Náš kalifornský spolupracovník Stanislav Perkner píše o posledním americkém experimentu se základním zaručeným příjmem.
„Třistatisícový Stockton si pohrává s myšlenkou zaručeného příjmu. Ostrov utopického socialismu v moři kapitalismu? Místní radnice je v rukou socialistů!“ Takové a podobné titulky se v uplynulých týdnech objevují v amerických i světových médiích stále častěji. Náš spolupracovník Stanislav Perkner, který si před čtvrtstoletím našel právě v tomto kalifornském městě vysokoškolské zaměstnání, nabízí podrobnosti o této kontroverzní – „neamerické“ – formě sociální výpomoci z první ruky.
Teď během první poloviny ledna uhodila zde ve Stocktonu na pár dnů „zima“. Koruny palem a pomerančovníků i keře mandlovníků pokrývá jinovatka. Nezvykle nízké noční teploty se pohybují slabě pod nulou, což znepokojuje hlavně místní pěstitele zeleniny a ovoce, a zejména majitele proslulých vinohradů. V hale stocktonské radnice, sídlící na třídě El Dorado, však panuje dnes poránu horečná nálada. Na 28letého starostu Michaela Tubbse, Afroameričana, absolventa nedaleké Stanfordovy univerzity a nezakrytého progresivistu, tu už čekají dva televizní štáby spolu s reportérkou z indického týdeníku. Nakonec však vybyla i hodinka na rozhovor pro český !Argument.
Od 15. února 2019 se bude po dobu osmnácti měsíců vyplácet 500 dolarů měsíčně stovce osob z vybrané skupiny stocktonských obyvatel. Proč by se projekt „základního příjmu“ měl uplatnit právě ve Stocktonu? Snad proto, že v roce 2013 se zapsal do dějin jako první nejlidnatější americké město, které kdy vyhlásilo bankrot. Zanedlouho následoval bankrot mnohem většího Detroitu i dalších měst. Stalo se tak v důsledku lehkovážného plánovaní před rokem 2008. Stocktonská městská rada to po léta přeháněla s vydáními a půjčkami. Počítala se zdánlivě nevyčerpatelnými příjmy ze stavebních poplatků a růstem daní. Recese však přivodila sedmdesátiprocentní propad daňových příjmů. Federální soud dohlížel na to, aby radnice byla schopna zajišťovat základní služby obyvatelstvu, a přitom uspokojovat alespoň některé banky a další velké věřitele. Nejhůř dopadli důchodci – bývalí městští zaměstnanci. Přehnané bylo také velkorysé nemocenské pojištění, které pokrývalo nejen potřeby pracovníka, ale i rodiny, a to bez ohledu na délku jeho zaměstnání.
Není divu, že Stockton zápolí s důsledky bankrotu podnes. Průměrný rodinný příjem je tu pouhých 46 033 dolarů, zatímco celokalifornský průměr je 61 818 a celoamerický 57 617 dolarů. Nezaměstnanost se drží na zhruba sedmi procentech, zatímco celoamerický údaj se pohybuje kolem čtyř procent. Zhruba čtvrtina obyvatel Stocktonu žije pod oficiální hranicí chudoby a 18 procent nemá dostatek prostředků na základní obživu. Tyto podmínky odrazují potenciální investory: není tu dostatek kvalifikovaných pracovních sil a přetrvává vysoká kriminalita.
Nabídka přišla z Křemíkového údolí
Ze Stocktonu to není daleko do Křemíkového údolí (Silicon Valley). Právě odtud pocházela předloňská nabídka poskytnout vybrané skupině Stocktoňanů „základní příjem“ – byť jen na čas a na zkoušku. Podnět vyšel ze sdružení Projekt hospodářského zabezpečení (the Economic Security Project), který propaguje myšlenku „všeobecného základního příjmu“ ve Spojených státech. Jedním z iniciátorů je spoluzakladatel Facebooku Chris Hughes, autor knihy Fair Shot. Také Mark Zuckerberg v nedávném promočním proslovu na Harvardově univerzitě prohlásil, že je načase „zkoumat myšlenku základního příjmu“. Projekt nabídl milionový grant stocktonskému starostovi Michaelu Tubbsovi s cílem aplikovat efektivitu „základního příjmu“ a zveřejňovat výsledky experimentu.
