Ivo Šebestík se zamýšlí nad tím, o čem vlastně vypovídají “lidové” nápady na nové pojmenování hlavního nádraží v Brně.
V jedné Čechovově povídce přiběhne domů výrostek a už od dveří hlásí s hrdostí, že je o něm článek v novinách. A skutečně, petrohradské noviny o něm psaly. A sice, že se dopustil jakési výtržnosti nebo krádeže. Na detaily si už nevzpomínám. Mladík byl ovšem s publicitou na výsost spokojen, neboť na sebe veřejně upozornil. Stal se hrdinou dne, tento maličký Hérostratos. Co na tom, že hrdinou navýsost ubohým.
Svoboda k prezentaci sebe sama a k účasti na nějaké veřejné diskuzi je skutečná dvojsečná zbraň demokracie. Pokud příležitosti ke zviditelnění využijí lidé, kteří mají ostatním co nabídnout, pak je to požehnání. Jenže pohříchu se stalo a děje neustále, že svobody k veřejnému vystupování využívají takovíto moudří a soudní lidé jen vzácně. Zato se kupředu okamžitě a střelhbitě hrnou ti, jimž by slušelo klopit zrak a mlčet.
Minulý režim, onen husákovský normalizační, jak se říká, měl mnoho těžkých přetěžkých chyb, ale mezi nimi přesto zůstávala uchována jedna vlastnost pozitivní. Byl tradiční alespoň ve smyslu rozlišování mezi moudrým a imbecilním. Jaksi všeobecně se po celé dějiny našich zemí i dějiny evropské uznávalo, že blbost je rozumnější ukrývat doma a nepouštět ji za dveře. Vladimír Menšík v jednom svém silvestrovském vystoupení vzpomínal na to, jak se za jeho mládí na jižní Moravě chodívalo na vesnicích na námluvy. A při té příležitosti poznamenal, že když měli někde v rodině „blbce“, tak ho před návštěvou někam schovali. Blbec byl tenkrát vnímán jako ostuda domácnosti, nikoliv jako její reprezentant na veřejnosti.
V současné době – a trvá to už skoro třicet let – mám pocit, že dnes jaksi není síly, která by „blba“ udržela doma. Blb prostě musí i se svou blbostí (nic jiného nemá) ven, na trh a všem se ukázat, předvést, zatančit, zazpívat a zazubit se. A potom tu svoji blbost také okamžitě vyfotit a rozeslat na všechny strany po internetu. Jako by ve svobodné společnosti a v demokracii měl být především blb nositelem veřejného sdělení, majákem hořícím blbostí na všechny světové strany a vybízejícím k následování.
A od této obecné úvahy rovnou čarou do Brna
Přesně na tohle myslím, kdykoliv se někde dočtu o tom, jak v Brně pokročily různé veřejné ankety vyhlašované Magistrátem, jež se snaží najít jméno pro nové hlavní nádraží tohoto po Praze největšího města republiky. Té nejpopulárnější z anket se zúčastnily necelé dva tisíce respondentů, což na město, ve kterém se ve všední dny pohybuje na šest set tisíc lidí, není naštěstí mnoho. Přesto názvy hlavního nádraží, které tito respondenti doporučovali, jsou tak neuvěřitelně stupidní, že mohou sloužit jako varování každému potenciálnímu organizátoru podobných anket mezi obyvatelstvem.
Nepatrný počet respondentů může vypadat jako malá organizovaná „iniciativa“ lidí, kteří se snaží Brno zesměšnit. Nebo je to pouhá nahodilá vizitka jedinců, kteří o sobě soudí, že jsou duchaplní a recesisté. Jenomže recesista je člověk, který sice užívá šprýmů a jde často až na hranu, nicméně bývá zpravidla dost inteligentní na to, aby věděl, že existují jisté hranice soudnosti, kulturnosti nebo taktu, které se mohou překročit pouze tím, čemu se kdysi říkalo anglický humor.
