Veronika Sušová-Salminen píše ve svém komentáři o konkrétních výsledcích bulharsko-ruských jednání a také o širších okolnostech bulharského návratu k Rusku.
Bulharsko, které nyní předsedá Evropské radě a vehementně se hlásilo k zavedení eura vzhledem k tomu, že plní všechny podmínky, se začalo znovu zajímat o hospodářskou spolupráci s Ruskem.
Ruský analytik na stránkách webu americké Carnegie napsal poměrně otevřeně, že Bulharsko se v Západu zklamalo a že se v rámci tohoto zklamání obrací zpátky k Rusku. To je samozřejmě určitý výklad posledního vývoje – který ale rozhodně ukazuje na nový vítr ve vztazích mezi touto balkánskou zemí a Ruskem.
Prezident Bulharska Raděv a premiér Borisov v Moskvě jednali především o oživení dvou energetických projektů – plynovodu z Ruska do Bulharska (přes Bulharsko) a dostavby jaderné elektrárny, kterou Bulharsko začalo stavět spolu s Rosatomem. Oba projekty byly zrušeny díky západnímu tlaku či přímo s ohledem na solidaritu při čelení „ruské hrozbě“.
V prvním případě plynovodu Jižní proud Bulharsko skutečně ztratilo významný projekt – ekonomicky (platby za tranzit) a geopoliticky (z Bulharska by se stala tranzitní země), nemluvě o zajištění plynu pro bulharskou, energeticky stále dost náročnou, ekonomiku. Po skoro 4 letech ale nezískalo žádnou náhradu v podobě konkrétních plynovodů, například z Kaspiku. Také sešlo z dřívějšího projektu Nabucco, který počítal s Bulharskem jako tranzitní zemí pro plyn z kaspické oblasti dále do Evropy. Plynovod TANAP (Transadriatický plynovod – součást Jižního plynového koridoru) s Bulharskem jako tranzitní zemí rovněž nepočítá.
Co víc, v plném proudu je nicméně jiný projekt – Severní proud 2, který výrazně rozšíří ruské dodávky plynu přes Balt, hlavně do Německa, obejde Ukrajinu jako tranzitní zemi (a oslabí její význam pro evropské partnery) a také oslabí tranzitní postavení zemí střední a východní Evropy. Jinak řečeno, Rusko a Německo posílí svoje pozice na plynovém trhu Evropy v protiváze ambicím USA, ale také potenciálně na úkor střední a východní Evropy a hlavně Ukrajiny (údajného spojence a potenciálního člena EU). Projekt je přitom precedentem – navzdory „ruské hrozbě“ se realizuje jako alternativa ukrajinskému tranzitu.
Případ nedostavěné jaderné elektrárny v Belene je další ukázkou, jak se solidarita takzvaně vyplatí. Náklady na ni už nikoho tak moc nezajímají, ty zůstávají doma. Bulharsko zavřelo většinu bloků svojí jediné jaderné elektrárny Kozloduj, protože neodpovídá moderním evropským normám. Nový projekt v Belene měl starou elektrárnu nahradit. Logickým partnerem (navíc v době vážných problémů jiných konkurentů jako americký Westinghouse) byl ruský Rosatom. Projekt byl z politických důvodů ukončen v roce 2011 v pokročilém stádiu a Bulharsko má nyní na skladě hotové ruské reaktory, které ho stály miliony eur, aniž by je mohlo využít.
Co se tedy v Moskvě mezi Bulharskem a Ruskem nově projednalo? Na prvním místě Vladimír Putin navrhl Bulharům připojení k Tureckému proudu, tedy možnost (zatím jen), že by jedna z větví plynovodu odbočila do Bulharska a vedla dále do Srbska a Maďarska. Zároveň se počítá s tím, že Gazprom nebude investovat do bulharské plynovodné infrastruktury, což je jedna z evropských podmínek. Ostatně, projekt se bez evropských garancí neobejde, jak sdělil ruský prezident jasně. Bulharsku by se tak aspoň částečně vrátila možnost zaujmout místo v plynovodném systému jižní a jihovýchodní Evropy. Nová iniciativa nespadla z ničeho nic z nebe, jak ukazuje březnová zpráva z Reuters. V ní se píše, že Bulharsko zadalo odbornou studii, která měla určit jeho možnosti jako plynového „hubu“, zatímco tyto plány země „mají podporu Evropské komise“, Mohou být tedy součástí širších úvah. Není pochyb o tom, že Bulharsko zde reaguje také na obavy z dopadů Severního proudu 2 pro Ukrajinu, přes kterou do Bulharska proudí ruský plyn, i na dopady Tureckého proudu, který omezí dosavadní tranzit (via Ukrajina a Bulharsko) ruského plynu do Turecka.
Pozitivní byla rovněž ruská odpověď na dostavbu jaderné elektrárny v Belene. Zde Putin sdělil, že nová spolupráce je možná na základě tržních podmínek. Nedodržení původních dohod stálo Bulharsko 600 milionů euro v arbitrážním řízení, které ruská strana vyhrála. S ohledem na to, je bulharský návrat k Rusku nepochybně zadostiučiněním pro ruskou stranu.
Bulharsko se muselo obloukem vrátit na začátek, protože západní alternativa mu dokonce jako členovi Evropské unie nebyla schopná nabídnout konkrétní řešení pro jeho ekonomické potřeby. Na druhou stranu Bulharsko začalo zvažovat další alternativy k Rusku – především prozatímně možnost dodávek zemního plynu z Izraele, které by v budoucnu omezily výsadní pozici ruského plynu v Bulharsku (13 % zemního plynu země produkuje sama, zbytek jsou dovozy z Ruska přes Ukrajinu).
V případě Bulharska a jeho anabáze „od Ruska k Rusku“ jsou zde jednoduché počty. Velké země Evropské unie vyjednávají obchody a dohody s Ruskem na základě pragmatických a geopolitických součtů, které velmi často a velmi reálně posilují jejich pozici a moc v rámci Evropské unie právě vůči zemím menším a středním. Což je mimochodem případ Severního proudu a Německa jako klíčové tranzitní země. Bulhaři se nyní poněkud osmělili (rozhodně ale ne v nějaké vzpouře proti EU, ale spíš využili své předsednické role) a chtějí se vydat staronovou cestou s odkazem na precedentní realizaci Severního proudu 2. Ale především s ohledem na jeho důsledky ve vztahu k tranzitům přes Ukrajinu. Uvidíme, jak dlouho to Bulharům vydrží s ohledem na současný relativně příznivý vítr, který přináší do vztahů mezi EU a Ruskem paradoxně “spojenec” Donald Trump.
Ilustrační obrázek: Autor – Oficiální stránky prezidenta Ruské federace, www.kremlin.ru