Jan Zeman (KSČM) uzavírá svůj rozbor vládního programu nové vlády. Jak vidí komunisté oblasti bydlení, školství a vzdělání, zahraniční a obranné politiky?

Pro celkový rozsah textu jsme tento rozbor rozdělili čtenářům do celkem tří dílů. První díl a druhý díl si můžete přečíst zde a zde. 

Bydlení

Zvýšení objemu finančních prostředků na státní podporu bydlení v rámci transformace Státního fondu rozvoje bydlení. Vláda rovněž slibuje důslednou kontrolu regulovaných cen, především vodného a stočného. A příprava zákona o sociálním bydlení k řešení občanů v bytové nouzi a oprávnění pro obce požadovat po investorovi určitý podíl tzv. levných bytů. KSČM by se v konzultační rovině měla podílet na revizi koncepce bytové politiky uvažované na ministerstvu místního rozvoje.

Potřebná je podpora družstevní výstavby bytů s účastí obcí. To může pomoci všem. Sociální bydlení jen DPS, domovy důchodců a pro seniory. OBECNÍ nájemní byty je potřeba mít pro lidi v nouzi! Měla by to být povinnost pro každé město a ORP. V podpoře bydlení by měli jít všechny prostředky i dotace do SFRB. Měla by existovat dopravní obslužnost regionů po celý týden.

Vzdělávání, věda a výzkum

Kapitola je natolik stručná, že vylučuje, byť i jen rámcové vyjádření k řadě zásadních problémů. Chybí řada okruhů, a i u těch uvedených zpravidla není zřejmé, jakým způsobem mají být realizovány, chybí jakékoliv nástroje a zůstává tak u obecných proklamací typu „Zasadíme se o maximální rozvoj potenciálu každého dítěte“ – jak? Co se změní oproti současnosti? Čím to bude vymezeno, kdo to bude realizovat, kdo kontrolovat a kdo a jak vyhodnocovat? atd. Není konkrétně řešeno financování vysokých škol (poměr příjmy ze SR na výukovou činnost vs. povinnost zajistit samofinancování pomocí příjmů za vědecké výstupy a rozdíly mezi jednotlivými obory), jiné možnosti mají aplikované technické obory, jiné např. ryze teoretické fakulty typu filosofie atd. Měl by být uveden alespoň nástin řešení. Ocenit lze explicitně deklarované zachování bezplatnosti veřejného vysokého školství.

Měla by se však věnovat pozornost i důsledkům slibovaného opakovaného zvyšování platů učitelům tak, aby „se platy učitelů na konci volebního období v roce 2021 dostaly minimálně na 150 procent jejich stávající výše“. Hrozí totiž riziko, že do školství začne plynout zástup lidí, kteří půjdou učit jen kvůli penězům. A pokud má učitel mnohdy poloviční hodinovou pracovní dobu než dnes většina pracujících, a přitom dvoj až trojnásobnou mzdu, musí učitel odvádět mnohem víc než jen pár odučených hodin. Aby bylo jeho odměňování spravedlivé vůči ostatním lidem, musí skutečně mladou generaci vzdělávat, nikoli jen odučit to svoje.

Protože bohužel, i v tomto rezortu stále častěji dochází k tomu, že učitelé chodí jen do práce a těší se na množství prázdnin a na ředitelská volna, kterých je stále víc. Tato skutečnost má nezpochybnitelný vliv i na úroveň vzdělání, protože škola automaticky předpokládá, že se děti doučí doma, a také že se o ně má o dnech školního volna kdo postarat (školu prostě nezajímá, že rodiče prázdniny nemají). Nejedná se jen o letní ani jarní prázdniny, ale o podzimní, vánoční, velikonoční a další, kdy se volné dny spojí právě s ředitelským volnem, a děti jsou doma mnoho dní. Zjednodušeně řečeno – další plošné zvýšení platů ve školství může jeho úrovni spíše ublížit. Je nutné odměňování více diferencovat a zvyšovat příjem dle výsledků práce, a také věnovat více peněz na vlastní výuku – aby děti měly možnost se dokonale naučit ve škole a materii si i tolikrát zopakovat, aby ji pochopily a zapamatovaly si ji, protože ne s každým dítětem se rodiče mohou každé odpoledne doma učit. A např. výsledky celostátních maturit a jejich úroveň nejsou dobrou vizitkou současného školství. Cílem by mělo být, abychom se opět mohli chlubit vysokou vzdělaností všech našich dětí, a nejen několika mimořádně nadaných jedinců.

