Irácký novinář Nabíl al-Jásirí komentuje aktuální politickou a sociálně-ekonomickou situaci v Íránu. Hrozí zdejšímu režimu nějaká forma revoluce?
Spolu s jistými náznaky, že by se poslední vlna lidových protestů v Íránu mohla proměnit v celostátní povstání, vyvstávají tradiční otázky o možnosti přežití islámského politického systému v jeho šíitské podobě známé coby „Velájat-e faqíh“ (vláda znalce islámského práva). Definitivní odpovědi sice neznáme, můžeme se však alespoň pokusit nastínit možný vývoj prostřednictvím analýzy íránské scény v roce 2018. Zásadní otázkou je, zda bude i tentokrát režim schopen potlačit protesty tak, jako v řadě případů v uplynulých 39 letech? Největší a nejorganizovanější z těchto protestů proběhly v roce 2009 v reakci na údajné manipulace v prezidentských volbách ze strany vládního establishmentu ve prospěch Mahmúda Ahmadínežáda. Ten byl přímo podporován „vůdcem“ Alím Chámeneím proti proreformním kandidátům Mír-Hosejnovi Músavímu a Mehdímu Karrúbímu. Režim se v té době mohl opřít o řadu mezinárodních i regionálních politických a ekonomických faktorů, jež mu poskytly dostatek prostoru k razantnímu ukončení protestů v relativně krátké době. V současné protestní vlně se však zdají být příčiny a okolnosti výrazně odlišné od předchozích vln, jak ukazují zprávy a záběry z uplynulých dní a týdnů. Lidových protestů se účastní rozmanité skupiny společnosti, z nichž některé tradičně podporovaly režim. Objevily se slogany vinící přímo íránský režim z odpovědnosti za zhroucenou ekonomiku v důsledku angažovanosti v dlouhodobých sporech se Západem, Izraelem a blízkovýchodním regionem a zásahů do regionálních válek, především v Sýrii. Pakliže se v protestech z roku 2009 jednalo o politickou elitu, protesty z roku 2018 se nesou v komplexním politicko-ekonomickém duchu. Obrázky stovek kupců a obyčejných občanů skandujících „smrt Palestině“ a „nechte Sýrii a starejte se o nás“ z demonstrací v Teheránu a v dalších oblastech jsou více než vypovídající. Většina analytiků v nich vidí výraz rostoucího hněvu veřejnosti kvůli zahraniční politice režimu, která je hlavní příčinou prohlubující se ekonomické krize.
Ekonomika a protesty
Je evidentní, že ekonomické faktory stály v popředí příčin vypuknutí nedávných protestů. Dramatický propad směnného kurzu íránské měny ukázal skutečný rozměr potenciální katastrofy, která již několik let hrozí íránské ekonomice. Íránská měna ztratila polovinu své hodnoty poté, co americký prezident Donald Trump v květnu oznámil, že jeho země odstupuje od šestistranné dohody o jaderném programu s Íránem. Íránci očekávají další silné otřesy s tím, jak se blíží balíček amerických sankcí a varianta, že se jaderná dohoda zcela zhroutí. Odráží se to přímo na ekonomickém životě všech Íránců. Dle mnohých odborníků nemohou být ekonomické faktory odděleny od politických faktorů, které krizi zapříčinily. Ty mohou být shrnuty následovně:
1) Jestřábí postoj Trumpovy administrativy vůči Íránu ohledně jeho jaderného programu a regionální politiky se projevil na celkové ekonomické situaci v zemi a podnítil řadu evropských společností, aby Írán opustily a kvůli nejisté budoucnosti neuzavíraly nové smlouvy. To chudí a středostavovští Íránci chápou jako známku dlouhodobé ekonomické blokády.
2) Íránské angažmá v regionálních zájmech a válkách přineslo zemi ekonomické problémy, aniž by obyčejní občané pocítili nějaká pozitiva. Nevěří argumentaci režimu, že podpora syrského režimu, Hizballáhu či Húthíjů nebo eskalování konfrontace s Izraelem je pro Írán otázkou národní bezpečnosti. Požadují proto, aby se režim soustředil na domácí situaci namísto zabředávání do „regionálního bahna“.
