovávání dětí souvisí s prastarou vírou ve skřítky, kteří byli někdy hodní a pomáhali lidem, ale jindy, neznámo proč, se proměňovali v nositele zla a lidem škodili, kde se dalo. Proto si lidé zvykli tyto skřítky obdarovávat různými dobrotami, hračkami nebo jinými předměty, aby si je naklonili.

A jelikož děti byly také malé bytůstky, skřítky připomínaly a prastarý zvyk dávat skřítkům „úplatky“ za okno, před dveře, do stodoly, před práh, do punčochy nebo do boty, se tak postupně přenesl na děti. Jak slábla živá víra ve skřítky, ty malé škodící bytůstky, a měnila se jen ve zvyk a rituál, dostalo smysl zachovat kladení dárků na obvyklá místa, jenom trochu změnit jejich příjemce. A tak začaly děti dostávat to, co bylo původně určeno nevyzpytatelným bytostem ze světa představ a pověstí.

Noc plná kouzel a podivný bonus současné doby

Štědrý večer a následující noc byly vždy plné kouzel. Otvíraly se tajemné jeskyně a vydávaly své poklady. Děly se zázraky. Prameny vody se měnily na víno. Kameny se dávaly na cestu. Tak podle některých představ vydávaly se menhiry v Carnaku k moři nebo ke studánkám napít se vody. Města, která zatopilo moře, se počala vynořovat z vln, a dokonce se po okolí rozléhal hlahol zvonů ze zatopených chrámů. Lidská představivost neznala mezí, neboť svět dávného člověka býval světem pohádkovým.

Vše mělo nějakou symbolickou podobu a každé nějak tajuplně souviselo s každým. Dívka, která oné noci prostřela pro svého milého stůl, tak se dočkala jeho vyslovení a stala se jeho ženou. V noci z 24. na 25. prosince údajně zvířata promlouvala lidskou řečí, ale člověk je neměl u toho vyrušit, neboť by se mohl se zlou potázat. V některých francouzských krajích se doporučovalo o této posvátné noci vyčistit chlév, aby zůstal po celý rok místem hojnosti dobytka. Zvyk prostírat u stolu pro pocestného byl a zůstává rozšířen po celé Evropě. V Německu se zase věřilo, že právě o této noci přicházejí k příbytku živých mrtví. Obvykle úderem půlnoci. I pro ně, pro smíření s nimi, se chystalo jídlo. Ve Španělsku se takto připravovalo jídlo pro posledního zesnulého v rodině. Co z jídla zůstalo do druhého dne, to se mělo využít k magickým účelům. Například rozhodit po poli, aby pole v příštím roce lépe rodilo.

A ještě desítky a možná stovky podivuhodných zvyků a tradice, které se zrodily kdysi dávno a na jakémsi místě, a odtud putovaly napříč kontinentem a někdy i kontinenty nesmírně dlouhou dobu. Tak dlouhou, až se zapomnělo na jejich původ a starobylou symboliku. Vědomí člověka možná zapomnělo, ale jeho nevědomá složka zůstává trvale napojena na vše, co bylo, a tak člověk vykonává prastaré rituály dál. Dědí se v rodinách a přisuzuje se jim různá funkce. Ta původní ale někde v hloubi našich bytostí zůstává stále.

Také my žijeme v neklidu a nejistotě a přejeme si, abychom naopak měli štěstí při všem, co děláme. A s námi také naši nejbližší. A tak mají Vánoce i pro nás magickou přitažlivost. A tu nenaruší ani nejdivočejší obchodní běsnění, kterému podléhají naše města. Nemůže je poškodit ani pyrotechnická „dělostřelecká“ příprava na pozdějšího Silvestra, která neznámo z jakého důvodu začala pronikat i do štědrodenní noci a rušit její majestátní klid. Ono posvátno zdaleka nejen duchovní povahy, ale posvátno také i přírodní podstaty lidského bytí.