Irácký novinář Nabíl al-Jásirí vysvětluje politickou situaci v iráckém Kurdistánu, který se ocitl v politické krizi nejen v důsledku neúspěšného referenda o nezávislosti. 

Spory v iráckém Kurdistánu o to, zda mají kurdské politické síly vstoupit coby jednotná kandidátka do celostátních parlamentních voleb plánovaných na polovinu letošního května, tak jako tomu bylo v minulých případech, jsou pouze jedním z více aspektů celkové politické krize a důsledků zářijového referenda o odtržení kurdského regionu. Ty dalece přesahují otázku volební strategie a uspořádání. Demonstrace a lidové protesty, jež koncem prosince vypukly v některých částech Kurdistánu, odhalily na jedné straně hloubku politické a ekonomické krize kurdské autonomie a na straně druhé povahu vztahů mezi vládou v Irbílu a běžnými obyvateli. Vůbec poprvé od roku 2003 dosáhly kurdské vnitřní rozpory do bodu, kdy vládní orgány používají v některých městech a obcích síly k potlačení lidových protestů, přičemž irbílské úřady obviňují demonstranty z práce pro Írán a centrální vládu v Bagdádu. Většina odborníků považuje kurdskou krizi za mnohostrannou a odmítá její příčiny vidět pouze v krizi mezd a hospodářské recesi – jakkoliv jejich význam nelze snižovat.

Příčiny krize

Kořeny politické krize lze hledat již v předchozím období, kdy irácký Kurdistán zažíval příznivou ekonomickou a bezpečnostní situaci v porovnání se zbytkem Iráku. Vše se odehrávalo postupně a nenápadně na více frontách, dokud nedošlo k současné katarzi, jež je označována jak za důsledek referenda o odtržení, tak i vývoje, který po všelidovém hlasování následoval. Dále jsou zde regionální a mezinárodní postoj předcházející referendu a události, jež po jeho konání následovaly. Ty odhalily rozměr faktorů ovlivňujících kurdskou scénu. Kurdští politici podporující referendum neočekávali, že je po desetiletích společné práce a blízkých vztahů opustí jejich západní spojenci. Taktéž rozsah reakce Turecka a Íránu pro ně byl překvapující. Pro Bagdád byla tato reakce naopak povzbuzením k nekompromisnímu postoji a poskytla podmínky pro obnovu vojenské kontroly v oblastech, které jsou předmětem sporu mezi centrální vládou a kurdskou autonomií. Týká se to zejména Kirkúku, který jednotky kurdských pešmergů přenechaly bez boje irácké armádě. Ztrátu provincie bohaté na ropu popisují mnozí kurdští politici jako národní katastrofu.

Posledních šest měsíců jsme svědky dramatického vývoje na různých úrovních kurdské politické scény. Vztahy mezi kurdskými stranami dospěly do stavu skutečné krize, zejména poté, kdy vzrostla role opozice v čele s hnutím Gorran (Změna) a dalšími politickými proudy, které začaly přitahovat lidové kruhy rozzlobené na politiku dvou hlavních kurdských stran. Také vztah Kurdů s ústřední vládou v Bagdádu zažil nebývalou konfrontaci. Co se týče postavení Kurdů na regionální a mezinárodní úrovni, obojí zásadním způsobem upadlo kvůli několika faktorům, mimo jiné kvůli komplikovanosti situace v Sýrii a zápasu světových mocností o tamní uspořádání, zvláště pokud jde o status Kurdů a jejich vyhlídky na dosažení autonomie či nezávislého státu. Vše se navíc odehrává vprostřed vážné hospodářské krize v iráckém Kurdistánu a Bagdád velmi zesílil tlak na Irbíl, aby jej zbavil části zisků dosažených v uplynulých letech.

