Syrská novinářka Íflín al-Mustafá vysvětluje problémy poválečné ekonomické obnovy Sýrie a problematické postavení Ruska a jeho spojenců v této otázce.
Sen Kremlu o obnovení celosvětového imperiálního vlivu Ruska nebude lehké vyplnit, a to i přes jeho angažmá v mezinárodních konfliktech. Ostatně ani k tomuto angažmá nedochází “jen tak”, ale právě ve snaze obnovit zásadní roli Moskvy při spoluvytváření globální rovnováhy. Politicky si Moskva svůj historický sen možná plní, nedochází jí ovšem, že jeho uvedení v plnohodnotný život vyžaduje peníze a fungující projekty, které budou jeho životaschopnost nadále posilovat.
V případě Sýrie se Moskvě podařilo sehrát pozitivní roli ve prospěch syrského režimu, přičemž i k úspěchu této role bylo třeba mezinárodního konsenzu. Rusko zároveň riskovalo, že bude zavlečeno do mezinárodního konfliktu, což mu znemožní soustředit se na domácí rozvoj a posilování vlastní ekonomiky; tím spíš za situace, kdy se Západ včetně USA začaly věnovat opětovnému zvyšování své prestiže, zejména vojenskými i ekonomickými projekty a dohodami se zeměmi představujícími perspektivní obchodní partnery. „Trumpovský“ étos zkrátka v první řadě dbá na ekonomickou výhodnost, politické aspekty jsou až druhořadé.
Moskva, která má za cíl vyřešit syrský konflikt, je dnes prostředníkem, který zajišťuje koordinaci jak mezi znesvářenými stranami, tak i vůči mezinárodním hráčům. Přes to, že nalezení všeobecně uspokojivého řešení je mimořádně obtížné, nenechá si Rusko ujít jedinou příležitost, aby na každé konferenci k Sýrii nevyzdvihlo důležitost spolupráce při její obnově – stejně jako povinnost zemí zapletených do vzniku konfliktu uhradit účet za tuto obnovu. Ten podle posledních odhadů převyšuje 400 miliard amerických dolarů.
Přímí spojenci Sýrie – tedy trio Moskva, Teherán a Peking – přitom sami tak obrovskou sumu do ekonomiky země napumpovat nezvládnou. Tím spíš poté, co Washington uvalil na Írán sankce a Rusko vede s Čínou obchodní spor. Dané financování tedy potřebuje významný příspěvek mezinárodních finančních institucí; ty ovšem stejně jako západní státy odmítají na obnovu Sýrie přispět, dokud země neprojde zásadní politickou reformou. Každému, kdo vývoj v Sýrii sleduje, je přitom jasné, že země kráčí v ústrety daleko závažnější fázi války (v níž Syřané již tak zaplatili velmi vysokou cenu), a to v podobě zhoršujících se životních podmínek včetně zhoršování se ekonomické situace a životní úrovně celkově.
Toto dále napovídá, že snaha Moskvy o vrácení syrských uprchlíků zpět do jejich vlasti nebude procházkou růžovým sadem. Syrská vnitřní ekonomika nabízí těm, kdo v zemi zůstali, povětšinou bezútěšné podmínky. Je tak otázkou, kdo Syřanům vracejícím se domů vlastně pomůže – pakliže ti, kdo by tak měli učinit, nemají častokrát sami ani zázemí, ani práci.
Možná si Moskva myslí, že řešení spočívá v distribuci humanitárních potravinových balíčku dodávaných mezinárodními organizacemi a dalšími entitami. Pokud se ovšem Moskva s tímto návrhem vážně obrací k Západu, je to víc než cokoli jiného důkaz toho, že k plnému uskutečnění jejího imperiálního snu nakonec nedošlo – poté, co tento sen vyčerpal Rusko vojensky i ekonomicky, rozplynul se kvůli nedostatku peněz. Bylo přitom jasné, že po skončení války už to jen o “humanitárce zdarma” nebude. Absence návazného plánu je ovšem častou příčinou toho, že humanitární pomoc nezafunguje. Zejména africké země si i přes ni procházejí konflikty prakticky permanentně.