Shora uvedené je i zcela v souladu s dalším bodem PPV – „Zasadíme se o maximální rozvoj potenciálu každého dítěte.“

Obranná politika a Armáda České republiky

Koncepce je značně odlišná od naší. Namísto rezervovaného přístupu k našemu zapojení v rámci NATO či dokonce námi navrhovanému referendu o setrvání v tomto paktu, je zde slibováno další prohlubování našeho zapojení, naší účasti na zahraničních misích atd. Chybí požadavek mandátu OSN k jednotlivým operacím atd. S klíčovými prvky této koncepce se proto nemůžeme shodnout, souhlasit lze snad jen s posilováním naší bezpečnostní integrace v rámci EU.

Nemůžeme proto souhlasit s navyšováním finančních odvodů do NATO, do armády České republiky ani do vojenských misí. Jsme proti všem vojenským misím, ve kterých nejde o pomoc místnímu obyvatelstvu, ale o posílení moci NATO, a především USA na územích cizích států. Ve většině případů jsou vojenské mise zaměřeny proti Rusku a jeho zahraniční politice. Důkazem toho je nejnovější mise českých vojáků do Litvy. Z naší strany nejde o solidaritu, ale o prachsprosté žoldnéřství ve prospěch světového imperialismu, což ohrožuje zásadním způsobem mír a bezpečnost našich občanů. Severoatlantická aliance jako nástroj hegemonistické politiky USA dává přednost eskalaci napětí a použití síly před mírovým řešením mezinárodních sporů a civilizovaným překonáváním ekonomických a sociálních příčin prohlubujících se rozporů současného světa. NATO není schopno zajistit politická řešení těchto problémů. Evropa nepotřebuje k zajištění míru na svém kontinentu a k budování mírových vztahů s ostatními národy světa agresivní alianci, která podlamuje a fakticky zpochybňuje roli OSN. NATO je v současné podobě nepřijatelné a je vysoce aktuální požadavek na jeho zrušení. Reálnou cestu k tomuto cíli vidíme v pozastavení členství evropských států ve vojenských strukturách NATO. Česká republika by v tomto měla jít příkladem.

Vnitřní bezpečnost

Kapitola je pojata poněkud heterogenně, některé věci mají přesahy komentované již výše. Souhlasit určitě můžeme s aktivním postojem proti nelegální migraci, a zejména islámské migraci a terorismu. Opět však zde chybí nástin konkrétních opatření. Souhlasit lze i se záměrem podstatné novely zákona o státní službě – otázkou však opět bude, na co se novela zaměří, jaká bude nová podoba služebního zákona. Jednoznačně nesouhlasíme s návrhem jednokolové volby do Senátu – Senát se již mnohokrát ukázal jako funkční pojistka proti dominanci PS právě v závislosti na jejím momentálním obsazení. Jednokolový systém fakticky posiluje většinový prvek senátních voleb a je z našeho pohledu dalším zformalizováním již tak chabých mechanismů demokracie u nás. Mnohem užitečnějším řešením by bylo stále opakované úplné zrušení Senátu.

Souhlasíme s tím, že systém kvót, nařízený EU za účelem přerozdělení migrantů do všech členských zemí Evropské unie, není efektivním řešením. Navíc tito migranti do České republiky vůbec nechtějí. Jsme i proti vyvolávání rasových a náboženských nenávistných akcí vedených Tomiem Okamurou a jeho stranickými kolegy. My, komunisté, bychom se měli od těchto názorů veřejně distancovat. Ale připravovaný Dublin IV je ještě podstatně horší než systém povinných kvót a o něm není v NPP vlády ani zmínka!