Toto jako celek silně znepokojuje kurdské politiky v obou hlavních stranách a vyvolává to množství otázek ohledně budoucnosti Kurdů, ať již zůstanou součástí Iráku, jak se v nadcházejících letech očekává, nebo uspějí ve snahách o založení nezávislého státu. Stojíme tak před kurdskou politickou scénou plnou složitostí a otevřených možností v souvislosti s tím, jak dopadnou květnové irácké volby a zda „tradiční“ kurdské politické síly pochopí, že se situace pomalu mění a narůstá vnitrokurdská opozice, jež se veze na vlně lidové nespokojenosti odhalené nedávnými protesty. Promění se kurdské politické uspořádání z dosavadního bipartajního uspořádání spolu s nástupem opozice na nový mocenský trojúhelník?

Politické scéna iráckého Kurdistánu

Pro porozumění politické scéně iráckého Kurdistánu je nezbytný menší historický exkurz do minulosti. Pro tu je po léta signifikantní bipartijní uspořádání, v jehož rámci má monopol politická reprezentace, jež těží z dlouhého dědictví kurdského hnutí odporu proti vládnoucím režimům v Bagdádu od samého vzniku iráckého státu na počátku dvacátého století. Demokratickou stranu Kurdistánu (KDP) založil v roce 1946 a po desetiletí vedl Mustafá Bárzání. Když roku 1979 zemřel, přešlo vedení na jeho syna Masʽúda, současného prezidenta kurdské autonomie. Vlastenecký svaz Kurdistánu (PUK) založil roku 1975 Džalál Tálabání, jenž po mnoho let čelil režimu Saddáma Husajna, aby se po prvních svobodných všeobecných parlamentních volbách v roce 2006 stal prezidentem Irácké republiky. Bárzání, Tálabání a jejich strany sehráli v posledních čtyřech dekádách klíčovou roli při formování kurdské politické scény, ale i politické scény Iráku jako takového. Mezi lety 1991 – 2003 úzce spolupracovali s mezinárodní koalicí vedenou Spojenými státy, která byla nejprve utvořena pro osvobození Kuvajtu a později chránila kurdské oblasti po povstání Kurdů proti Saddámu Husajnovi, které vypuklo v březnu 1991. Kurdům se podařilo získat mezinárodní podporu a ochranu v souladu s rezolucí Rady bezpečností č. 688, kterou předložila Francie 5. dubna téhož roku. Zde je zárodek toho, co dnes známe pod označením „regionální vláda Kurdistánu“. Po svržení Saddáma Husajna v roce 2003 hráli oba kurdští vůdci rozhodující úlohu při utváření nového politického systému v Iráku. Podařilo se jim dosáhnout mnoha politických a ekonomických zisků a výsad pro irácké Kurdy a stali se duchovními otci kurdské autonomie. Vydobyli pro ni zcela unikátní postavení, jež se velmi blíží nezávislému státu. Snad lze hovořit i o tom, že toto postavení je lepší než u nezávislého státu, neboť autonomní vláda na svém území disponuje plnými pravomocemi a rozhoduje o svých zdrojích a vnitřní politice bez jakýchkoliv zásahů centrální vlády v Bagdádu. Zároveň přitom hraje klíčovou roli ve správě iráckého státu jako celku a významnou část svých fiskálních příjmů čerpá z veřejného rozpočtu.

Příběhy obou kurdských vůdců však nebyly jen plné úspěchů a prosté kazů. Soupeření o moc mezi nimi vyvolalo v roce 1996 vzájemnou ozbrojenou konfrontaci. V jejím průběhu Masʽúd Bárzání využil iráckých ozbrojených sil, aby vyhnal bojovníky Tálabáního strany z Irbílu a dalších oblastí pod vlivem klanu Bárzání. Kurdové se tehdy v podstatě rozdělili do dvou hlavních proudů, dvou oblastí správy a dvou samostatných vlád v Irbílu a Sulajmáníji. Události roku 2003 a mezinárodní tlak na zajištění politické situace v Iráku je nicméně dotlačily k tomu, aby svůj politický postoj opět sjednotili. Západ poskytl Kurdům záruky, aby získali další privilegia v novém iráckém politickém systému. Za této situace byli Kurdové schopni prezentovat soudržnost a jednotu a během uplynulých čtrnácti let se mezi nimi neobjevily žádné závažnější rozpory.

