Veronika Sušová-Salminen rozebrala vzájemné vztahy Ruska a Čína v postsovětském prostoru. Proč se zde obě sousední velmoci nestřetly?
Úvodem
Vztahy mezi Ruskem a Čínou prošly významnou transformací v důsledku rozpadu SSSR v roce 1991. Ruská federace jako následnický stát SSSR zdědila řadu problémů minulosti, které podle očekávání měly představovat velkou zátěž do budoucnosti. Posledních více než 25 let ale ukázalo, že obě země, které po staletí představovaly „přirozené“ rivaly, dokázaly naleznout kompromisní způsoby soužití a dlouhodobě udržitelné podoby spolupráce. K tvrdému střetu, jaký sledujeme nyní mezi Ruskem a USA i Čínou a USA, nedošlo. Dnes strategické partnerství mezi Ruskem a Čínou výrazněji posiluje, a to jen částečně jako odpověď na zhoršení vztahů obou zemí s USA, jako stále ještě lídrem západního světa.
Nejenom v českém prostředí se velmi často traduje mylné chápání pojmu „postsovětský“. Tento pojem neoznačuje všechny země bývalého sovětského bloku. Je po politicko-zeměpisná kategorie, která zahrnuje všechny země, které byly do roku 1991 součástí Sovětského svazu, tj. jde o bývalé svazové republiky. Tím pádem sem samozřejmě nepatří země, jako je Česko, Slovensko nebo Polsko, protože tyto země nebyly nikdy svazovými republikami. Postsovětský prostor je také z hlediska zeměpisu (a s výjimkou Finska a Mongolska) nejbližším sousedstvím Ruské federace, a to z velké části přímo, částečně pak sekundárně. Přičemž už od doby Borise Jelcina je tento prostor ruskou stranou definován jako prostor „životních zájmů“ Ruska, což je nejvyšším forma „národního zájmu“. Rusko přitom zdůrazňuje hlavně a na prvním místě bezpečnostní a politické otázky, až za nimi pak ekonomické či kulturní (např. teze o ruském světě). Toto chápání postsovětského prostoru vede tedy k představě zvláštního významu pro Rusko, které je nutné brát v potaz. (Trenin 2001, Trenin 2011)
Rozpad SSSR znamenal nejenom vznik řady nových, nezávislých států, ale také faktické oslabení Ruské federace jako nástupnického státu SSSR z hlediska zahraničněpolitického vlivu, významu a samozřejmě z pohledu ekonomiky a sociálního rozvoje. Z perspektivy geopolitických součtů tento prostor slouží jako určitá záruka ruské hegemonie v regionu severní Eurasie, a tím pádem i podmínka ruského postavení jako velmoci s globálnějším dosahem. To také vede k tomu, že si Rusko snaží střežit svoje sousedství a reaguje přecitlivěle na konkurenci dalších, z jeho pohledu, vnějších rivalů. Pro postsovětský prostor ovšem znamenal rozpad SSSR zahraničněpolitickou diverzifikaci; vedle Ruska sem vstupují další velmoci či regionální bloky – Evropská unie, Spojené státy, Turecko a Čína. Přičemž tato diverzifikace je typická nejenom nespoléháním se pouze na Rusko, ale také různými akcenty či dokonce snahou o vytlačení Ruska. Například země jako Ukrajina nebo Gruzie mají výraznou prozápadní vertikálu s relativně silným protiruským akcentem. Naopak například středoasijské republiky, nejvýrazněji Kazachstán, se snaží o klasické hledání rovnováhy mezi Ruskem, USA a Čínou. Pobaltské republiky se staly plnohodnotnými členy Evropské unie a NATO, takže představují nejen protiruskou zahraniční politiku, ale jsou také prostorově výspami Západu v postsovětském prostoru. Nyní hostí vojenské základny NATO u ruských hranic, což přispívá k vojenské konfrontaci s Ruskem. Bělorusko naopak staví na proruském vektoru, i když se pokouší o hledání balancujících partnerů (EU a Čína) aspoň v určitých oblastech. Důsledkem tohoto vývoje je potom nepochybně fragmentace postsovětského prostoru z pohledu Ruska jako regionální velmoci, která si snaží uchovat si v této oblasti vliv a status velmoci. Vyvrcholením fragmentace byla ukrajinská krize, která pro postsovětský prostor znamenala na prvním místě posílení konfliktní dynamiky a geopolitickou polarizaci (buď – nebo), a také faktickou institucionální paralýzu Společenství nezávislých států.
