Milan Daniel ve svém silvestrovském fejetonu píše o tom, jak je to s českými utopenci v Polsku a s českými špekáčky v Česku.
Slovo utopenec označuje v češtině člověka, který se utopil. V přeneseném smyslu slova je však mnohem častěji užíván pro označení speciálního druhu uzeniny, naložené v kořeněném láku. Konzumuje se nejčastěji k pivu.
V jednom polském médiu jsem si povšiml toho, že pro zpestření silvestrovského menu doporučují připravit si podle nabízeného receptu české utopence. Avšak ouha: zatímco český utopenec je v neutopeném stavu špekáčkem, v polském podání jde podle překladu – namoutě – o PÁREK!
Polák totiž kupodivu českou tradiční specialitu zvanou špekáček, tedy „druh uzeniny, připravovaný z jemně kutrované směsi vepřového a hovězího masa s vložkou z uzeného špeku“ jak praví paní Wikipedie, nezná. Všechny uzenářské pochutiny klobásovitého vzezření shrnuje do pojmu „kielbasa“, česky tedy klobása, což je ovšem pro obyvatele české, moravské a slezské země velmi specifický pojem, za nímž je „uzenina z mletého masa, většinou tvrdé konzistence, pikantní, kořeněná a trvanlivá“.
Severní soused, který si chtěl podle zmíněného receptu vyrobit z párků utopence, se tedy musel především dost nadřít, než do podélně naříznuté uzounké uzeniny dlouhé skoro dvacet centimetrů nacpal okurčičku a kolečka cibule a tento dost nestálý útvar naládoval s použitím šťavnatých slovíček do zavařovací sklenice. Jako bych toho slovanského bratra slyšel: „Co do cholery?“, ulevuje si v průběhu procesu. A když se mu utopený párek ve sklenici rozjede na prvočinitele, s brunátným výrazem hlasitě, hlasitěji a opakovaně volá „kurwa!“!
Ještě horší to má ovšem jeho jižní soused, který si nejde koupit potřebné špekáčky k dobrému uzenáři, jenž ctí staré normy a tradice, ale do nějakého chrámu konzumu. To, co se tady jako špekáček obecně nabízí, tak sice na první pohled vypadá, ba je to jako špekáček i trochu cítit, ale chutná to někdy tak trochu jako semletá psí bouda.
Češi se po změně poměrů osvobodili od komunistů a špekáčky osvobodili od masa. Velkouzenářské firmy, pro které je zákazník jen platící konzument, usoudily, že do střívek mohou nacpat jakoukoli hmotu, která bude původní špekáček připomínat vizuálně a chuťově. Podle míry jejich odvahy se to příslušně nedaří, zvlášť pokud jde o to druhé. Pozdější ministerská vyhláška vydaná na počátku století zlepšila tento stav jen částečně a praktikám výrobců i velkoobchodních řetězců nastaly zlaté časy.
Bohorovné zákony nechaly ziskuchtivým producentům široký prostor pro vynalézavost, se kterou omračovaly zákazníky. Jejich tlak nakonec zapůsobil a nyní je rodina špekáčků přece jen v regálech rozlišena podle kvality.
Snaha prodat i šmejd samozřejmě nadále u velkoprodejců probublává. Lepší i horší špekáčky najdete vystavené a ve fóliích zabalené vedle sebe včetně etiket, na nichž se můžete s mikroskopem seznámit se složením. A protože synonymem slova špekáček je označení „buřt“, na nějž se vyhláška nevztahuje, najdete často na stejném místě i buřty. A do buřtu se toho dá namlít! Třeba buřtík Kosteleckých uzenin exmajitele Andreje Babiše, obsahuje třicet pět procent kuřecího masa, třicet procent kuřecí kůže, vepřové sádlo, drůbeží maso a v zájmu zdravější barvy i spoustu éček. V obchodech se prodává spolu se špekáčky. A některé „špekáčky“ plněné separáty se dokonce pyšní přízviskem „kuřecí“. Takové „takyšpekáčky“ nižší cenou spořivé konzumenty samozřejmě lákají. A co není zakázané, je legální.
„Co to sakra je?“, ptá se zprvu udiveně, o chvíli později naštvaně Čech, který si buřtík, který v supermarketu nalezl mezi špekáčky, v dobré víře naloží do láku z octa a koření. Chvíli to převaluje v ústech, potom ze setrvačnosti možná i pozře, každém případě si však nakonec uleví: „kurva!“
A v tom si s Poláky dokonale rozumíme.
Ilustrační foto: Autor – Rkolarsky, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=12711571