Zdeněk Zbořil píše v souvislosti s dnešním americko-severokorejským summitem o tom, jak se strategický zájem americké zahraniční politiky zaměřil na “Západ”, z našeho evropského pohledu na “Východ”.

Vulgární geopolitika, která je většinou jen ideologií kamuflující vojensko-politickou expanzi ve fázi příprav, má nové atraktivní téma. S ohledem na historické souvislosti a současnou evropskou geopolitickou ignoranci bychom ho mohli nazvat „Trumpovo tažení na Západ“.  Jen zdánlivě to není v americké zahraniční politice nic nového. Kdysi o něm napsal ve své předvolební brožuře Výhledy na příští desetiletí později neúspěšný Edward Kennedy. Ale i on měl své předchůdce. Zejména v době nekončící války v Tichomoří a jihovýchodní Asii, tedy po porážce Japonska, v souvislosti s nedohodnutým mírem na Korejském poloostrově a konečně v době vlekoucí se a pro Američany „krvavé válce“ ve Vietnamu. Tehdy se opakovaně ve Spojených státech mluvilo o „posouvání obranného perimetru“ na ostrovy Wake a Guam, potom na Okinawu a konečně i na asijskou pevninu v severní i jižní části Tichomoří. Váhavý vztah Spojených států k monumentální integračnímu projektu APEC (1989) utvrzoval evropské politiky v přesvědčení, že sice Evropa nemusí být first, ale mohla by být alespoň druhá.

To bylo ještě v dobách, kdy se většina asijských zemí snažila po japonském vzoru „probudit“ politicky, zbavit se postkoloniálního mučivého ekonomického jha a hledat si vlastní cestu svébytné prosperity. Už jednou se o to některé východo- a jihovýchodně-asijské země pokusily, když se s pomocí japonské císařské armády postavily proti britskému a nizozemskému kolonialismu a jeho reziduím. Úspěšné byly jen částečně. Obsoletní evropské koloniální mocnosti nahradila japonská krutovláda, ale emocionální a morální prožitek toho, jak jsou „bílí“ evropští vojáci vyháněni “žlutými muži ze Severu“ nebyl zapomenut. Dokonce ani tehdy, kdy armáda Spojených států začala budovat své rozlehlé vojenské základny, připomínající státní struktury v různých oblastech asijského kontinentu.

Jak to v dobách velkého pohybu obyvatelstva, rozpadu státně-administrativních struktur a sociálních nebo dokonce věroučných systémů bývá, došlo až na eklekticismus „nové industrializace“ a „řízené demokracie“, které se objevily za evropským sebestředným horizontem. Nešlo už o „spojení Ardžuny s Faustem“, jak o něm diskutovali ve svých „kulturních polemikách“ obvykle v Evropě a později ve Spojených státech studovaní „domorodci“ ještě před druhou světovou válkou, ale o něco nového, opět zdánlivě odvozeného z „jiné“ kultury a civilizace.

Spojené státy a Tichomoří aneb America First jinak

Když si dovolíme luxus generalizace, lze konstatovat, že Spojené státy, které většinou resuscitaci velkých oblastí Tichomoří financovaly, si začaly uvědomovat, že nikoli „střet civilizací“, ale jejich „střed“ by měl být v jejich národním zájmu. S Evropou, nejen s EU ale i s NATO, se nedalo spolupracovat. Ty byly přímo posedlé válkou o Krym a Ukrajinu, vyzbrojováním střední a východní Evropy, budováním základen v Pobaltí, „obkličováním Ruska“, což bylo téma jako z ideologického arzenálu starobylých pruských a velkoněmeckých vladařů.

Snad bychom mohli konstatovat, že Trumpovo America first není na různých úrovních politického myšlení Američanů ničím jiným než obavou, že se přiblížila doba, kdy by právě v Tichomoří mohla být America last (Amerika jako poslední)! Události posledních měsíců, týdnů, a dokonce i dnů ukazují, že disharmonie v euroatlantickém společenství je tak velká, že ji nelze ani déle skrývat. Donald Trump a jeho cestující ministři a různí emisaři to říkají a dělají trochu neomaleně, ale nenechávají nikoho na pochybách, že národní zájmy a starost o bezpečnost Spojených států není kompatibilní se zájmy ostatních, kteří se snaží hrát svou polozapomenutou úlohu těch nejlepších.

