Adam Votruba píše o tom, jak je to podle jeho názoru s nenávistí, hranicemi a emocemi ve veřejném digitálním prostoru.
Pomalu si začínáme zvykat na dohled nad tím, aby se po internetu nešířily nenávistné projevy. Na tato politická opatření reagoval jistý komik trefnou poznámkou (parafrázuji ji volně): „Aby vláda lidem nakazovala, co si mají myslet, to už to bylo. Ale, aby jim říkala, co mají cítit, to je novinka.“
V tomto přístupu je něco orwellovského. K dokonalosti chybí už jen to, aby se orgány potírající šíření nenávisti pojmenovaly Ministerstvo lásky.
Za zmínku snad stojí, že nenávist je přirozená emoce, která vyplývá ze zlosti. I životního partnera můžeme v jednu chvíli nenávidět a za chvíli opět milovat, pokud jsme mezitím zlost zpracovali nebo vyřešili.
Chtít tedy trestat vyjadřování emocí jako zločin je poněkud chucpe. Nehledě na to, že to psychologové příliš nedoporučují, neboť potlačené emoce jsou příčinou neurózy i dalších somatických potíží. Takovou neurózou zřejmě západní společnost trpí.
Zajímavé je, že lidé, kteří se nejvíce ztotožňují z beznenávistnými iniciativami, mají tendenci sami v sobě negativní emoce potlačovat. Jejich přístup ke světu lze shrnout do věty: „Všichni bychom měli být na sebe hodní.“
Před časem jsem na serveru Youtube shlédl diskuzi, kde proti sobě seděli dva mladíci z iniciativy Islám v ČR nechceme a kluk s holkou liberálního smýšlení. Bylo zajímavé sledovat jejich emoce. Mladíci byli zjevně ducha mdlého, neboť na sofistikované argumenty odpůrců neměli odpověď. To, že mají být ti strašní fašisté? Působili spíše jako dobrosrdeční nekňubové, trochu rozpačití, trochu bezradní. Zjevná zloba naopak čišela z obou “sluníčkářů”, např. tehdy, když uzemnili své odpůrce argumentem, že muslimské země jsou proti nám napřed v oblasti ženských práv, protože muslimská země už měla prezidentku, zatímco Česká republika nikoliv.
Otázkou je, odkud se bere zloba, proti níž chtějí vlády Německa a dalších zemí bojovat? Zlobou zpravidla člověk reaguje, když jsou narušeny jeho hranice. Bývá průvodním jevem konfliktu. Pravděpodobná diagnóza tedy zní: Lidé mají pocit, že se jim bere jejich země. Ano, imigranti mají své oprávněné zájmy – zlepšit své životní podmínky. Jenže lidé v Evropě mají také své zájmy a ty jsou úplně stejně oprávněné: Chtějí mít svůj domov a chtějí ho sdílet s lidmi, kteří jsou jim blízcí a s nimiž se domluví, a to nikoliv jen ve smyslu dorozumívacího jazyka.
Jak je možné, že z lidí, kteří mají jen obyčejný zájem cítit se ve své zemi doma, se stali přes noc “fašisté”. Lépe řečeno: Kdo z nich dělá fašisty? Proč politika neřeší konflikt zájmu, ale chce jednu stranu zadupat do země a zabránit jí vyjádřit v budoucnu jakýkoliv politický zájem?
Kdo chce vidět odpověď, tak ji vidí. Poválečný mír stál na nepsané smlouvě mezi národy, která zněla: Jsou jasně dané hranice a nic se na tom nebude měnit. Tady je to naše, tady vaše. Tyto hranice nebyly jen mezi státy. Bylo také jasné, co je oprávněným nárokem národnostních menšin a co naopak požadovat nemohou.
Dnes už to neplatí. Hranice jsou otevřené, národ je v jistých kruzích považován za přežilý. Proč? Inu, protože překáží růstu korporátní moci. O nic jiného nejde a důvod je zřejmý. Národ se může bránit. Může odmítat dovoz levné pracovní síly. Může odmítat prodávat svou půdu cizincům. Může nedejbože chtít majetek na svém území znárodnit. To všechno liberálně naladěná svobodná individua nedělají. S úsměvem na tváři a morálním zanícením v srdci jsou připraveny stát se objektem ekonomické exploatace.