Referendum se stalo zdrojem nové konfrontace

Nyní však vše nasvědčuje, že referendum znovu vyvolalo atmosféru konfrontace a konflikt o vedení předpokládaného státu. Nedotknutelnost Bárzáního a Tálabáního navíc zvýšila vliv KDP a PUK a jejich takřka absolutní kontrolu nad politickým a ekonomickým životem v iráckém Kurdistánu. Strany si vytvořily rozsáhlé lidové základny a loajalita k té které z nich se stala kritériem pro vnitrokurdské dělení. Proti dominanci KDP a PUK však zároveň narůstala opozice, až se roku 2009 objevilo hnutí Gorran, založené Nawšírwánem Mustafou, odpadlíkem od Džalála Tálabáního. Toto hnutí se rychle adaptovalo a získalo velký počet křesel v iráckých parlamentních volbách roku 2010 i v komunálních volbách v Kurdistánu v roce 2013. Úspěch završilo ve volbách roku 2014, kdy potvrdilo svoji pozici aktivní síly na kurdské scéně, jež od svého založení dokázala získat širokou lidovou podporu a narušuje dominanci dvou hlavních stran. Otázka působení účinné politické opozice na kurdské scéně je však komplikovaná, neboť není jasné, zda v iráckém Kurdistánu existuje skutečná demokracie. A není jasné, zda je reálný scénář mírového předání moci v případě, že by nadcházející volby přinesly opravdu radikální změnu.

Těžko předvídat výsledky volebního klání jak na celoirácké úrovni, tak na úrovni Kurdistánu, zatím však vše nasvědčuje, že vedle sebe budou působit dva hlavní trendy:

1)     Tradiční trend KDP a PUK s jejich aliancemi a lidovými základnami

2)     Trend obnovy kurdské politické scény spojený s nárůstem opozičního hnutí, novými osobnostmi a silami

Ve prospěch této hypotézy svědčí výrazné indikátory jako je úsilí vysokých představitelů kurdské vlády o rychlou aktivaci jednání s centrální vládou, aby zablokovali snahy kurdských opozičních stran o využití hospodářské krize v jejich prospěch při volbách. Toto úsilí pravděpodobně vedlo k obnovení tradičních aliancí s partnery v Bagdádu, jak nasvědčuje promptnost, s jakou irácká vláda zajistila platy kurdským úředníkům a s jakou irácký parlament zrušil sankce uvalené na banky v Kurdistánu. To nahrává volebním ziskům pro vládu v Irbílu. Přesto je však příliš brzy hodnotit, jaké bude finální rozložení sil mezi dvěma výše zmíněnými trendy.

Pro situaci v Kurdistánu je charakteristické propojení s regionálními a mezinárodními faktory, jež ovlivňují hlavní aktéři jako Spojené státy, Turecko, Írán, Izrael, Rusko nebo také Saúdská Arábie. Nadcházející volby budou pro tyto hráče prostorem, aby ukázali svoji pozici v kurdské aréně. Nelze ani vyloučit, že se aktuální dva kurdské trendy kvůli politickým sporům záhy promění v proudy tři, případně čtyři. Vše bude záviset na nejrůznějších faktorech a vlivech spojených s udržením stability v Kurdistánu. Nelze ignorovat íránské reakce na jakékoliv kurdské tendence směrem k nezávislosti pramenící z obav případného dopadu na situaci uvnitř Íránu. Kurdské směry požadující odtržení od Iráku mohou očekávat přímou intervenci Teheránu v zájmu íránské národní bezpečnosti. Také Turecko se obává jakýchkoliv kurdských secesních tendencí a to do té míry, že Ankara souhlasí s vojenským zásahem v případě snah Kurdů o nezávislý stát. Kurdistán je tak v naprostém sevření svých tureckých a íránských sousedů. Na druhé straně Američané a Západ obecně podporují, aby se Kurdům dostalo od současného iráckého státu ještě více zisků a privilegií. Washington vyvinul velký tlak na Bagdád, aby jej donutil zastavit kroky směrem k rozšíření federálních pravomocí v kurdských oblastech a zapojit se do jednání s Kurdy o usmíření. Washington nechce, aby se Kurdistán změnil ve slabou oblast odevzdanou na pospas Turkům a Íráncům. Interakce všech těchto vnějších vlivů se promítá na kurdské politické scéně a tak či onak se projeví i při volbách. Zároveň vyžaduje, aby kurdské strany dospěly k jemné rovnováze mezi lidovými požadavky na nezávislost, bezpečí a ekonomickou prosperitu na jedné straně a naléhavými regionálními výzvami a geopolitickými faktory na straně druhé.