K vnitřní bezpečnosti a zpravodajským službám:

Nejde přece jen o jejich nezávislou kontrolu, ale jejich směrování a řízení v souladu se zájmy a potřebami státu. Zapomíná se, že u policistů by nemělo jít jen o snižování byrokracie a administrativní zátěže, ale o zvýšení jejich profesní a vzdělanostní úrovně.

Právo a spravedlnost

Náš právní řád je vinou dlouhodobého zaplevelování, účelových norem a nekvalitní práce zákonodárného sboru na žalostné úrovni. Kapitola v PPV, obdobně jako většina ostatních, neřeší systémové problémy, ale pouze jednotlivé fragmenty. Řada záměrů legislativních změn je přínosná (trestní řád, exekuční řád, atd.), ale ještě důležitější je, jaká bude jejich výsledná podoba, a proto těžko předem hodnotit. Do seznamu legislativních priorit by bylo možné přidat řadu dalších zde neuvedených. Jasný souhlas lze z našich pozic vyslovit se záměrem boje proti lichvě (musí být však řešena zákonem, jinak je opět pouhou politickou proklamací), i se záměrem přijmout (konečně) ústavní zákon o všeobecném referendu, jakož i s jeho koncepcí reflektující čl. 6 Ústavy.

Ústavní zákon o celostátním referendum tak vláda slibuje, že ho předloží. Vedou se ale jednání o parametrech, protože je zapotřebí hlas minimálně 120 poslanců – podány jsou již několikeré sněmovní tisky, které míří do prvního čtení (ST 35 od SPD, ST 111 od ČSSD a ST 117 od KSČM). Je tedy třeba vyjednat reálný průnik návrhů s tím, že vláda avizuje, že není proto, aby se aspoň v tomto volebním období rozhodovalo tímto zákonem o mezinárodních závazcích.

Rezervovaný postoj naopak nutno zaujmout k podpoře systému mimosoudního řešení spotřebitelských sporů (ADR), zejména za podmínek vyloučení možnosti následného soudního přezkumu.

Při tvorbě a novelizacích zákonů je nutné věnovat pozornost i tomu, aby nebyl možný dvojí výklad některých ustanovení – tedy je nutné zkvalitnit vlastní legislativní práci.

Přes převážně pozitivní hodnocení soudců ze strany ministra se všeobecně zhoršuje jejich odborné povědomí a vytrácí se snaha hledat spravedlnost. Především mladší soudci si vyberou jeden paragraf, podle kterého rozhodnou, aniž by souzenou věc posoudili komplexně z pohledu celého právního řádu, a s přihlédnutím právě k již zmíněné spravedlnosti a lidským právům. Je to možná způsobeno tím, že každý soudce má mnoho sporů a nemá čas se jim dostatečně věnovat, a také je mnohem jednodušší si s kauzou nedělat starosti – prostě já to vidím takto, a vůbec mě nezajímá, kde by mohla být pravda. Soudci berou svoji profesi jen jako zaměstnání, aniž by mnohdy viditelnému příkoří zabránili. Mnoho z nich ani nezná celý soudní spis a rozhoduje jen podle toho, jak akční a sebevědomější řeč pronese advokát.

Běžný občan, který věří, že soud se bude jeho problémem zabývat objektivně a pomůže mu, a proto si nevezme právníka, je často soudem zesměšňován a jeho problém zlehčován. Je to smutné, ale „obyčejný“ člověk není čím dál častěji pro soudce partnerem.

Tedy – vláda by se měla snažit nejen o to, aby se zkrátilo soudní řízení, které je velmi často protahováno zcela zbytečně (kdy soudce po 6 letech řízení a vypracování drahého znaleckého posudku rozhodne, že věc je od počátku promlčena a žalobu z tohoto důvodu zamítne!), ale především o to, aby se do soudních síní vrátila úcta nejen k právu, ale i k účastníkům právního sporu. Aby byly prostě dodržovány zásady, uvedené v úvodních paragrafech občanského soudního řádu, např.: „Občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k dodržování smluv a zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob. Občanské soudní řízení je jednou ze záruk spravedlnosti a práva, slouží upevňování a rozvíjení zásad soukromého práva. Každý se může domáhat u soudu ochrany soukromého práva, které bylo ohroženo nebo porušeno. Soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. V řízení postupuje soud předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny. Ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání.“