Městská rada si vyhradila na přípravu projektu, publikovaného pod akronymem SEED (the Stockton Economic Empowerment Demonstration), téměř dva roky. Ustavila přípravnou komisi spolupracující s ekonomy z několika univerzit. Hlavní slovo patřilo statistikům, kteří zajistili reprezentativní vzorek obyvatel starších osmnácti let a trvale bydlících ve stocktonských čtvrtích, kde průměrný roční příjem nepřesahuje 46 tisíc dolarů ročně. Tato částka odpovídá celostocktonskému průměru. Experti vybrali dvanáct set adres, na které město odeslalo dopisy s nabídkou účastnit se experimentu. Specifickou otázkou zůstává etnická různorodosti zdejší populace: 40 procent Hispánců, 20 procent občanů asijského původu, 12 procent Afroameričanů… Kdo si zaslouží víc, kdo míň – a proč? Návratnost nabídek byla zprvu překvapivě slabá. Lidé se nejspíš obávali stigmatu žadatele o almužnu, a také nevyhnutelné publicity. Experiment totiž bude předmětem následného akademického výzkumu a publicistického využití.
Ze Stanfordu do čela městské rady
Hlavním iniciátorem pokusu se zaručeným příjmem je starosta Tubbs – charismatický a ambiciózní politik připomínající vzhledem i temperamentem mladistvého Baracka Obamu. Přestože Tubbs vyrůstal v chudinské afroamerické čtvrti rodného Stocktonu, vystudoval Stanfordovu univerzitu a před dvěma lety ho občané zvolili do čela městské rady. Jeho mládí samo o sobě vzbudilo velkou mediální pozornost. Tubbs se ihned zaměřil na revitalizaci města. Jak sám potvrdil v říjnové prezentaci pro mé studenty, považuje Stockton za město „s problematickou minulostí a slibnou budoucností… Sužuje nás dlouhodobá příjmová stagnace, která ochromuje jak vzdělávací příležitosti, tak hospodářský rozvoj“.
Tubbs se už jako stanfordský student politologie začal zajímat o myšlenku „zaručeného základního příjmu“. Spekulovali o ní Thomas Paine i Martin Luther King. Studoval Kingovy národohospodářské názory, které přesahovaly otázky rasismu. Před půlstoletím, rok před tím, než se stal obětí atentátu, King navrhoval zavedení „všeobecného základního příjmu“, který by se distribuoval ročně. Viděl v tom jednu z cest, jak čelit přetrvávající nerovnosti ve Spojených státech, která zasahovala nejen Afroameričany, ale i miliony ostatních, včetně emigrantů. Tubbs poukazuje i na současné zkušenosti státu Aljaška, kde každý občan pobírá zdanitelnou „roční dividendu“. Cituje výzkumné zprávy z různých částí světa o chování příjemců podobných stipendií – a také výherců loterií – ve Spojených státech i jinde. Podle Tubbse může 500dolarový měsíční příspěvek napomoci příjemcům při hledání zaměstnání, zahájení nebo dokončení studia, splácení dluhů anebo naplnění podnikatelských záměrů. Dokládá to poukazem na vlastní stocktonské dětství, kdy rodina trpěla chronickým nedostatkem hotovosti.
Co se dá pořídit za 500 dolarů?