3) V posledních čtyřech dekádách byli Íránci svědky nárůstu nové „oligarchie“ rekrutující se z podporovatelů a chráněnců režimu. Vrchní velitelé Revolučních gard a podnikatelé spjatí s režimem provádějí soukromé finanční transakce, převádějí nezákonně prostředky a perou špinavé peníze, jak potvrzují různé mezinárodní zprávy. V posledních čtyřiceti letech tato třída narostla horizontálně i vertikálně a je pro ni charakteristický uvolněný životní styl. To samozřejmě vzbuzuje nevoli u většiny Íránců, kteří den za dnem strádají ekonomicky, sociálně i politicky. Nelze tak vyloučit „hladovou revoluci“, v jejímž čele by stáli zemědělci, dělníci a drobní obchodníci.
Uzrála společnost v Íránu k další revoluci?
Znamená to však, že je íránský lid připraven na novou revoluci, která by mohla svrhnout islámský režim? A měla by tato revoluce šanci uspět, pokud by vypukla? Na tyto otázky nelze snadno odpovědět, lze si však vytyčit základní možné scénáře, dle nichž by se mohly události v brzké době ubírat:
1) Vládnoucí režim se může rozhodnout ve vztahu k lidem ukázat větší míru flexibility a naslouchat jejich požadavkům. Tuto pozici již více než jednou vyjádřil prezident Hasan Rúhání, když řekl, že „vláda slouží lidu a je připravena naslouchat jeho požadavkům a návrhům, jak se dostat z krize“ a zároveň poukázal na to, že „lid musí do budoucnosti hledět s nadějí“. Může ale toto stačit k přesvědčení protestujících? Režim se může zdráhat vybrat si jasný způsob, jak se chovat k lidem. Může se obávat scénáře eskalace násilí proti vlastním občanům, neboť chápe, že současné okolnosti nejsou totožné s okolnostmi roku 2009 a že bezpečnostní a vojenské represe mohou být kontraproduktivní. Na tomto základě se režim může pokusit ztlumit hněv veřejnosti a svést se na vlně protestů tím, že přijme sérii finančních a právních opatření proti osobám vnímaným coby „korupčníci“ a „manipulátoři s ekonomickou země“. Může zabavit majetky a stíhat některé z velkých obchodníků a byznysmenů a snažit se demonstrovat vážnost, s jakou přistupuje k boji s korupcí a k přerozdělování bohatství. V tomto bodě se však nezdá, že by podobná opatření mohla vést k rychlým a hmatatelným výsledkům. Navíc se režim může obávat, aby se neopakoval scénář Husního Mubáraka v Egyptě a Zajn al-Ábidína Ben Alího v Tunisku, kteří ustoupili demonstrantům, aby ti vzápětí požadovali svržení režimu jako takového, nechtíce čekat na reformy. Je zde ovšem také Qadháfího scénář odmítnutí poslouchat požadavky lidí, jenž vedl k občanské válce a jeho pádu.
2) Politický systém v Íránu má unikátní rys v podobě „vůdce“ (al-muršid) či „vrchního islámského právníka“ (al-walí al-faqíh), jenž je zdrojem veškeré moci ve státě a de facto vládcem země. Instituce prezidenta republiky v Íránu není víc než exekutivní úřad s omezenými pravomocemi ve srovnání s neomezenými pravomocemi „vůdce“. Současný „vůdce“ Alí Chámeneí může spatřovat nejlepší postup v odstavení prezidenta a jeho ministrů a připsání jim odpovědnosti za ekonomickou a společenskou krizi. Někteří z nich mohou být uvězněni. Pak by Chámeneí žádal po občanech, aby akceptovali prezidenta, kterého by vybral, nebo by nechal zorganizovat nové prezidentské volby a čekalo by se na nový vládní program. Je možné to nazvat „zdržovacím“ scénářem. Stojí za zmínku, že Chámeneí nebyl v minulosti spokojen s Rúháního politikou „otevřenosti“ a mohl by se chtít chopit šance, aby se jej jednou pro vždy zbavil. Tento scénář nicméně obsahuje i jistá rizika z pohledu režimu a to možný konflikt různých směrů a křídel v rámci systému samého.