PPV sice obsahuje pasáž: „Za klíčovou hodnotu našeho společenského uspořádání považujeme ideu právního státu založeného na úctě k ústavně chráněným principům dělby moci, vlády práva a ochrany základních práv a svobod. Tyto principy budeme ve všech svých krocích respektovat a dále posilovat.“ Nicméně vůbec neřeší, jakým způsobem toho chce docílit. Bude potřeba přísně dohlížet na to, aby prohlášení: „V soudní oblasti budeme při přísném respektu k nezávislosti soudců i státních zástupců usilovat o zvyšování kvality jejich činnosti. Za tím účelem předložíme nový zákon o soudech a soudcích, který zavede transparentní pravidla pro přípravu, výběr, hodnocení, vzdělávání a kariérní postup soudců respektující mezinárodní doporučení v této oblasti.“ … bylo skutečně naplněno, a to takovým způsobem, aby se do soudnictví vrátila spravedlnost a vážnost tohoto stavu.

Zcela postrádáme proklamaci o novelizaci zásadních zákonů a norem (např. NOZ či ZOK) takovým způsobem, aby byly v souladu s potřebami praxe.

Zahraniční politika

PPV deklaruje prioritu naší zahraniční politiky založenou na pevném svazku s EU a NATO. S naším zapojením do NATO ale souhlasit nemůžeme. Od nové vlády bychom ale mohli očekávat trochu jiný postoj, který již u řady evropských politiků není „tabu“. Vždyť každý rozumný člověk ví, že existence NATO byla vždy jeho zakladateli obhajována tím, že se jedná o “obranné uskupení”, které reaguje na “sovětskou hrozbu”, ačkoliv toto tvrzení bylo demagogické, neboť NATO bylo vytvořeno v roce 1949 a Varšavská smlouva až v roce 1955. Zhroucení Sovětského svazu a rozpuštění Varšavské smlouvy mělo logicky vést k rozpuštění Severoatlantické aliance. Stal se opak. NATO nebylo rozpuštěno, ale posiluje. V rozporu se zakládající Washingtonskou smlouvou si oficiálně přisvojilo právo vojensky intervenovat na základě vlastního uvážení proti komukoli v kterékoli části světa. Tím porušilo nejen vlastní statut, ale otevřeně popírá mezinárodní právo a přisvojuje si pravomoci náležející mezinárodnímu společenství – Organizaci spojených národů a její Radě bezpečnosti.

Problematika EU je komplikovaná a z naší perspektivy je omezeně ovlivnitelná. Názory ve straně nejsou jednotné. V žádném případě bychom však neměli přejímat automaticky veškerá pravidla z EU jako nedotknutelné normy, ale z důvodů kategorických požadavků ve veřejném zájmu se musíme umět ozvat, obdobně jako kupř. s kvótami migrantů. Je určitě potřebné podporovat naše vztahy se Slovenskem (náš nejbližší partner), udržovat řádné sousedské vztahy s Rakouskem, a ve světle specifického ekonomického významu též s Německem. Z našich pozic by měla být jasná orientace na Evropu, a naopak rezervovaný postoj prohlubování jakkoliv transatlantické spolupráce, obzvláště pak pokud ohrožuje naše standardy (typicky dohoda TTIPS, ať již s USA či Kanadou, proti jejímuž uzavření nyní i do budoucna bychom se měli vymezovat naprosto kategoricky).

V PPV jsou jednou větou popsány vztahy spolupráce s Ruskem. To je velmi málo. Především postrádáme jednoznačné stanovisko směřující ke zrušení ekonomických sankcí ČR vůči Rusku. Následně poté je nutné usilovat v EU, aby tak učinila i tato aliance. Když se dokážeme postavit proti kvótám migrantů na našem území, tak se musíme umět dokázat postavit i proti ekonomickým sankcím vůči Rusku, což je také důležité, neboť mimo jiné poškozují i naši ekonomiku.

