Martin J. Kadrman píše o návrhu nového stavebního zákona, který v rámci “zjednodušení” v podstatě přehlíží ochranu českých památek.
Na fasádě Sovových mlýnů (Museum Kampa) je napsáno: “Vydrží-li kultura, přežije národ.” Mecenáš Jan Mládek asi netušil, že přesně třicet let po své smrti bude stát český národ na pomyslné křižovatce. A jak to tak bývá, aniž by to sám národ tušil.
Je bezesporu nutné zrychlit proces schvalování nové výstavby, protože stávající stav nekonečných stavebních řízení je neudržitelný a v podstatě poškozuje nejen investory, ale i občany, kteří by rádi bydleli v nových bytech nebo jezdili po nových dálnicích.
Jsou ale památky a památkáři skutečně těmi, kdo zdržují novou výstavbu? Je skutečně prozíravé, aby o tom, zda a jak bude restaurována středověká freska či barokní fasáda domu, rozhodoval úředník stavebního úřadu? Je vhodné, aby byla kladena zjednodušená a povrchní kritéria na tvar vjezdových vrat do katalogového domu jako na obnovu vrat památkově chráněné stavby? A je vůbec možné obsáhnout ve zjednodušené projektové dokumentaci všechny aspekty takové obnovy?
Selský rozum nám říká, že nikoliv. A selský rozum, jak už se v historii mnohokrát prokázalo, se mýlí málokdy. Jenže Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) si myslí pravý opak.
Věcný záměr zákona, který je do 27. února 2019 ve vnějším připomínkovém řízení, počítá s tím, že „pohltí“ památkáře a ti budou spadat pod stavební úřad. Jejich odborná závazná stanoviska si úřad vyžádat může, ale také nemusí. A pokud si je vyžádá, na jejich stanovisko může brát ohled, ale také nemusí. Úředník bude mít 30 dní na to, aby se zaslanými odbornými stanovisky vypořádat (ostrouhat kromě památkářů mohou i hasiči, hygienici apod.) a pokud se ve lhůtě s připomínkami nevypořádá a souhlasné nebo nesouhlasné rozhodnutí nevydá, počítačový systém automaticky vygeneruje souhlas se stavebním povolením.
Je zajímavé, že úředníci z MMR si uvědomili specifičnost oboru báňského či jaderného, ale trestuhodně přehlédli specifičnost obnovy památek a všeho kulturního a architektonického, co nás obklopuje a co nám zejména v historických částech měst dělá dobře na duši.
Ale možná to ani nemusí být zlý úmysl úředníků. Možná je to jen důsledek toho, že se na přípravě zákona významně podílela Hospodářská komora ČR, která hájí zájmy podnikatelů, jenž jsou zároveň investory. Kdybych chtěl v renesančním paláci v centru Olomouce zapsaném na seznamu kulturního dědictví UNESCO vybudovat supermoderní hotel a potřeboval bych jej proto kompletně „vykuchat“, nemohl bych si přát lepší zákon.
Ale je toto veřejný zájem? Opět si to nemyslím. A vy asi také ne. Jenže tak jako mnoho pasáží, i v této má stavební zákon jeden velký háček. O tom, co je a co není veřejný zájem, rozhoduje úředník stavebního úřadu. Bez možnosti použití opravných prostředků.
Tak jsem rád, že tento zákon nezačal platit už před deseti lety. To by se mi asi nepodařilo zachránit na české železnici bohužel již ojedinělou historickou budovu železniční stanice v Ústí nad Orlicí. Tehdy proti jejímu zachování byli kromě veřejnosti všichni. A dnes? Ministerstvo kultury je rádo, že je zachována a v podstatě má stejný názor i Správa železniční dopravní cesty. Byť ta to z logických důvodů nahlas říct nemůže.
Takže hurá do boje! Protože tady už nejde jen o záchranu jednotlivých staveb. Začíná boj za zachování kulturního dědictví této země, které nám závidí celý svět!
Autor je viceprezidentem památkové asociace ASORKD