Veronika Sušová-Salminen píše o tom, jak čeští komunisté popřeli antikomunismus, ale antikomunisté si toho pro jistotu nevšimnou.
Dvě nominálně levicové politické strany poněkud deformovaného českého politického spektra začátku 21. století podpořily vládu hnutí ANO.
Zatím v (neo)liberálním politickém a mediálním mainstreamu zuří další vlna antikomunismu, osvědčeného nástroje, jak odpoutávat pozornost od vlastních chyb a hlavně od problémů dneška. Jako by mezi vítězstvím hnutí ANO a Andreje Babiše a (neo)liberálním kartelem vzniklým v 90. letech nebyla žádná souvislost nebo spojnice. Transformace se povedla, její politici a mediální mluvčí neselhali – to společnost není dostatečně dospělá a recidivuje návratem před rok 1989.
Sociální demokracie a komunistická strana novou vládu podporují svými 15,1 % (dohromady) a na vládě se hodlají podílet každá jinak a na základě jiných argumentů. Ovšem jedno mají podle mého názoru společné – taktizující pragmatismus, který už v mnohém opustil hranice politických přesvědčení a principů ve jménu údajné státotvornosti. Nové volby, které by znovu rozdaly karty a vyřešily povolební pat, představovaly pro všechny zúčastněné obrovské riziko. Nejen kvůli volebním prognózám, ale především kvůli obrovským finančním nákladům, které dnes volby vyžadují a dělají ze stran rukojmí dluhů a věřitelů. Volby v roce 2017 stály celkově politické strany nenormálních 250 milionů korun. Sociální demokraté (ztratili 13,1 % podpory) a komunisté (ztratili 7,2 % podpory) přitom v těch minulých propadli, a to v prvním případě značně. V takovém kontextu se zdá jako lepší řešení být státotvorným, spojit se i s Mefistofelem a doufat, že v následujících třech a kousek letech to nějak „uhrajeme“.
V případě komunistické strany jsme se mohli dočíst o argumentaci, která mluví o prosazování sociálních požadavků, které KSČM uvádí jako důvod, proč se strana na vládnutí bude nepřímo podílet jako její parlamentní pilíř. I tady se počítá s tím, že následující vládnutí straně umožní se zotavit, vystoupit z umělého (hlavně mediálního) ghetta a vytvořit si tak prostor pro další volby.
A dost možná, že se pro obě strany jedná o šanci poslední, takže takováto sázka na (ne)jistotu se jeví jako odpovídající řešení, i když v principech popírá myšlenkový aparát obou stran. Jenže o myšlenky a ideály, zdá se, v politické praxi 21. století už vůbec nejde.
Zásadní tak je, jak kvalitní bude nová vláda, a především zda bude pokračovat příznivá hospodářská konjunktura. V opačném případě lze očekávat velké problémy, protože – bohužel – v Česku platí, že naše vlády krize nezvládají, daleko spíše se během krizí sesypou a stihnou tak krizi ještě prohloubit. Pro krizové roky je tato současná vláda, i přes svoji proklamovanou státotvornost, postavena na velmi vetchých pilířích. Dá se odhadnout, že propad do krize (o které mnozí už mluví nejen s ohledem na Trumpovu hospodářskou politiku) bude znamenat posílení pravicového populismu. Také vzhledem k tomu, že přestává být jasné, co vlastně pojem levice v (nejen) české politice znamená a co alternativního voličům nabízí.
Antikomunismus spolu s jeho mytologií představuje už jen ideologický písek do očí. Paradoxně totiž řadu antikomunistických argumentů popřeli svojí státotvorností samotní komunisté, a to právě současnou podporou strany kapitálu (kterou hnutí ANO je, protože Babiš opravdu není, jak psala Ilona Švihlíková Bedřich Engels). Kdeže ty loňské (revoluční) sněhy jsou? Ten, kdo něco tuší o dějinách socialistického myšlení a o samotném vzniku komunistických stran po první světové válce i o nesamozřejmém vztahu mezi demokracií a kapitálem, musí tíži tohoto paradoxu vnímat dost palčivě. Ti ostatní holt zůstanou ve světě předsudků a politických bojů ne o budoucnost, ale hlavně o minulost. Pro českou demokracii a voliče, obávám se, to vyjde na stejno.