Začněme typickou otázkou, kterou dostávám při návštěvách Prahy: „Kolik stoji Big Mac?“ Pětidolarovka už dávno nestačí… Nedávno nám tu zvedli cenu benzínu; kalifornská vláda potřebuje peníze na výstavbu a údržbu silniční sítě. Průměrná cena tak přesáhla tři dolary za galon, přičemž celonárodní cena je zhruba o dolar nižší. V uplynulých letech se začaly citelně zvyšovat ceny potravin. Za běžný týdenní nákup v místní samoobsluze platíme teď přes sto dolarů; jsme na to dva dospělí. Utěšuje nás, že kuřáci a konzumenti alkoholu jsou na tom mnohem hůř. Měsíční pronájem nevelkého bytu přijde ve Stocktonu minimálně na tisícovku. Protože učím na jedné ze stocktonských univerzit, vím, že např. cena učebnice na naší právnické fakultě se pohybuje mezi 200 a 250 dolary. Velká vydání připadají na údržbu automobilu, bez něhož je tu člověk bezmocný.
Kritika shora i zdola
Objevily i skeptické hlasy; Tubbs je však v jádře optimistický: Nežijeme v trumpovské džungli. Chudoba je většinou zaviněna souběhem společenských a osobních problémů. Nelze jí definovat jen jako důsledek lidského selhání, které by zasloužilo trest v podobě bezvýchodného života. Tubbs cituje výzkumná data zaměřená na několik oblastí ovlivnitelných „základním příjmem“: spotřebitelské chování; zaměstnanost; vzdělání; péče o zdraví; další životní rozhodnutí – uzavření sňatku, fertilita, rodinná stabilita aj.
Koncem loňského roku jsem se dotázal svých studentů v předmětu Americké instituce, co soudí o stocktonském experimentu. Většina odpovědí myšlenku zaručeného příjmu uvítala – snad proto, že mnozí pocházejí z nemajetných rodin. Jejich záporné a skeptické odpovědi se dělily do tří skupin. Ta první soudila, že darované peníze se dříve či později promarní („Pár lidí, které dobře znám, by vše utratili za videohry, víkend v Los Vegasu anebo za tetování“). Druhá skupina, sestávající převážně z hispánských studentů, se odvolávala na křesťanskou víru: Jak se praví v Knize přísloví, „Železo železem se ostří“ – bez konkurence není prosperity. Lidem v nouzi by měly vypomáhat charitativní spolky; zaručený příjem zajišťovaný státem nelze ale považovat za milodary v křesťanském smyslu. Třetí skupina odpůrců experimentu soudila, že Spojené státy jsou už tak „sociálním státem“, neboť stále rostoucí část federálního rozpočtu pokrývá potřeby nemajetných: „Čím víc se lidem dává, tím víc vyžadují. Každý by měl být svého štěstí strůjcem. Lenost je morální choroba“.
Bývalý hlavní ekonomický poradce prezidenta Baracka Obamy Jason Furman je spíše skeptický. Vyjádřil se o tom v často citovaném projevu o hrozbě masové nezaměstnanosti v důsledku automatizace a uplatňování umělé inteligence. Furman se přiklání k progresívním úpravám daňové soustavy, která by napomáhala vyvažovat sociální nerovnost.
Další skeptické hlasy zaznívají v masových médiích. Ty nejnovější poukazují na podobné pokusy ve Finsku a kanadské provincii Ontariu. Finové označili dvouletý pokus, který skončil v prosinci 2018, za neperspektivní zátěž státního rozpočtu. Ontarijská vláda oznámila, že její sytém sociálních služeb je insolventní: „Daňově náročný výzkumný projekt, který měl vypomoci necelým čtyřem tisícům osob, neskýtá řešení a nenabízí naději dvou milionům našich nemajetných občanů. Proto jsme se rozhodli projekt ukončit, a to humanitární formou – příspěvky budeme vyplácet až do konce dubna 2019“.
Dlužno dodat, že stocktonský experiment nečerpá z daňových zdrojů. Komentátoři vidí, že tento pokus přesahuje hranice jednoho města. Nastoluje totiž dvě zásadní otázky: Jak čelit plíživé pauperizaci nekvalifikované složky populace, která už teď vede k nezdravé polarizaci společnosti, a nejen té americké? Jak reagovat na globální procesy automatizace?