Angličané tradičně žertovali na úkor Boha, královny, předních politiků, kabinetu i svého slavného království. Často tak činili i docela drsně. Nicméně nikdy tak, aby svoji zemi opravdu ponížili a hloupě či trapně zesměšnili. Jistě, poté, co ve Velké Británii nastoupila do úřadu premiérky jistá dáma s příjmením německého romanopisce, snílka a fantasty Karla Maye, zdá se, že kvalita anglického humoru už není tím, čím bývala. Jonathan Lynn a Anthony Jay patrně nejsou autory jejích veřejných vystoupení[1]. Ano, už nic není, jako bývalo. Ani ve Velké Británii. Ani v Brně…
Rádoby „recesisté“, kteří vychrlili na brněnský magistrát soubor trapných, hloupých nebo znevažujících názvů pro hlavní nádraží, patrně vůbec nepochopili, že se nejedná o to vymyslet jméno pro nově narozené slůně v zoo, ale název pro bránu do města (Porta urbis), které má osmisetletou tradici a zcela mimořádný historický, kulturní a politický význam pro dějiny celé Moravy a českého státu.
Mezinárodní letiště, hlavní nádraží nebo mořský či říční přístav jsou branami do evropských měst. Jejich architektura i samotné názvy by měly vypovídat o městě co nejvíce. Ti, kteří navrhují pro brněnské hlavní nádraží název jako „šalingrad“ nebo jakási zastávka na severu Vídně (ostatní návrhy raději nezmiňuji), tak cestujícím (často cizincům) nenabízejí velké moravské historické, kulturní a univerzitní město, ale vítají je v cirkuse. Jako by tím říkali: „Tak se na nás pojďte podívat. Takoví šašci počmáraní jsme tady úplně všichni!“
Jiný ruský spisovatel, Saltykov Ščedrin, v zoufalství nad poměry carského Ruska pojmenoval své literární město Hlupákov. Teče jím řeka Hlupovka a jeho obyvatelé jsou Hlupákovci. Jenomže Saltykov-Ščedrin byl satirik, stejně jako Gogol nebo Mark Twain či O´Henry v Americe nebo Svatopluk Čech s jeho Panem Broučkem u nás. On svou satirou neútočil na svoji zemi a na její města a obyvatele, mířil tím na hlupáky, jakých bývá v každé zemi dostatek. Jeho cílem nebylo zesměšnit domov, ale odstranit z něj hlupství!
A v tom je veliký rozdíl mezi satirikem na straně jedné a furiantem, žertujícím křupanem či fanfarónem na straně druhé. Ti, kteří posílali návrhy na název hlavního nádraží na Magistrát, sotva počítali s tím, že by snad mohli být na brněnské radnici tak hloupí a šílení, aby jejich návrhy vyslyšeli. Oni se jenom chtěli zúčastnit. Zviditelnit se. Poslat svůj názor na nějaký úřad, když o jejich názory dost možná nestojí nikdo ani u nich doma. Naštěstí však, autoři těchto „návrhů“ co do počtu představují jen nepatrný zlomeček obyvatel Brna a jeho aglomerace. O to více jsou ale slyšet.
Exhibicionismus hlupství
Exhibicionismus tohoto druhu je bolavou odvrácenou stranou svobody a demokracie. Jen je třeba věřit, že brněnská radnice již nepropadla současné mánii po oné podivné „korektnosti“ naší doby a nebude se obávat zahodit tento „vox populi“ do kontejneru. A to co možná nejhlouběji. Aby nějaké hlasy bylo možno považovat za hlas lidu, musí být opravdu asi výrazně početnější.
Blábolení namísto seriózních návrhů na důstojný název hlavního nádraží by ale snad mohlo být za jistých okolností vysvětlitelné a alespoň maličko i omluvitelné, kdyby Brno nemělo dostatek velice významných osobností, jejichž jména by štít hlavního nádraží skutečně zdobila a cizí návštěvníky by informovala o tom, do jakého města vlastně přijíždějí.
Brno jako město mnoha velkých jmen dějin, vědy i kultury
Vedle Leoše Janáčka bylo Brno také městem Gregora Mendla. Působil zde další přední moravský skladatel Pavel Křížkovský. V Brně se narodili slavní herci Karel Höger (Královo Pole) a Ladislav Pešek. Narodil se tady také patrně nejvýznamnější český spisovatel poválečné éry Bohumil Hrabal (Židenice) a nakonec i Milan Kundera. S Brnem jsou úzce spojena jména Oldřicha Mikuláška, Vítězslava Nezvala a Jana Skácela. V Brně působil na univerzitě zakladatel Pražského lingvistického kroužku Roman Jakobson a Masarykova univerzita je spojena s desítkami, ba spíše stovkami vynikajících vědců a pedagogů skutečně evropského formátu a věhlasu. A vedle toho množství výkonných hudebníků a výtvarníků, a také literáti Jiří Mahen, Rudolf Těsnohlídek, Josef Merhaut a další.