3) Od doby svého vzniku ustavil režim mnohé paralelní vojenské, bezpečnostní a zpravodajské instituce a zformoval miliony dobrovolníků připravených bojovat pro obranu režimu z náboženských důvodů. Tito lidé se nezajímají o ekonomická, sociální či politická zdůvodnění jakékoli potenciální lidové revoluce proti vládnoucímu islámskému režimu. Jakékoliv lidové aktivity tohoto typu nahlížejí jako vzporu proti Bohu a posvátným hodnotám a jako zradu islámu a vlasti. Jsou připravení okamžitě a násilně vystoupit, aby potlačili jakékoliv protirežimní demonstrace. To pro Íránce, kteří chtějí změnu režimu, představuje zásadní problém, protože by čelili milionům příslušníků různých institucí jako Revoluční gardy, Síly lidové mobilizace – Básídž a dalších skupin. Je velmi obtížné vést revoluci proti takto zabezpečenému režimu. Na druhé straně je ale mnoho faktorů, které musí vzít režim v úvahu, než by přistoupil k tvrdé represi proti svým občanům, jako tomu bylo v roce 2009. Jedním z nich je obava z rozkolu mezi jednotlivými íránskými etniky a možnost, že by některá z minoritních etnik využila tuto situaci ke svému oddělení. Může se to týkat Arabů v jihozápadním Íránu, Kurdů v severozápadním Íránu, ale i dalších etnik jako jsou Ázerové a Balúčové.
Z výše uvedeného vyplývá, že by íránský režim mohl přehodnotit tváří v tvář postupným krizím své možnosti a politiku. Je si vědom lépe než kdy předtím, že mnoho mezinárodních i regionálních aktérů by chtělo či dokonce aktivně pracuje na plánu svržení režimu či rozdělení Íránu. Takové plány jsou diskutovány v mnoha zainteresovaných metropolích. Ještě větší obavy má však režim z aktuálních regionálních a mezinárodních proměn zvláště v souvislosti se spekulacemi o rusko-americké dohodě o odstranění íránských jednotek ze Sýrie. Íránský režim si je vědom, že by mohl čelit Západu zcela osamoceně poté, kdy severokorejský vůdce upustil od svých hrozeb Spojeným státům. Rusko by rovněž mohlo postupně upouštět od své strategické aliance s Teheránem. To by jednoduše znamenalo, že Írán opustí regionální a mezinárodní hru – v nichž se tak dlouho angažoval – s prázdnýma rukama. Byla by to těžká cena, nicméně stále zřejmě pro režim přijatelnější než scénář celkového rozpadu. Není tudíž nepravděpodobné, že režim přehodnotí svoji regionální a mezinárodní politiku a ustoupí, aby zabránil „nejčernějšímu“ scénáři.
Jaké možnosti má íránský režim?
V nejbližší době tudíž bude muset íránské vedení učinit složité rozhodnutí mezi jednou z následujících možností:
1) „Stáhnutí se dovnitř“, což znamená ústup od základních východisek, na nichž stojí íránská politická doktrína při konfrontaci s „Velkým Satanem“, Západem jako takovým, Izraelem a sunnitskými státy Zálivu.
2) Snaha potlačit vnitřní nepokoje silou, což obnáší možnost vypuknutí občanské války, rozdělení země, nebo vstup do regionální války, ať již se Zálivem, Izraelem či Spojenými státy. Jednalo by se o katastrofální scénář, jehož definitivní výsledky nelze předjímat.
3) Pokračování ve stejném stylu politiky a snaha ovládat občasné lidové bouře standardními prostředky. Otázkou je, zda je možné v této politice pokračovat donekonečna?
Lze očekávat, že se Írán bude nadále snažit zakrýt vnitřní slabosti demonstrací větší síly směrem do zahraničí a dočasně se pokusí ovládnout lidové protesty metodou cukru a biče, dokud nedojde k určité proměně rysů ekonomické politiky a sociálního života. Íránci nepochybně zkusí překonat mezinárodní sankce novými způsoby a sázkami na nové aliance – možná s Číňany a Evropany výměnou za pobídky ve slibné íránské ekonomice. Íránští vůdci mohou zvážit změny v rámci své regionální politiky. Obětováním některých pro ně méně důležitých regionálních témat či nalezením spravedlivého řešení pro některé významné regionální kauzy s co nejmenšími ztrátami mohou Íránci uspět ve vztahu k výzvám a hrozbám na regionálním i mezinárodním poli. Největší nejistota však pro ně zůstává uvnitř Íránu. Íránský politolog Emád Ábšenás řekl během rozhovoru s RT Arabic, že „Íránci musí pochopit, že veškeré peníze, které utrácejí v Sýrii, Libanonu, Iráku, Jemenu a dalších částech regionu a světa, utrácejí proto, aby se válka vyhnula jejich hranicím“. Spolu s tím ovšem opět vyvstává klíčová otázka: „Mají íránští vůdci obavy, že by se mohl opakovat scénář pádu Saddáma Husajna?“.
Tento článek publikujeme ve spolupráci s webem Rebuildsyria.cz, který se zaměřuje na Blízký východ a na Sýrii.