Z hlediska rusko-čínských vztahů nás bude nejvíce zajímat prostor střední Asie, který tvoří pět postsovětských republik, ležících v prostoru mezi Ruskem na severu, Afghánistánem a Indií na jihu a Čínou na východě a Íránu na západě. Etnicky, nábožensky i civilizačně se jedná o velice diverzní prostor, který vždy představoval křižovatku vlivů, a to kulturně a samozřejmě politicky. Po rozpadu SSSR šlo také o prostor, kterému se nevyhnuly konflikty (občanská válka) a také potenciál pro mezietnické konflikty (o hranice), pro islámský extrémismus, terorismus a konečně také organizovaný zločin (v podobě obchodu s drogami). Jednalo se tedy o prostor se zvýšeným rizikem ztráty stability, popřípadě jejího přenosu dále za hranice regionu, což je zvláště patrné například ve srovnání s jinými oblastmi postsovětského prostoru (Pobaltí).
Válka proti teroru po roce 2001 posílila význam celého středoasijského regionu pro USA a NATO. Tento prostor se načas stal dokonce místem spolupráce mezi Ruskem a USA v rámci „boje proti terorismu“. Tento proces vzájemného sblížení ale nevydržel dlouho. Mnohem spíše se střední Asie stala místem určité spolupráce Ruska a Číny.
Rusko, Čína a břemena minulosti
Vztahy mezi Ruskem a Čínou nebyly historicky nikdy růžové a doprovázel je obvykle nejenom konflikt, ale také značná asymetrie. Rusko v rámci svojí expanze pronikalo nejméně od 17. století do prostoru, který byl považován sice ne za kulturně čínský, ale přesto čínský z hlediska vlivu a zájmů. Jednalo se především o oblast ruského Dálného východu a později Mandžuska. Na konci 17. století dohoda z Nerčinsku (1689) určila hranici mezi Ruskem a Říší středu a fakticky zabránila (díky tomu, že Čína byla silnější a slabší Rusko zdůrazňovalo význam západního, evropského vektoru expanze) pokračování ruské expanze. Ve druhé polovině 19. století se karty obrátily. Rusko představovalo silnější velmoc, což vedlo k rozšiřování jeho území a k čínským ústupkům. Výsledkem této asymetrie potom byla sporná hranice mezi oběma zeměmi a také určité pocity nespravedlnosti a ponížení z hlediska čínské strany, která byla zvyklá na roli nadřízeného a silnějšího. (Lukin 2013)
Spory o hranice z minulosti zdědily také vlády SSSR a Čínské lidové republiky po skončení druhé světové války. Na konci 60. let 20. století se vztahy obou východních sousedů a ideologických příbuzných značně zhoršily, ve skutečnosti toto zhoršení znamenalo silnou a politickou rivalitu v rámci socialistického bloku (či tak zvaného „druhého světa). Dřívější souputníci se nejenom vojensky střetli ve sporech o určení společné hranice, ale čínská strana se dokonce přiklonila ke Spojeným státům, které novou spoluprací sledovaly jasný cíl, kterým bylo oslabení sovětského bloku a SSSR. I když SSSR i ČLR sdílely stejnou ideologii a politickou filozofii, staly se z nich paradoxně rivalové, ne spojenci. Zkrátka, zátěž rusko-čínských vztahů byla v momentě rozpadu SSSR značná, takže se mnoho pozorovatelů obávalo toho, že rozpad SSSR povede k posílení negativní dynamiky mezi Ruskem a Čínou. Přičemž hlavními problémy se beze sporu stala otázka hranic a potom klasický problém geopolitického vakua a jeho zaplnění (hlavně v případě už zmíněné střední Asie). Navíc, někdy mezi roky 1991-95 Ruská federace představovala zahraniční politiku, která stavěla na západních modelech – včetně důrazu na západní univerzalismus, lidská práva a desuverenizaci, což na začátku 90. let v Pekingu způsobilo při nejmenším určité zmatení ve vztahu k formulování politiky vůči prozápadnímu Jelcinově Rusku. Ovšem ruské flirtování se Západem netrvalo, jak známo, dlouho. Moskva se obrátila k regionálně vyrovnanější primakovské zahraniční politice. Už ve druhé polovině 90. let se obě strany dohodly na sporných otázkách společné hranice, a to včetně územních ústupků ruské strany Číně. Podařilo se tak odstranit relativně palčivý problém a vedle toho také normalizovat asi 4200 km dlouhou hranici mezi oběma zeměmi, která představuje jednu z nejstrategičtějších hranic v globálním měřítku.