Zdravotnictví

Jedná se o jeden z nejproblémovějších segmentů současnosti, mimořádně zatížený všemi nešvary kapitalismu. Zcela nedostatečné řešení této kapitoly patří k největším slabinám celého PPV. Skutečnost, že problémy zdravotnictví nelze vyřešit v jednom volebním období, nesmí být záminkou rezignovat, byť jen na započetí jejich řešení. Materiál vůbec neřeší katastrofální systém vykořisťovatelských zdravotních pojišťoven, které okrádají pacienty i lékaře a odčerpávají ze systému obrovské sumy prostředků. Jediným řešením je zavedené jediné státní zdravotní pojišťovny v intencích našeho programového návrhu. Přitom PPV chce jen „vytvořit prostor pro větší konkurenci zdravotních pojišťoven, ze které budou těžit jejich pojištěnci, a posílit odpovědnost pojišťoven za zajištění hrazených služeb.“

Vláda slibuje prosazení obnovení náhradní mzdy v prvních třech dnech pracovní neschopnosti ve výši 60 procent vyměřovacího základu. Důležitý je slib nezvyšování spoluúčasti pacientů na zdravotní péči. Vláda chce také v rámci zefektivnění pojištění zvážit snížení počtu zdravotních pojišťoven a omezit tak náklady na konkurenci v zdravotním pojištění Dále jde o podporu péče o chronicky nemocné pacienty a koncepční řešení sociálně zdravotního pomezí.

Materiál nijak neřeší ani chronický a trvale se zhoršující personální stav ve zdravotnictví, kdy za hranice stále utíkají lékaři i sestry a kvalita péče o pacienty díky tomu neustále klesá. Po našich zdravotních sestrách je požadováno téměř vysokoškolské vzdělání, ovšem u sester z Rumunska nebo např. z Ukrajiny máme o jejich odpovídajícím vzdělání pochybnosti. Materiál neřeší jak vytvořit českému nemocničnímu personálu takové podmínky, aby byl motivován zůstávat v našich nemocnicích, a bohužel takový záměr ani neproklamuje. Neřeší ani řádově klesající objem peněz pro nemocnice na obnovu jejich zařízení (z miliard v 90. letech jsou to nyní jen stovky milionů, nepočítaje rozdíl daný inflací) a tím způsobené trvalé zastarávání nemocničního vybavení. Totéž platí pro zdroje peněz na nákladnou léčbu pacientů, která není k dispozici jen proto, že zde živíme systém zmíněných zdravotních pojišťoven ze systému kořistících – celý systém založený na tom, že o léčbě rozhoduje pojišťovna namísto lékaře a léčba se nekoná podle nejlepších medicínských možností ale podle „ekonomické akceptovatelnosti“, je z našich pozic naprosto nepřijatelný, a stejně tak i to, že PPV na tom nic podstatného nehodlá měnit.

V zemi musí být zůstat zachována základní síť nemocnic, které nebude možné zprivatizovat.

Je nutné více zdůraznit slibované zavedení centrálních nákupů léků a ostatního materiálu, založené na nejlepším poměru ceny a kvality. Chybí zde závazek výrazně zpřísnit kontrolu nad dodržováním této zásady, a také nad snížením nákladů, které jsou dosud vynakládány na odměny spolupracujících lékařů, reklam v nejdražším vysílacím čase v televizi apod.

Školství

KSČM souhlasí s tím, že podpora učitelů ovšem nespočívá jen v navýšení platů, ale také v zlepšení pracovních podmínek (snížení administrativy, přehodnocení inkluze, další vzdělávání učitelů takové, které jim něco dá a neznamená jen odliv peněz pro neziskové organizace za kurzy nanic apod.). Rovněž souhlasíme s omezením nadbytečné byrokratizace regionálního školství, zavedení transparentního a administrativně nenáročného způsobu financování v souladu se schválenou novelou školského zákona, včetně zajištění dostatečné alokace finančních prostředků pro chystanou změnu financování. Dále souhlasíme se zasazením maximálního rozvoje potenciálu každého dítěte. Ten je dnes omezován především vysokou selektivností českého školství, kdy jsou žáci příliš brzy rozdělováni do různých vzdělávacích proudů, zpravidla na základě rodinného zázemí. Souhlasíme s provedením věcné a finanční revize inkluze, a to tak, aby byly podporovány sítě škol běžných i speciálních, s udržitelným využíváním principů společného vzdělávání.

