Dossier: Jakou roli sehrály evropské firmy při obchodování s chemickými látkami? Filmový dokument televizní stanice ZDF ukázal, jak je diktátorským režimům celosvětově umožněno nakupovat zbraně, které jsou mezinárodním společenstvím zakázané.
Amatérské záběry ukazují, jak policie v Bahrajnu háže granáty se slzným plynem do obydlí. Když se domy naplní slzným plynem, umírají nejdříve staří lidé a děti. Tyto chemikálie pocházejí z Evropy. Tucty lidí měli roku 2011 tímto způsobem zemřít při policejních zásazích v Bahrajnu. V porovnání s 1400 mrtvými Syřany, kteří byli zabiti během jediného dne po použití sarinu, je to malý počet. Ale oba útoky mají jedno společné: stopy dodavatelů chemikálií potřebných pro výrobu jedovatého plynu mohou být vysledovány zpět do Evropy.
Německo, chemikálie a Sýrie
Není to tak dávno, co německá ministryně obrany Ursula von der Leyen požadovala „důvěryhodné odstrašení“ proti použití chemických zbraní v Sýrii a dále uvedla, že mezinárodní společenství musí udělat vše proto, aby chemické zbraně nebyly použity. Je to prý lekce, kterou si je potřeba vzít z hrůz první světové války.
Podívejme se však do minulosti. V letech 2002-2006 Německo dodalo do Sýrie 111 tun chemikálií, které se daly využít k výrobě sarinu. Vláda však tehdy (v roce 2013) odmítla návrh od opozičního zákonodárce, že Německo by tak mohlo neúmyslně přispět k sarinovému útoku v srpnu v Sýrii, ze kterého Západ obvinil prezidenta Bašára al-Asada. Chemické látky dodané do Sýrie mají tzv. dvojí použití (dual use) to znamená, že se dají použít pro civilní i vojenské účely a vyžadují zvláštní vývozní povolení.
Povolení byla udělena po důkladném zvážení všech možných rizik, včetně zneužití zboží nebo jeho převodu na použití chemických zbraní. Ve všech případech bylo jejich plánované občanské užití považováno za věrohodné, uvedlo ministerstvo. „Německá vláda nemá žádné informace, které by naznačovaly, že dodané zboží bylo později používáno jinak než k původnímu civilnímu účelu.“
Jan van Aken, tehdejší mluvčí pro zahraniční věci za stranu Die Linke, odsoudil prodej chemikálií do Sýrie, protože to je země, o které „celý svět věděl, že měla rozsáhlý program, co se týká chemických zbraní“.
Podezřelé obchody německých firem
V minulosti byly německé společnosti v podezření, že pomáhají syrskému režimu s výrobou chemických zbraní. V letech 1982 a 1993 bylo zjištěno více než 50 podezřelých zásilek z Německa do Sýrie na základě seznamu, který obdržela Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) ze Sýrie. Chemické látky, teflonem potažené reaktory a hadice, ventily, řídicí systémy, detektory plynů a chemická mycí zařízení byly prodány Sýrii. Které společnosti se na tom podílely, bylo uchováno v tajnosti.
Jedinou vyváženou chemikálií, kterou noviny Süddeutsche Zeitung uvedly, byl thionylchlorid – kyselina obsahující síru, nezbytná pro výrobu nervových bojových plynů. Nicméně, thionylchlorid je také důležitou látkou pro chemický průmysl: používá se k výrobě farmaceutických výrobků, pesticidů nebo speciálních baterií. Tato kyselina spadá do kategorie „dvojí použití“.
Změna přišla teprve v roce 1993, kdy v Německu začalo platit příslušné právo s vývozními předpisy. Ve stejném roce skončily dosud známé dodávky do Sýrie. Vývoz mnoha dalších látek, které lze také použít k výrobě bojových prostředků, je kontrolován státem a musí být schválen.
V 80. letech to bylo ale jiné.
„Osvětim v poušti“
Tak zněl titulek amerických novin. Dva novináři z New York Times odhalili, že německá společnost Imhausen-Chemie prodala Kaddáfímu zařízení na výrobu chemických zbraní s hořčičnými plyny a bojovými nervovými látkami (pozn. red.: článek k tématu s názvem „The German Problem” vyšel v NYT v lednu 1989 a podrobně k aféře Imhausen zde).
V 80. letech neměly některé německé společnosti žádné výčitky ohledně prodeje látek a komponent pro zbraně hromadného ničení takovým lidem jako byli irácký diktátor Saddám Husajn nebo libyjský revoluční vůdce Muammar Kaddáfí.
Tehdejší spolková vláda se dostala pod tlak především proto, že německá zahraniční zpravodajská služba BND, se měla už v roce 1985 dozvědět o „továrně na výrobu jedovatých plynů v Rabtě“. Podle Süddeutsche Zeitung je BND také podezřelá, že v případě Sýrie věděla v polovině osmdesátých let více.
Nebylo to jen Německo, kdo se podílel na těchto obchodech. Článek britského Independentu z roku 2013 uvedl: „Britská vláda umožnila firmám vývoz chemikálií k výrobě nervového plynu do Sýrie“. Téhož roku zveřejnil i francouzský L’Expres, text, který dává do souvislosti francouzské firmy a dodávky do Iráku (roku 1990 Mitterand prohlásil, že mu bylo známo, že franc. firmy porušily embargo OSN vůči Iráku). Letos v dubnu také vyšla zpráva, že belgické firmy, které vyvážely do Sýrie látku k výrobě sarinu, jdou před soud.
Zbraně hromadného ničení: případy Íránu, Sýrie a Libye
Ve zprávě z roku 1992 od Kennetha R. Timmermana s názvem Weapons of Mass Destruction: The cases of Iran, Syria, and Libya jsou uvedeny i další státy a firmy, které dodávaly různé produkty těmto třem zemím. Na seznamu dodavatelů najdeme i Československo (str. 126). Timmermanova analýza pojednává mimo jiné i o nukleárních programech Íránu a Severní Koreji, balistických raketách atd. Například na str. 58 je zmíněno, že Československo do Íránu přepravovalo velká množství chemických produktů, výrobní zařízení a také výbušninu HMX (oktogen), která je rozhodujícím prvkem pro detonaci jaderných výbušných zařízení.
Koncentrační tábory, Cyklon B a Francie
Francie a její chemický průmysl ovšem sehrály negativní roli i za druhé světové války. Francouzská historička Annie Lacroix-Riz (v dokumentu ZDF v cca 23. minutě) vypátrala v archívech důkazy o tom, že továrna skupiny Ugine ve Villers Saint-Sépulcre (Oise) produkovala velké množství smrtícího plynu Cyklonu B, který se používal v nacistických koncentračních táborech.
Podíl 49 % ve francouzsko-německé společnosti Ugine držela Degesch, filiálka koncernu IG-Farben, hlavního výrobce Cyklonu B. Firma Degesch funguje dodnes a její výrobky i nadále slouží k likvidaci, ovšem už nikoli v koncentračních táborech. Cyklon B se vyráběl také v jiných evropských zemí, včetně Československa.
Závěrem citujeme z filmového dokumentu (44:27): „Už více než půl století je to stále totéž, pokud jde o chemické zbraně: Západ prodává své technologie diktaturám a reaguje rozhořčeně, když tyto jich využijí.“