Tři rozměry regionální spolupráce ve střední Asii
V prostoru střední Asie k velmocenskému přetahování mezi Ruskem a Čínou také nedošlo. Obě země zde přitom vytvořily na konci 90. let šanghajskou skupinu, která byla v roce 2001 povýšena na Šanghajskou organizaci spolupráce, formální uskupení Ruska, středoasijských republik a Číny, které bylo inspirované hlavně snahou o zajištění bezpečnosti a stability v regionu, se kterým obě velmoci sousedí. Dnes se tato organizace rozšířila o další dva významné regionální aktéry – Indii a Pákistán (myšlenku prosazovalo Rusku) a v souvislosti s tím hledá v daný moment svoji novou agendu. Nicméně ŠOS i nadále představuje významnou platformu pro rusko-čínskou spolupráci nejen v postsovětské střední Asii, ale i s přesahem.
Organizaci se ale nevyhnuly určité neshody nebo rozdílné pohledy (a zájmy) obou zemí, i když samotná organizace je nepochybně výsledkem společných zájmů Ruska a Číny. Rusko tradičně klade důraz na bezpečnost a politický vliv, zatímco Čína mnohem více, právě od počátku 21. století, zdůrazňuje problém pragmatické hospodářské spolupráce. Čínské pokusy o to, učinit ze ŠOS prostor volného obchodu, Rusko odmítlo, zřejmě protože si je vědomo vlastní ekonomické slabosti tváří tvář Číně s její dynamickou ekonomikou. To také znamenalo určitou změnu akcentu z čínské i ruské strany a rovněž vznik dalších dvou odlišných dimenzí vzájemných vztahů nejen ve středoasijském regionu. (Kaczmarski 2018, Grace 2018, Sidle 2018)
V roce 2011 oznámil Vladimir Putin vznik eurasijského integračního projektu jako pilíře Velké Evropy, od Lisabonu pro Vladivostok. (Putin 2011) Středoasijský Kazachstán se stal jedním ze zakládajících členů projektu – ostatně kazašský prezident Nursultan Nazarbajev se počítá za původního autora eurasijské integrace. Eurasijská unie měla být komplementární s EU, od které přejímala celou řadu inspirací. Zároveň měla garantovat „přitažlivost“ Moskvy jako regionálního centra v postsovětském sousedství, tj. prostřednictvím imitování a přijetí západních instrumentů měla Rusku umožnit zůstat regionální velmocí. Západ ovšem reagoval negativně, jako příklad uveďme slova tehdejší ministryně zahraničí USA Hillary Clintonové, která mluvila o „resovětizaci“. Projekt narazil, a to tvrdě, jak se dalo sledovat v případě ukrajinské krize, jejímž hlavním geopolitickým podtextem byl podpis na Asociační dohodě mezi Ukrajinou a EU, která v podstatě znamenala konec možnosti ukrajinského členství v ruském projektu. Přičemž Asociační dohoda nebyla jediným evropským projektem pro postsovětský prostor – tím dalším byla polsko-švédská (sic!) iniciativa Východní partnerství vyhlášená už v roce 2008 a zahájená v roce 2009 v Praze.
