Komentátor Martin Wolf pro Financial Times tvrdě píše o zájmech v současné rentiérské ekonomice.
Poznámka redakce: Wolf patří k establishmentovým liberálům, ale na rozdíl od většiny z nich si dobře uvědomuje reálnou situaci, především to, jak se vládnoucí třída „zakopala“ díky rentě ve svých pozicích a jak nic měnit nechce.
John Maynard Keynes věděl dobře, že po Velké depresi se lidé nemíní vracet tam, kde už byli. Chtěli lepší budoucnost a tu dostali. Také se tomu říká zlatá léta kapitalismu, píše Martin Wolf.
Ale co se to stalo při Velké recesi? Nabídli nám politici lepší budoucnost, nebo návrat do minulosti. Je to minulost, říká Wolf.
Aby to bylo fér, tvrdí Wolf, snažili se o tu lepší minulost. Jakýsi návrat k lepší finanční regulaci. No a to ostatní mělo tak nějak zůstat neměnné. Hlavním cílem pokrizové politiky byla záchrana. Stabilizace finančního systému a obnova poptávky. Opatření jako snížení úrokových sazeb, fiskální politika a nárůst deficitů, ale omezenost expanze, komplexní finanční regulace, to vše zabránilo kolapsu, na rozdíl od Velké deprese, ale dodalo to jen slabé oživení.
Všechno se to vrátilo do konsenzu před krizí. Centrální banky operují hlavně s úrokovými sazbami, které se chvílemi dostaly na nulu. Poté, co přešlo to nejhorší, se zase vrátila politika škrtů – čili politika austerity. Finanční systém má trochu přísnější regulaci, trochu větší požadavky na rezervy a to je vše. Snahy o snížení soukromého dluhu byly skrovné.
Finanční krize, míní autor, byla devastujícím selháním volného trhu, před kterým následoval obrovský nárůst nerovnosti v řadě zemí. Jenže ke zpochybnění role trhu a státu prakticky nedošlo, na rozdíl třeba od 70. let. Stále se preferují strukturální reformy, které znamenají stále totéž: nízké daně a flexibilitu trhu práce. Sice se více hovoří o nerovnosti, ale nestalo se v tomto ohledu skoro nic. Politici si nevšímají toho, jak je poptávka stále více závislá na dluhu. Upevnily se monopoly a aktivity, které mají nulový součet. A jen málo se zpochybňuje rozsáhlost finančního sektoru, nemluvě o rizicích příští krize.
No není divu, že populisté získávají popularitu vzhledem k této nečinnosti a to nemluvě o tom, jak špatně se občanům žilo za Velké recese a také před ní. Politika je vakuum a pak se objevují nebezpečné ideje, jako jsou Trumpovy či Salviniho, aby toto vakuum zaplnily. Ono totiž nejde porazit něco ničím.
Náklonost k tomu, co bylo před Velkou recesí, je až neuvěřitelná, myslí si Wolf. Šokující je ovšem i ta malá důvěra, zda ekonomiky zvládnou další recesi.
A Wolf se ptá, jaké jsou důvody tohoto stavu.
Jeden provokativní názor říká, že je to absence dobrých nápadů.
A tu je jich pár, nabízí Wolf. Třeba nemožnost úroků jako odpočitatelné položky, jiné nedluhové financování nákupu nemovitostí, větší požadavky na bankovní rezervy (a odmítání toho, že by to omezilo růst), a co takové účty u centrální banky, nemůžeme je tam mít všichni, proč jen komerční banky? A co vůbec taková změna centrálních bank? (pozn. red.: připomínáme, že Martin Wolf byl jako jeden z mála pro švýcarskou reformu bankovnictví, o které se hlasovalo v referendu, viz Vollgeld)
Ale nejde jen o finance. Je jasné, že ochrana duševního vlastnictví došla příliš daleko. Proč víc nezdaňovat půdu? A proč se nedaní kapitál? A vůbec, antitrustové zákony potřebují oživit.
Možná se neobjeví nějaká velká všezahrnující ideologie, a je to spíš dobře, myslí si Wolf. Ale pár dobrých nápadů tedy existuje.
Jenže důvod nečinnosti jsou spíše skryté zájmy než absence dobrých nápadů. Dnešní ekonomiky dobývání renty, která se představuje v hávu volné tržní ekonomiky – totiž dobývače renty, politické insidery štědře odměňuje.
Lhostejnost jen povzbuzuje extremistický vztek. Pokud ti, kteří věří v tržní ekonomiku a liberální demokracii, nepřijdou s dobrými nápady, pak je demagogové smetou.
Lepší verze předkrizového období nebude stačit, lidé nechtějí lepší minulosti, chtějí lepší budoucnost.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.