Zákonem garantovaný nárok na péči o děti od dvou let při zohlednění možností zřizovatelů je diskutabilní. Nesouhlasíme s povinností mateřských škol přijímat dvouleté děti, ty potřebují jinou péči, ne předškolní vzdělávání, které má mateřská škola poskytovat. Je třeba podpořit znovuobnovení sítě jeslí a jejich legislativní ukotvení, zároveň podpořit rodiče na rodičovské dovolené v takové míře, aby nebyli nuceni nastupovat ve dvou letech dítěte do práce kvůli tomu, aby se nepropadli do chudoby. Řešením nejsou dětské skupiny, to jsou pouhé „hlídárny“ s nedostatečným zabezpečením kvalifikovaných pracovníků, hygienických požadavků apod. Je potřeba také rozvíjet další možnosti sladění rodinného a pracovního života (flexibilní pracovní doba, částečné úvazky, práce z domova ad.).

Závazné očekávané výstupy vzdělávání jsou už dnes, a to na konci 5. a 9. ročníku základní školy, což je naprosto nedostatečné, neboť není jasně dáno, co se má, v kterém ročníku učit. Potřeba je zavést státem garantované osnovy jako základ pro jednotnou vnitřně diferencovanou základní školu s jasnými výstupy ročníkovými (tzn., aby bylo jednoznačně dané, co má žák umět na konci každého ročníku).

KSČM souhlasí s vyrovnáváním podmínek v přístupu k mimoškolním vzdělávacím příležitostem, zdrojům a službám (např. školy v přírodě), tak aby je mohlo využívat každé dítě bez ohledu na rodinné zázemí. Rovněž tak i ve středním odborném vzdělávání se zvýšením zapojení odborníků z praxe do výuky a spolupráci škol a firem a řešením palčivého problému nedostatku mistrů odborného výcviku. Jsme také pro snížení počtu oborů středního vzdělávání a efektivní provázanost jejich struktury s potřebami trhu práce.

Souhlasíme s podporou zahraniční mobility studentů ve středním vzdělávání lepším využitím evropských programů. Veřejné vysoké školství považujeme také za jeden ze zásadních pilířů vzdělávacího a výzkumného systému v České republice a jsme rovněž pro jeho nezpoplatnění, s výjimkou jednoznačného zpoplatnění „věčných“ studentů. Zároveň však KSČM požaduje zrušení školného na vyšších odborných školách, zrušení poplatků ve školních družinách a školních klubech a v mateřské škole. Požadovat učebnice ve středním školství zdarma.

V provedení analýzy účelnosti a efektivnosti současného modelu financování soukromých, církevních i veřejných škol v primárním, sekundárním i terciárním vzdělávání se najde každý, spravedlivý systém financování veřejných, soukromých a církevních škol požaduje ODS, TOP 09, KDU-ČSL i Asociace soukromých škol. Naše představa financování soukromých a církevních škol je z vlastních zdrojů, ne z kapes daňových poplatníků, tzn. ne ze státního rozpočtu, respektive ne z veřejných rozpočtů.

Vzhledem k tomu, jak jsou střední školy naplněny (v průměru na 60 %), je optimalizace nutná. Jde o kvalitu vzdělávání, efektivní financování a soulad s potřebami pracovního trhu.

KSČM souhlasí s kvalitní přípravu budoucích pedagogů, kteří jsou jedinou zárukou zkvalitňování školství.