Ukrajinská krize a ruské připojení Krymu nepochybně poškodilo celý projekt, a to nejenom proto, že EAEU přišla o Ukrajinu jako jednoho z významných členů-pilířů. Jednalo se také o to, že Krym vyvolal mezi sousedy Ruska obavy z etnicky legitimizované územní expanze (které se ovšem zatím nijak nepotvrdila). Mnohem faktičtější byla ale pokračující hospodářská krize a stagnace Ruska, kterou navíc posílily západní sankce v důsledku připojení Krymu. Rozchod se Západem také vedl k tomu, že Rusko začalo tento svůj projekt obracet poněkud jiným směrem, než byla spolupráce Západ/Evropa a Rusko, ve které by panoval klasický model – západní technologie a modernizační know-how za ruské suroviny. Moskva začala výrazně definovat svůj „obrat na Východ“. (Dragneva-Volczuk 2017, Klimov-Leksin-Shvetsov 2012)
Jen zhruba rok po Putinově vyhlášení eurasijské ekonomické integrace zformuloval nový ekonomický projekt také Peking. Prezident Si Ťin-pching představil ve svém projevu v kazašské Astaně projekt nové Hedvábné stezky, nazývaný potom Jedno pásmo, jedna stezka. (Dutkiewicz 2018, Sarker-Hossin, – Xiaohua-Kamruzzaman 2018, Cai 2017) Střední Asie byla prvotním těžištěm tohoto nyní už globálního, nikoliv jen eurasijského projektu Pekingu. Důvodů pro to je několik. Na prvním místě je to zeměpis, ve kterém střední Asie přestavuje přirozenou vstupní bránu západní směrem, jak ostatně dosvědčuje historie. Původní Hedvábná stezka vedla touto oblastí. Dále je to nerostné bohatství regionu, který je bohatý mimo jiné (vedle např. uhlí nebo uranu) na zemní plyn a ropu, obojí představuje strategické suroviny důležité pro další rozvoj Číny, a to především jejího problematického severozápadního regionu Sin-ťiangu v sousedství se střední Asií, tj. Tádžikistánem, Kyrgyzstánem a Kazachstánem. Sin-ťiang představuje přitom region s výraznou nečínskou většinou – kromě Ujgurů se jedná také o Kazachy, Kyrgyzy a další etnické skupiny, vedle Chanů (většinové čínské etnikum). Je to také region s 58% většinou muslimského vyznání. Tato konstelace vede Peking nutně k zajištění stability střední Asie, protože nestabilita či nárůst náboženského extrémismu ve střední Asii by se nepochybně dotkl této ne příliš klidné provincie Číny se zkušeností se separatismem, podobně jako by se taková nestabilita přelila do severněji ležícího Ruska.
Čínský projekt ale také naznačoval odhodlání Pekingu rozvíjet hospodářskou spolupráci s regionem střední Asie bez ohledu na Moskvu. Řadě pozorovatelů tento detail neunikl, když upozorňovali na konfliktní potenciál čínského projektu v postsovětské střední Asii. Nicméně, znovu bylo možné konstatovat, že ke konfliktu mezi oběma velmocemi nedošlo. V poslední době obě země hovoří o komplementaritě Jednoho pásma, jedné stezky a Euroasijské ekonomické integrace a zároveň se rozvíjejí další společné projekty strategického významu, například Severní mořská cesta.
Čínsko-ruský recept na relativní úspěch?
