Plnohodnotné peníze by pomohly oslabit nezdravé míchání soukromého a veřejného v oblasti bankovnictví a nesení rizika.
Martin Wolf pro Financial Times (tištěná verze, 6/6/2018) překvapivě píše, že po sérii destruktivních krizí by důkazní tíži v otázce vydávání peněz měli nést ti, kteří podporují status quo.
Radikální změna fungování systému měla být něčím základním po devastující krizi před deseti lety, píše na úvod Martin Wolf. Místo toho se „záplatovalo.“ A nyní, jak se asi dalo předvídat, se nálada mění směrem k odstranění regulace.
Proto doufám, píše dále Wolf, že navzdory průzkumům budou Švýcaři v referendu volit pro koncept „Vollgeld“. Finance potřebují změnu. A tedy i experimenty. Podle databáze MMF se 147 bankovních krizí odehrálo v letech 1970-2011. Tyto krize ovlivnily malé a chudé země jako je Guinea, ale i velké a bohaté jako jsou USA. Byly neuvěřitelně drahé, ve smyslu ztraceného HDP, zvýšeného veřejného dluhu a také politické důvěryhodnosti.
Za tři roky, od roku 2007, byla kumulativní ztráta výstupu (vzhledem k trendu) 31 % HDP v USA. A ve Velké Británii poslední krize vyvolala fiskální náklady, které převyšují leda tak napoleonské války a dvě světové války.
Co je problémem bank?
Jak je možné, že toto odvětví vyvolává takový chaos v takovém měřítku? A jak to, že je mu to dovoleno? Je tomu tak a je to povoleno, protože, jak vysvětlila Bank of England, banky vytvářejí peníze, což je zásadní veřejný statek, jako „vedlejší produkt“ svého půjčování, což je důležité pro ekonomiku. Chceme, aby banky měly riziková aktiva a bezpečná pasiva. Ale pasiva u instituce, která používá vysokou páku (tj. vysoké procento cizích zdrojů) a které na sebe berou riziko nemohou být během krize prostě bezpečná. Nicméně právě tehdy lidé chtějí své peníze, svou rezervu kupní síly v děsivém světě, aby tehdy cítili bezpečněji.
A co hůř. Pro banky je často snadné ospravedlnit více půjčování právě v okamžicích, kdy by měly půjčovat míň, protože půjčování vytváří úvěrový boom a bubliny aktiv, hlavně u nemovitostí. Ochota veřejnosti zacházet s bankovními pasivy jako s uchovatelem bezpečné kupní síly znamená stabilní financování, dokud se neobjeví panika.
Ke snížení pravděpodobnosti paniky, vlády zajišťují bankovní vklady, likviditu a dokonce i solventnost. Což znamená, že krize jsou vzácnější, ovšem rovněž větší. Úřady jednak podporují banky a zároveň nijak neomezují excesy, které jsou takovou podporou vytvořeny.
Ve Velké Británii banky mají páku 20:1, když hodnota jejich aktiv spadne o pět procent, pak jsou nesolventní. Jedna z cesta, jak učinit banky bezpečnější, je navýšit jejich základní jmění, čtyřikrát až pětkrát, jak navrhuje Admati a Hellwig.
A další způsob, jak učinit banky bezpečnější, je prostě jim vzít právo vytvářet peníze. Jejich likvidní depozita by se změnila do státních neboli suverénních peněz. To je myšlenka iniciativy Vollgeld. Ještě jiný způsob by bylo stoprocentní krytí vkladů u centrální banky (tj. stoprocentní rezervy), což navrhovala chicagská škola ekonomů ve 30. letech 20. století. Zbytek finančního systému by se skládal hlavně z investičního bankovnictví a vzájemných fondů. Jednak by se tím posunovalo riziko na investory, jednak v tom druhém případě by finanční systém musel být regulován hlavně s ohledem na kapitál.
Změna systému tímto směrem, jak říká také Švýcarská národní banka, by byla malé zemětřesení. Také se objevují otázky, jak by byly ty nové suverénní peníze použity. Očividnou možností je využít je k financování vlády. Někteří to vidí jako velmi sporné, určitě by to vedlo k řadě problémů. Ale tyto změny nejsou tak fundamentální, jako přesunout odpovědnost za klíčový atribut státu – vytváření dobrých peněz – na favorizovanou skupinu soukromých firem, které usilují o zisk, a které koordinuje vládní instituce, centrální banka. V žádné jiné sféře ekonomiky není veřejná moc tak promíchána se soukromými zájmy. To, že toto uspořádání známe, neznamená, že je žádoucí, tvrdí Wolf.
Změna je potřebná
Na tomto poli je řada nápadů, které stojí za pokus o realizaci. Jeden by například byl, aby každý občan měl přímo účet u centrální banky. Technologické důvody pro pobočky rychle mizí. Australský ekonom Nicholas Gruen uvedl, že žádná soukromá instituce by neměla mít lepší přístup k veřejné centrální bance než sama veřejnost. A dále, centrální banka může řídit monetární politiku tím, že bude volně půjčovat proti bezpečným hypotékám.
Centrální banka by bankám vůbec nemusela půjčovat. Soustředila by se na aktiva. Fundamentální bod je to, že důkazní zátěž nemá být u těch, kteří chtějí změnu. Po dlouhých velkých a destruktivních krizích, by naopak prokazovat svoji účelnost měli ti, kteří podporují současný status quo, i když ten je trochu modifikován.
Výhoda Vollgeld spočívá v tom, že je to důvěryhodný experiment spočívající v oddělení bezpečnosti, kterou od peněz chceme, od soukromých bank, které nesou riziko. Když jsou peníze jasně bezpečné, pak je snadné, aby instituce, které nesou riziko, nesly také plné riziko selhání. I když by byl bankrot banky stále obtížný, regulace by pořád byla potřeba, hlavně u základního jmění. A nakonec, dovedeno do důsledků, rizikové finanční zprostředkování by mohlo být ukončeno.
Vollgeld takto radikální není. Ale mohl by být dobrým testem pro možnou lepší budoucnost pro světově nejrizikovější odvětví. Kéž by se Švýcaři odvážili.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.