Závěr

Toto prohlášení obsahuje úkoly, které jsou samozřejmou povinností každé vlády, i některé úkoly, se kterými lze souhlasit i z pohledu volebního programu KSČM. Jsou v něm však uvedeny i takové, které jsou planými sliby a nesplnitelným balastem. Většina bodů je uvozena slovy jako budeme podporovat, klademe důraz, budeme usilovat, zasadíme se, připravíme, podpoříme aj. To jsou v zásadě nezavazující, proklamační formulace. Jen v menší míře prohlášení obsahuje pro vládu zavazující a jednoznačné závazky typu zrušíme, provedeme, dobudujeme, uděláme pořádek, zajistíme, zavedeme, prosadíme atd., tedy takové, která jsou skutečně hodnotitelné a měřitelné.

Prohlášení má tedy mnoho obecných konstatování a slibů, které lze vykládat značně rozdílně. Snaha zavděčit se všem ale nebývá reálná! Otázkou je, jak jej bude Vláda ČR naplňovat.

Prohlášení na řadě míst postrádá i pouhé naznačení cest k naplnění. Místy to je i nemožné, například rychlá obnova lesa při jeho stoletém i delším mýtním období tváří v tvář velké kůrovcové kalamitě.

Prohlášení neobsahuje řešení řady zásadních negativních jevů ve společnosti, a tudíž ani cestu, jak proti nim bojovat a v budoucnu se jim vyvarovat. Dále zde zcela chybí témata, ke kterým vláda musí zaujmout stanovisko, a ne se jim vyhýbat, jako například zdanění církevních restitucí. I když samozřejmě ve srovnání s programovými prohlášeními předchozích vlád vyznívá lépe.

Prohlášení ignoruje zásadní zahraniční rizika, zejména rychle narůstající hrozbu světové jaderné války, rychle gradující krizi EU, vedoucí k jejímu krachu, a rychle postupující islamizaci starých členských států EU, kde se v posledních letech zformovala paralelní společnost. Vnucování nám převážně muslimských migrantů je zločinem první třídy. Může se stát, že nám nezbude než se zachraňovat vystoupením z EU. Nelze vyloučit ale i rozpad EU. Jak se na možný nepříznivý scénář vývoje připravit, prohlášení neuvádí.

Vláda se sice snaží předstírat, že chce dělat politiku pro drtivou většinu národa, ale s jejími postoji deklarovanými v některých oblastech tohoto programového prohlášení, především v otázkách zahraniční politiky a obranné politiky a armády, nemůže být ve shodě s většinou národa, a to ani z hlediska historického vývoje.

Zcela v prohlášení postrádáme formulace, předsevzetí či naplňování hodnot jako výchova občanů k demokratické společnosti, ke státu, k vlastenectví, k národní hrdosti, a to nejen prostřednictvím škol, ale ani prostřednictvím veřejných institucí, činností spolků, atd.

Zcela se opomíjí sektory, které mají zcela nezastupitelnou roli uvnitř státu, jako je družstevnictví, protože tam, kde stát není schopen zajistit odpovídající činnost, nastoupí občanská svépomoc.

Prohlášení se ani slovem nezmiňuje o loni Vládou ČR přijaté strategii udržitelného rozvoje. Pravda, s reálnou udržitelností tato strategie nesouvisí, neboť prakticky postrádá i základní nástroje realizace, popírá ji v dopravě apod. Dělala se snad jen proto, aby si v Bruselu udělali čárku? Zřejmě není reálné očekávat, že by se dalo do prohlášení něco dalšího výraznějšího prosadit. Zásadní otázkou zůstává, zda rýsující se vláda bude stabilní. Zatím se jako větší riziko jeví mimořádně arogantní a vyděračské vedení ČSSD než nesourodé vedení ANO 2011.

Celkově shrnuto: v zásadě střízlivé vládní prohlášení. Kromě některých chybiček formálního charakteru tam vidím tři podstatné nedostatky:

1)  Chybí zásadní nebezpečí od Dublinu IV,

2)  chybí potenciál půdy zadržet asi 9 mld. m3 vody, proti tomu je stavba vodních nádrží okrajovým opatřením v rámci bojů s rostoucím suchem,

3)  kontroverze „náhradních rekultivací“. Mám za to, že je nutné je zásadně odmítnout!