Příčin pro „relativní“ úspěch vzájemných vztahů je samozřejmě mnoho. Za zmínku stojí alespoň tři. Tou první je nepochybně fakt, že se Čína po roce 1991 nijak výrazně nepokusila o to, zneužít či využít celkové slabosti Ruska po rozpadu SSSR. Nedělala politiku, která by začala vylučovat Rusko z prostoru postsovětské střední Asie vznikem nějaké sinocentrické mezinárodní organizace bez účasti Ruska. Neumístila v oblasti čínské vojenské základny, i když by to odpovídalo jejím bezpečnostním zájmům. Obě země se snažily o budování přátelských vztahů, které od dobrého sousedství přešly ke strategickému partnerství (naopak Evropská unie a Rusko se vydaly přesně opačným směrem). K nějakému formálnímu spojenectví mají jejich vztahy jistě daleko, protože obě země si cení jisté flexibility a prostoru pro manévrování, které odpovídá jejich pojetí zahraniční politiky. (Friedman 2018) Je nutno dodat, že i přes shora řečené existuje mezi oběma zeměmi řada mocenských asymetrií ve prospěch Číny a v neprospěch Ruska. Tento fakt není dobré ztrácet ze zřetele. V ruském prostředí nyní převládají pragmatické hlasy, ale jsou zde i takové, které Čínu vnímají jako hrozbu.
Na druhém místě k tomuto procesu přispěla poměrně vědomá politika balancování místních vlád ve střední Asii, které poměrně obratně manévrovaly a manévrují mezi Ruskem, Čínou a Západem (EU/USA) bez toho, aby svoji politiku stavěly na představě vytlačení Ruska jako aktéra v důsledku jeho nepochybného oslabení po rozpadu SSSR. Konečně, Rusko a Čínu spojují otázky konceptuální – na prvním místě snaha o to čelit unipolárnímu (americkému) pořádku prostřednictvím koncepce multipolarity jako spravedlivějšího uspořádání mezinárodních vztahů (či pořádku), dalším je důraz na „vestfálský“ model suverenity, na nevměšování do vnitřních věcí států, a hlavně na odmítání ideologizace zahraniční politiky (ani Rusko a ani Čína neprosazují politiku „vývozu“ vlastních/univerzálních modelů do jiných zemí à la „prosazování demokracie“). Zkrátka, obě země jsou různou měrou a s různými nuancemi zainteresovány v postzápadním světě, který multipolarita představuje. Jistě, že každá země tyto otázky interpretuje poněkud jinak v souladu s vlastními tradicemi a zájmy. Nutno dodat, že se nejedná o nerealistické hodnocení budoucnosti vzhledem k očividné strukturální a mnohočetnou krizi Západu, kterou odhalila do morku kosti Velká recese a její důsledky. Odsud také vyplývají jejich rozdílné spory s dnešním Západem. V případě Ruska jde o geopolitický spor o postavení Ruska v širší východní Evropě a potažmo na Balkáně v souvislosti s pokračující východní expanzí NATO (vlivová organizace USA v Evropě) a Evropské unie i evropských velmocí jako Německo a Francie. V případě Číny jde o obchodní spory s USA, jejichž cílem je revidovat aranžmá vztahů USA a Číny ve prospěch USA, ale také zadržet technologický rozvoj Číny a posilování jejího statusu v globálním měřítku, tedy ve zkratce jde o novou podobu globalizace. To je ostatně stále zřetelněji politika Evropské unie vůči Číně s ohledem například na projekt Jednoho pásma, jedné stezky či ve vztahu k čínským investicím v EU. Poměrně vypovídající jsou západoevropské „obavy“ o střední a východní Evropu a její, pravda zatím velmi slabě a nekoncepčně artikulované, snahy o to najít v Číně partnera pro rozvoj proti celkové periferizaci regionu, která se stala průvodním jevem jeho integrace na Západ v rozporu s původními vyslovenými či nevyslovenými přísliby. Celková periferizace nyní představuje zátěž pro budoucí rozvoj regionu, včetně kvality demokracie.
Je nepochybné, že budoucnost a udržitelnost vzájemných vztahů mezi Ruskem a Čínou nejen v postsovětském prostoru bude určovat na prvním místě globální agenda, relativní (nicméně pozvolný) úpadek moci Západu a konkrétně USA jako světového hegemona a hledání postzápadní multipolarity v rámcích Šanghajské organizace spolupráce i seskupení RIC (vzhledem k ne moc pozitivním vyhlídkám BRICSu) a OSN. Na druhém místě bude potom určujícím faktorem také zvládnutí rostoucí mocenské asymetrie mezi Ruskem a Čínou. (Diesen 2017) Toto zvládnutí se mimo jiné stane dalším testem praktické schopnosti Číny jako nastupující velmoci překonat a překročit mantinely i svůdnou jednoduchost klasické eurocentrické geopolitiky, ve které prostě silnější vyhrává nad slabším.
