Srpen 68 na !A: Adam Votruba připomíná významy a dopady 21. srpna 1968 pro Československo, sovětský systém i pro střední Evropu.
21. srpen 1968 tragicky poznamenal život celé generace Čechů a Slováků. Průběh tehdejších událostí je obecně znám a mnohé detaily byly vícekrát diskutovány. Padesátileté výročí srpnové okupace je tak spíše příležitostí k zamyšlení nad významem toho, co se stalo, a nad některými méně nápadnými souvislostmi.
Někteří pamětníci mají tendenci přirovnávat srpen 1968 k Mnichovu. Toto srovnání ovšem v mnoha ohledech kulhá. Československo 1938 se rozhodlo nebránit proti agresi, Československo 1968 se rozhodlo čelit násilné agresi nenásilnou cestou. Byl to pokus udržet svobodu slova a další reformy při životě i navzdory tankům. Tento pokus byl nakonec neúspěšný a za jeho definitivní tečku lze považovat zvolení Gustava Husáka do čela KSČ.
To však neznamená, že tato strategie byla chybná. Nic nemohlo lépe vyjevit absurditu celé vojenské operace než lidé manifestující s holýma rukama proti tankům. Srpnové události jsou pro nás natolik známé, že si ani neuvědomujeme neuvěřitelnou absurditu až divadelnost toho, co se tehdy odehrálo. Největší světová velmoc pošle půlmilionovou po zuby ozbrojenou armádu do spřátelené „pidizemičky“, aby unesla její vládní představitele. To, že se v československých ulicích proti okupační armádě (na rozdíl od Maďarska 1956) nestřílelo, obnažilo násilnou povahu sovětského komunistického režimu lépe než co jiného. Sovětským soudruhům nezbylo než vyprávět předem připravenou pohádku o kontrarevoluci, ale nesmyslnost až komičnost podobných báchorek musela být zřejmá všude tam, kde byly dostupné alespoň trochu reálné informace.
Lze do jisté míry pochopit logiku sovětského mocenského uvažování. A je také pravda, že čistě z mocenského hlediska Sověti rok 1968 vyhráli. Ovšem z duchovního hlediska to byla porážka jedné významné ideologie. Pro podstatnou část demokratického světa se komunismus definitivně zdiskreditoval. Západní levicoví intelektuálové už sotva mohli uvažovat o komunismu jako o reálné alternativě, na níž je jen třeba opravit pár nedostatků. Rok 1968 byl, pokud ne hlavním, tak alespoň jedním z nejdůležitějších mezníků, kdy pro většinu Evropanů na obou stranách železné opony zůstal komunismus už jen pouhým represivním systémem bez jakéhokoliv ideového a morálního opodstatnění. S tím snad souvisí i to, že mnozí pamětníci vzpomínají na 70. léta v Československu jako depresivnější než léta padesátá, přestože z věcného hlediska byla míra komunistické represe mnohem nižší.
Není bez zajímavosti sledovat na internetu uživatelské komentáře k videím o roku 1968, zejména ty zahraniční. Lze při tom vypozorovat jeden zajímavý rozdíl. Zatímco Poláci se bez výjimky za svou účast na okupaci Československa omlouvají, Rusové jí obhajují.
Může to být pro nás dnes určité upozornění, že Rusové jsou mentálně hodně jinde než západní a střední Evropa. Sotva si lze např. představit, že by běžní Američané dnes tak vehementně obhajovali invazi do Vietnamu. I zdánlivě umírněnější ruský argument o tom, proč by se Rusové měli omlouvat, když trpěli pod komunismem více než kdo jiný, je podivný. Jsou snad Rusové národ, který nemůže za svou vládu? To je stejné, jako by se Němci neměli omlouvat za zločiny nacismu, protože “trpěli” pod nacismem nejdéle.
Rokem 1968 dostala jaksi mimoděk povážlivé trhliny myšlenka slovanské vzájemnosti. Určitou disonanci mezi tradičními přátelskými vazbami na slovanské národy a neblahou zkušeností s ruským medvědem se překonat nepodařilo. Pro velkou část českých lidí přestalo slovanství hrát jakoukoliv podstatnou roli. Určitou bezradnost těch druhých dobře ilustruje kategorický výrok z jedné internetové diskuze: “Rusové nejsou Slované!”
Osobně patřím do generace, která srpnový vpád vojsk Varšavské smlouvy nezažila. Pamatuju však atmosféru osmdesátých let. Ačkoliv jsem byl žák základní školy, pro mě a mé kamarády představoval rok 1968 téma k rozhovorům. Vzpomínku na pražské jaro jsme měli tendenci vnímat jako jakési světlo ve tmě. Z toho, co jsme se doslechli, byli pro nás Alexandr Dubček nebo Jan Palach jednoznační hrdinové. Byli jsme také hrdi na nenásilný odpor Čechů a Slováků bezprostředně po okupaci. Rok 1968 byl mementem toho, že nežijeme ve svobodné zemi. Na druhou stranu vědomí toho, že se lidé v minulosti pokusili o něco jiného, bylo i jistou nadějí do budoucna. Na tom nic nemění skutečnost, že jsme byli zároveň ovlivněni všudypřítomnou komunistickou ideologií natolik, že jsme nevěřili západnímu kapitalismu a mysleli si, že náš československý socialismus s lidskou tváří by byl určitě lepší než kapitalismus.
Pozoruhodná se možná dodnes jeví snaha bojovat proti tehdejší tragické situaci humorem. To, že ještě po celý podzim 1968 se bylo možno v divadlech smát vtipům na sovětskou okupaci, zní dnes jako pohádka. I někteří dnešní náctiletí znají památnou scénku dvojice Šimek a Grossmann s Pupákem a Čendou Krchovem, kde zazní mj. věta: “Ale já ti řeknu svůj osobní názor. Já osobně jsem rád, že jsou vojska tady, protože se aspoň v noci nebudím strachem, že sem vlítnou.”
A existuje ještě jeden mimořádně důležitý aspekt roku 1968. Dá se říci, že rok 1968 obnovil střední Evropu ve smyslu vědomí středoevropské sounáležitosti. Někteří historikové použili výraz pax sovieticus, kterým chtěli vyjádřit to, že sovětská nadvláda nad středoevropskými zeměmi vnutila dosud rozhádaným zemím mír. Rok 1968 získal Československu dočasně obrovský obdiv v zahraničí. Ten byl o to cennější, že ho sdíleli i sousední národy Poláci, Maďaři, Němci. Československo od svého vzniku v roce 1918 nebylo u svých sousedů příliš oblíbené a příčinou toho byly především územní spory. To, že se v roce 1968 na nás dívali Maďaři či východní Němci s netajenou nadějí, je malý zázrak. I díky tomu je střední Evropa dneška, zejména ta postkomunistická, jiná než předválečná. Mnohem více si uvědomuje své společné zájmy. Češi a Slováci přišli o své iluze o ruském “bratrovi” a jejich historická zkušenost se tak více přiblížila zkušenosti polské a maďarské.
Z dnešního odstupu lze asi vyjádřit obdiv všem Čechům a Slovákům, kteří dokázali vzdorovat této těžké situaci a charakterově se nezlomili, zejména pak těm, co bojovali slovem a činem za svobodu našich národů. Z jistého hlediska obstáli Češi a Slováci v roce 1968 možná lépe než v dalších tragických “osmičkách” 1938 a 1948.
21.8.2020