Historické Brno bylo jedním ze dvou hlavních měst Moravy (spolu s Olomoucí), a po švédských válkách zůstalo v tomto postavení samotné. Bylo původně sídlem údělných knížat Přemyslovského rodu, později markrabat tohoto panovnického rodu a ještě později (ve 14. století) Lucemburků. Sídlili zde Jan Jindřich Lucemburský, bratr Karla IV., a Jošt jeho syn, pozdější nesmírně ambiciózní římský král. Tomuto Joštovi postavili nedávno v Brně tak trochu karikující sochu, což dost možná i vypovídá o rádoby vtipném vztahu současných Brňanů k vlastní historii. K Brnu patří také slavný Ronovec, Jindřich z Lipé, současník a svého druhu i soupeř krále Jana Lucemburského, partner ovdovělé královny Elišky Rejčky, se kterou si v Brně zřídil vpravdě královský dvůr.
Během švédských válek v 17. století se Brno ubránilo Švédům, za což vděčilo jednak veliteli obrany města pozdějšímu generálu a veliteli císařských vojsk na Moravě, jenž slul jménem Louis Raduit de Souches. Taktéž jméno kaplana Martina Středy se významně zapsalo do historie obrany města. Nehledě na to, že jako historické hlavní město Moravy má Brno nesporně i určité právo na „rodinné stříbro“, tedy na dějiny Velké Moravy a na osobnosti jejích knížat a králů (Svatopluk měl s největší pravděpodobností královskou hodnost). Ostatně s Velkou Moravou jsou spojena i jména dvou soluňských bratří znalých slovanského jazyka, Konstantina a Metoděje. Tak, copak by si někdo mohl přát víc?
+++
Nechci a ani nemohu zde na malé ploše článku připomínat celé dějiny Brna a doplnit je výčtem všech pozoruhodných osobností, které se v Brně narodily, nebo zde tvořily po větší část svého života nebo jsou s Brnem spjaty jinak, leč významně. Nabídl jsem jenom malou ukázku toho, že lidé, kteří skutečně poctivě hledají název pro doposud nejvýznamnější bránu vedoucí do jejich města (mezinárodní letiště Brno-Tuřany je zatím velmi nedostatečnou leteckou branou do Brna a na Moravu), opravdu nemohou mít nouzi o zvučná jména vynikajících osobností. Byť připouštím, že některé historické korunované hlavy mohou být chápány kontroverzně. Ale kdo hledá, ten snadno najde stíny i u Karla IV., Otce vlasti.
Upřímně řečeno ale soudím, že brněnský magistrát zasypaný nepřijatelnými (tedy doufám, že nepřijatelnými) návrhy na pojmenování hlavního nádraží, nakonec ponechá v platnosti ono obsahově a stylově neutrální Brno, hlavní nádraží. A tak to v Brně asi zůstane při starém. Ostatně, i Pražané mohli raději ponechat pro své letiště původní název Praha-Ruzyně.
A propos…
A propos, napadá mě, zda se v současné době ale přece jenom neděje s Brnem něco podivného? Zda se snad nad městem nerozprostřel nějaký záhadný mrak, z nějž prší na Špilberk cosi mámivého. Město má solidní potenciál pokračovat ve svém dávném rozmachu, uměle zastaveném na počátku 70. let minulého století s cílem dát Bratislavě šanci Brno dohnat co do počtu obyvatel. Trvalo jí to ještě dvacet let. Teď je ale jiná situace, Brno leží na křižovatce mezi Prahou, Krakovem, Vídní, Bratislavou i Budapeští, relativně blízko je odtud i do Lublaně a Záhřebu. Může z této geograficky výhodné polohy těžit, stejně jako ze své bohaté tradice.
Ale namísto toho se v něm v současné době odehrávají hodně podivná divadelní představení, a to nejenom v dříve velice úctyhodném divadle. Jak by se toto město chtělo za každou cenu znovu nějak zviditelnit. Činí tak ale bohužel dost podobně, jako se zviditelňují i respondenti jeho ankety o názvu hlavního nádraží. Zajímavá to forma Jungovy koincidence? Nebo na Brno skutečně jenom právě teď prší matoucí déšť z nebes, jenž se snad už brzy vyprší?
Poznámka:
[1] Tito dva muži jsou autory scénářů ke kultovnímu seriálu BBC Jistě, pane ministře (premiére).