Citované zdroje:
Trenin 2001: Trenin, Dmitrij, The End of Eurasia. Russia on the Border between Geopolitics and Globalisation, Moscow 2001.
Trenin 2011: Trenin, Dmitrij, Post-Imperium. A Eurasian Story, Moscow 2011.
Lukin 2013: Lukin, A.V. (ed.). Rossiya i Kitay. Chetyre vyeka vzaimodyeystvyiya. Istoriya, sovremennoye sostoyaniye i perspektivy razvityiya, Moskva 2013
Kaczmarski 2018: Kaczmarski, Marcin, Russian-Chinese Relations in Eurasia. Harmonisation or Subordination, FIIA Helsinki, April 2018.
Grace 2018: Grace, Abigail, The Lesson China Taught Itself: Why the Shanghai Cooperation Organisation Matters, China Brief Volume 18, Issue 11, 2018, online: https://jamestown.org/program/the-lessons-china-taught-itself-why-the-shanghai-cooperation-organization-matters/
Sidle 2018: Sidle, Anson, Why the Shanghai Cooperation Organisation Fails, in National Interest, September 2, 2018, online: https://nationalinterest.org/blog/buzz/why-shanghai-cooperation-organization-fails-30197
Putin 2011: Putin Vladimir, Novyj Integracionnyj projekt dlya Evrazii – budushche, kotoroye rozhdayetsya segodnya, in Izvyestiya October 3, 2011, online: https://iz.ru/news/502761
Dragneva-Wolczuk 2017: Dragneva, Rilka-Wolczuk, Kataryna, The Eurasian Economic Union. Deals, Rules and the Exercise of Power, Chatham House, London 2017, online: https://www.chathamhouse.org/sites/default/files/publications/research/2017-05-02-eurasian-economic-union-dragneva-wolczuk.pdf
Klimov- Leksin-Shvetsov 2012: Klimov, A.A.-Leksin, V.N., Shvetsov, A.N. (eds), Evroazijskaya Integratsiya v XXI.veke, Moscow 2012.
Dutkiewicz 2018: Dutkiewicz, Piotr, Eurasia’s Great Projects: Assets and Liabilities, in: Expert Opinions, Valdai Club, October 8, 2018, online: http://valdaiclub.com/a/highlights/eurasian-great-projects-eaeu-obor-assets/?sphrase_id=509918,
Sarker, Hossin, Xiaohua, Kamruzzaman 2018: Sarker, Md.- Hossin, Md. – Yin, Xiaohua – Kamruzzaman Sarkar, Md. (2018). One Belt One Road Initiative of China: Implication for Future of Global Development. Modern Economy. 09. 623-638. 10.4236/me.2018.94040
Cai 2017: Cai Peter, Understanding China’s Belt and Road Initiative, Lowy Institute for International Policy, April 2017, online: https://www.lowyinstitute.org/sites/default/files/documents/Understanding%20China’s%20Belt%20and%20Road%20Initiative_WEB_1.pdf.
Friedman 2018: Friedman, George, The Illusion of Russia-China Alliance, in Global Futures, November 7, 2018, online: https://geopoliticalfutures.com/illusion-russia-china-alliance/
Diesen 2017: About this see more: Dizen, Glenn (Diesen Glenn), Kak ustranit assymetriyu, in Rossiya v globalnoi politike, N. 2/ 2017, online https://globalaffairs.ru/number/Kak-ustranit-asimmetriyu-18665
Text je rozšířeným příspěvkem z mezinárodního semináře „Čína a střední Evropa – politické, ekonomické a geopolitické okolnosti. Levicový přístup“, který se konal 1. prosince 2018 v Praze.
Analýza byla v anglické verzi publikována díky péči a spolupráci s Transform! Europe ve formátu pdf zde.