V České republice, ale i ve velké části Evropy, si politici myslí, že mají právo diktovat těm druhým, jaké mají vyznávat hodnoty, zaujímat postoje a jak hluboko se sklánět před evropskou velkomyslností nebo arogancí. Ruská federace se nám stala strategickým nepřítelem, na Čínu jsme vymysleli hrozbu nedodržování lidských práv, své islámské spojence v severní Africe, v Iráku nebo Afghánistánu jsme pomáhali vyvraždit.  Vojenské výpravy s českou účastí už nepořádáme jen na Balkán, ale dokonce i do Mali, což je historicky ojedinělý úspěch české zahraniční politiky. Nechceme se nechat “zatáhnout“ prezidentem na Východ a pěstujeme si pro vlastní potěšení „antikomunismus hrdel“. A když nás někdo jen tak náhodou požádá o vyjádření názoru, tvrdíme, i na půdě Parlamentu ČR, že jde o země vzdálené, které se navíc nedokáží přizpůsobit našim představám o svobodě a demokracii.

Trumpovo tažení na Západ

Pro většinu v tomto směru neochotně uvažujících komentátorů je velkým překvapením, kolikrát v posledních šesti měsících americký prezident osobně navštívil asijský kontinent. Byl na sjezdu ASEANu i APECU, bilaterálně jednal opakovaně v Japonsku, Thajsku a přijímal návštěvy politiků z této oblasti v Bílém domě. Své poradce a pobočníky vysílal opakovaně do všech zemí tichomořské oblasti. Nakonec došlo i na KLDR a vzájemné rozhovory na nejvyšší úrovni. Dokonce i na setkání amerického prezidenta se „severokorejským diktátorem“, který se v očích českých médií začal pomalu měnit ve Vůdce a u těch odvážnějších v prezidenta.

Došlo tak na odmítnutý a opět na milost vzatý Singapur, což je pro lidi žijící v jihovýchodní Asii, v jižním a severním Tichomoří více než symbolické. V Evropě se tato událost dávala spíše do geopolitických souvislostí. Utěšovali jsme se fotografií z osobního rozhovoru (pokud není podvržená Putinovými hackery?) nebo spíše mentorování Donalda Trumpa Angelou Merklovou. Zjistili jsme, že dosud vysmívaný Kim Čong-un, který údajně všude jezdí jen vlakem, umí také létat, a to dokonce tisíce kilometrů z Pchjongjangu do ekonomického hlavního města Asie. Vypadá to ale spíš jako když se Donald Trump rozhodl pro „tažení na Západ“, ale to jen pro ty, kteří jsou posedlí černobílým dělením světa na Západ a Východ.

Pro sjednocení obou Korejí je to ale stejně až bezvýznamné. Jak jsme viděli v posledních dnech, věštit další kroky amerického prezidenta a severokorejského Vůdce není dobrá cesta k pochopení stavu věcí. První zpravodajství o summitu bylo, jako ostatně vždy, když se referuje o Donaldu Trumpovi, přeplněno názory a zaujímáním stanovisek. Informací máme nyní zatím málo . Když někdo odvážnější napíše o sjednocení obou částí z vůle velmocí osvobozené a vzápětí rozdělené země či aspoň o denuklearizaci ostrova, jsou to jen verbální cvičení. Je ale zajímavé, jak se o korejském projektu mluví ve Spojených státech, v obou Korejích a u sousedů v Japonsku, ČLR a Ruské federaci. Dovolím si konstatovat, že žádné pokračování velmocenského jednání 2+4 se v nejbližší době konat nebude.

Možná by to chtělo zvláštní schůzi Poslanecké sněmovny ČR, která by se z gruntu zabývala naší zahraniční politikou a položila si otázku, zdá máme alespoň vědět oč se jedná, když už nikdo neuvažuje, že bychom mohli být přitom. A to ani v zastoupení Evropskou unií. Zatím náš parlament zajímají zavraždění a oživlí ex-špioni, o kterých dosud ani nevíme, komu vlastně sloužili a slouží. A nikoliv Trumpovo současné „tažení na Západ“, z našeho pohledu vlastně na Východ.