Na druhé straně přesvědčení, že vše, k čemu došlo v Sýrii, se vyřeší poskytnutím proviantu a lékařské pomoci zdarma, by znamenalo, že Syřané rezignovali na sen o zemi, za kterou bojovali a umírali.
Většina straníků syrského režimu si přitom představuje, že syrská vláda jejich ekonomické a životní neduhy vyléčí způsobem adekvátním obětem, jež pro ni během celého osmiletého konfliktu činili. Syrská vláda ovšem ztratila většinu prostředků, které by k takové léčbě mohla použít, a tak svým občanům nabízí vždy spíš jen krátkodobou anestezii.
Na druhé straně emigranti, kteří touží (nebo z osobních důvodů jako je neschopnost začlenit se do nových společností či nelidské zacházení, kterému v některých zemích čelili, jsou i nuceni) vrátit se do Sýrie a ke svým zaměstnáním, budou zas jen vystaveni další zatěžkávací zkoušce. Ta bude spočívat nejen v obtížné obnově jejich ekonomických pozic z důvodů neexistence odpovídajících pracovních příležitostí, ale ve své nejtragičtější podobě i v nemožnosti plné reintegrace do společnosti, jejíž všechny vrstvy byly válkou zásadním způsobem postiženy.
Na obnovu Sýrie přitom stejně nebude stačit ani pomoc, kterou Moskva očekává od států regionu a na niž si zřejmě i “myslí”. Nejlepším důkazem tomu může být Irák – zde byl plán vnitřní obnovy v důsledku škod způsobených tzv. Islámským státem vyčíslen příslušným ministerstvem na 88,2 miliard dolarů; zemi bylo ovšem doposud poskytnuto jen 30 miliard (včetně 400 milionů humanitární pomoci od EU), a to od 76 zemí a různých regionálních i mezinárodních organizací, které se sešly v rámci Konference na obnovu Iráku konané v únoru letošního roku v Kuvajtu. Nelze přitom zapomínat na skutečnost, že – narozdíl od Sýrie – je Irák ropnou velmocí.
I z tohoto hlediska si Západ uvědomuje, že ruský přístup k řešení konfliktů se omezuje jen na jejich zmrazení, spíš než jejich ukončení pomocí dohod a usmíření. Podobný mechanismus byl uplatňován i v předchozích konfliktech, v nichž se Moskva angažovala – ať již na Krymu, Ukrajině, Gruzii nebo v Čečensku. V Sýrii sice dohody a smír konflikt zastavily, ani ony však necílily na hloubkové příčiny, a nenabídly tak řešení, která by zajistila stabilitu celému regionu. Pokud přitom nebudou odstraněny právě hloubkové příčiny, bude maximálním dosažitelným stavem vždy jen křehký mír podpořený balíčky humanitární pomoci. To je stav, který je nějakou dobu bezpochyb udržitelný; nelze ovšem zaručit, že při případné výměně garanta takového stavu nedojde k opětovné eskalaci.
Trvalé řešení syrské krize přitom předpokládá vážný finanční závazek, kterého Rusko není schopno – tím méně od té doby, odkdy na ně Západ vyvíjí ekonomický nátlak, podobně jako v důsledku vlastní neutěšené hospodářské situace, která se v důsledku interevencí na Ukrajině i v samotné Sýrii průběžně zhoršuje.
Své zájmy se tak Rusko pokusilo obhájit posílením vojenské základny v Tartúsu a zajištěním přístupu k syrským energetickým projektům. Právě ty by měly zaručit návrat některých prostředků vynaložených na nasazení v syrském konfliktu – a to včetně snah o deeskalaci napětí pomocí “humanitárně balíčkové” metody.
Článek publikujeme ve spolupráci s webem Rebuildsyria.cz, který se věnuje Sýrii a Blízkému východu.