Každý sám za sebe. Dvacet let od finanční krize v Rusku

Od ruské finanční krize uplynulo 20 let. Jak jí vnímají někteří Rusové po dvou desetiletích?

Komentátorka listu Gazeta.ru Alla Bogolepovová popisuje svoje zkušenosti z defaultu Ruska v srpnu 1998 a to, jak tehdejší finanční krize ovlivnila její postoje k životu. Článek je ukázkou „lekcí“, které si z krize vzalo poměrně dost Rusů střední generace – nedůvěra ke státu a silný individualismus.

Článek začíná situací, v kdy autorka  v srpnu 1998 vyměnila všechny svoje rubly za německé marky, protože dolary ve směnárně už došly. Učinila tak na výzvu přítele, který ji varoval, aby „všechno, co má vyměnila“. Stalo se tak kvůli nedorozumění, její přítel se domníval, že se jedná o vklady v bance, a ne o peníze v hotovosti. Ovšem i tak jeho rada zněla: „Zůstaň v klidu. Vyměňuj v malých částkách jenom na živobytí, neutrácej za blbosti. Nikdo neví, jak dlouho to bude trvat a kdy to skončí.“

Byl to poslední telefonní rozhovor, který spolu oba vedli. Její přítel zmizel někde za Uralem a nedal o sobě už vědět, protože se nechtěl stýkat s těmi, kdo ho znali, když byl při penězích.

Jak autorka píše, jeho radu poslechla. V jejím životě se i tak nic zásadně nezměnilo, protože už tak byla chudá jako kostelní myš.

Ale v jejím okolí se věci měnily. Mizeli lidé kolem – známí, a dokonce i přátelé. Utíkali od problémů, od dluhů i od náhlé beznaděje. Její kamarádky se sestěhovaly do jednoho bytu, na každý zvlášť už neměly. A požadavek založit do další výplaty začal znít obscénně.

A pak, píše dále komentátorka, jí někdo snědl její běljaš (smažený plněný pirožek), a to asi měsíc potom co začala finanční krize v Rusku. Není jasné, zda to spolu souviselo. Snad to někdo neudělal z beznaděje, ale prostě z lenosti, aby si musel jídlo sám vyzvednout.  Jídlo prostě z talíře zmizelo a zůstal po něm jenom ubrousek.

Babiččiny rady o tom, že mám doma mít vždycky zásoby krup a konzerv se zdály, píše dále komentátorka, ve dvaceti jako směšné. Žila tehdy prostě „na lehko“ a neměla nějaké konkrétní plány. A do toho ten ukradený běljaš, kdy si uvědomila zřejmě vůbec poprvé, že se bude muset spolehnout sama na sebe.

V situaci, kdy se pod celou zemí propadala půda pod nohama, je každý sám za sebe. Komentátorka vyměnila pár marek za rubly a investovala je do těstovin, kávy, šamponu a punčocháčů. Od té doby uplynul skoro celý život, ale i dnes komentátorka má doma zásoby: kroupy, konzervy, mouku, cukr, suché mléko, sušená rajčata, suchary. Všechno to je roztříděno podle data použití, aby se dala zásoba nahradit. A nejde o samotné jídlo. Prostě pohled na srovnané konzervy s tuňákem a krabice s těstovinami normalizuje autorčin krevní tlak, uklidňuje. Má dost jídla na měsíc, tak aby vydržela do „následující výplaty“, aby něco vymyslela. Je to nakonec jenom placebo. Proč vlastně měsíc, ptá se. Kdo řekl, že za měsíc se něco vyřeší?

Také několik stovek dolarů, které si koupila a schovává doma, je zvykem z těchto let, kdy byl dolar záchranou před bídou. Komentátorka píše, že tyto dolary nemá kde utratit, protože do USA nejezdí. Je to prostě několik bankovek schovaných „kdyby něco“.

Krize roku 1998 jí naučila i dalším zvykům, píše dále. Vždycky žije o trochu hůř, než by mohla, nemá kreditní kartu, neutrácí za věci na efekt…prý jsou to zvyky chudého člověka a myšlení chudého člověka, který se nestane bohatým, dokud tak uvažuje.

„Líbí se mi ale myslet si, že mám evropské myšlení. Svoboda úsudku, zdravý skepticismus, kritické vnímání, rozum před emocemi a tak dále,“ píše dále Bogolepovová. Prostě pragmatismus.

A vlastně je to evropské myšlení, je to myšlení rolníka ve středověké Evropě, který byl zvyklý na to žít v podmínkách feudálních potyček a krádeží a který věděl, že zásoby se mu budou hodit. V houbi duše a stejně jako ten středověký rolník si myslím, že stát je zdrojem neustálých nepříjemností, věčným a nevyhnutelným zlem, míní komentátorka. V dobrých časech se stát o člověka nestará, ale v těch špatných rekvíruje úrodu a podupe pole. A stejně jako ten středověký rolník je toho mínění, že nemá cenu s tím bojovat, ale důležitější je přežít a na přes rok znovu zasít.

Nakonec vyhraje ten, kdo bude mít trpělivost a sebeovládání na to, aby se znovu zvednul. A ten, kdo ví, že se spolehnout může jen na sebe a má po ruce ještě jeden běljaš pro případ, že by mu ten první někdo snědl.

Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.