Čekání na volby

Delegace vysokých kurdských představitelů v čele s Nečírvánem Bárzáním vedla koncem ledna jednání s iráckým premiérem Hajdarem al-Abádím. Můžeme jen spekulovat, zda měla být tato návštěva záchranným lanem pro Irbíl kvůli fiasku s referendem, kvůli neschopnosti řešit ekonomické krizi, jež probouzí kurdskou ulici, a kvůli obavám z možných a očekávaných změn na kurdské politické mapě. Panuje takřka všeobecná shoda, že se v dohledné budoucnosti Kurdistán nemůže oddělit od Iráku a že rozhovory mezi Bárzáním a Abádím byly ze strany Irbílu i Bagdádu nutností.  Obě strany si jsou vědomi, že za přímou konfrontaci by zaplatily víc, než si mohou dovolit. Mezinárodní a regionální tlak, především ze strany Američanů, Turků a Íránců, určuje základní podobu vztahů centrálního Iráku a kurdské autonomie. Detaily jsou pak předmětem dohod mezi Bagdádem a Irbílem, přičemž nyní se čeká především na výsledky voleb. Po nich mohou být zahájena další kola jednání mezi centrem a regionem o správě ropných polí, hraničních přechodů, letišť a sporných oblastí. Bude to s novými a odlišnými kartami, jež podle očekávání rozdají volby, nicméně obecný rámec pro jednání zůstane nezměněn. V brzké budoucnosti tak nemůžeme nejspíš očekávat radikální změny ve vztahu Bagdádu a Irbílu, především v tom smyslu, že nevznikne kurdský stát v žádné podobě a Bagdád nepovede válku, aby plně ovládl Kurdistán.

Máme-li vše shrnout, lze říci, že rozhodnutí uspořádat referendum o nezávislosti akcelerovalo odhalení spletitostí kurdské politické scény a vyvolalo vážnou krizi jak mezi různými kurdskými politickými silami, tak mezi kurdskou vládou a běžnými občany autonomie. To neznamená, že jsou Kurdové ochotni opustit svůj sen o nezávislosti či přijít o to, co se jim dosud podařilo získat. Všechny kurdské síly budou muset přehodnotit své možnosti a politické programy i svůj přístup k vnitřním, regionálním a mezinárodním změnám. Kurdové budou nuceni přehodnotit své vztahy a aliance na jedné straně s dalšími iráckými politickými silami, a na straně druhé se zahraničními spojenci. V praxi nyní poznali, že se na mezinárodní sliby nemohou plně spolehnout a že v kurdských oblastech mají dominantní vliv regionální mocnosti. Kurdové v Iráku a v celém regionu se nevzdávají svého snu o založení vlastního státu. Jejich strategie však podléhá aktuálním změnám a reálné situaci.

Tento článek publikujeme v rámci mediální spolupráce s webem Rebuildsyria.cz, který se zaměřuje na Blízký východ a Sýrii.