Veronika Sušová-Salminen ve své glose míní, že nejrůznější spory o dějiny a pokusy napravit běh historie dnes jen odvádějí pozornost od důležitějších problémů současnosti.
Ve středu jsme se mohli dozvědět, že na pražském Staroměstském náměstí začal sochař Petr Váňa odstraňovat dlažbu na místě, kde stál dříve Mariánský sloup, který byl stržen v listopadu 1918 jako symbol rekatolizace a habsburské nadvlády.
Následně se ukázalo, že sochař neměl k něčemu takovému povolení – nepožádal si zábor prostranství a pochybné je i to, zda má k znovuobnovení sloupu platné povolení. Hlavní město Praha, pokud vím, znovupostavení repliky sochy v roce 2017 zamítlo. Středeční postup byl tedy podivný, ale vlastně příznačný v řadě ohledů.
Nechci tu teď začít historickou debatu o tom, jaké významy a výklady lidé přičítají symbolům či památkám na veřejných prostranstvích. Jen připomenu, že i v tomto případě máme hned tři roviny: jednou jsou dějiny, jejichž odborné interpretace se proměňují a rozšiřují, druhou je kolektivní historická paměť, která se nemusí s odborným výkladem shodovat ale je významá pro naší identitu a třetí je potom historická politika. Ta označuje snahy politicky využívat minulost k ospravedlnění současnosti.
V české kolektivní paměti je Mariánský sloup spojen s rekatolizací českých zemí a se spíše negativním viděním habsburské nadvlády zvláště po roce 1621. Není to možná zcela přesné vnímání, i když ono poděkování záchrany Prahy před Švédy vlastně odkazuje k rekatolizaci nepřímo. Švédsko bylo ve třicetileté válce jednou z nejsilnějších protestantských velmocí a jeho porážka byla v zájmu habsburské strany v českých zemích.
Rekatolizace nebyla přitom osamělým procesem, ale byla spojena s postupnou ztrátou politické autonomie českých zemí (kterou začalo roce 1627 Obnovené zřízení zemské pro Čechy, v roce 1628 pro Moravu a skončily tereziánské centralizační reformy). Z dnešního pohledu by rekatolizace patřila do škály neliberálních nástrojů, ovšem ve své době odpovídala předosvícenskému principu „čí země, toho náboženství“. Na rozdíl od dnešní doby bylo v 16. nebo 17. století běžné spásu lidem vnucovat třeba i násilím. A to byl částečně příklad rekatolizace. Během národního obrození, kdy se formoval moderní výklad českých dějin, byla rekatolizace vykládána jako součást národnostního útlaku a ten byl zase spojen s otázkami národní politické autonomie, potažmo sebeurčení. A tento výklad se stal součástí kolektivní historické paměti, i když je tu dost takových, kteří by ji nejraději vymazali či aspoň přeformátovali. Bez ohledu na to, že stojí u myšlenkových kořenů Československé republiky.
Ale vraťme se k tomu, co snahy o obnovování Mariánského smlouvu vypovídají o dnešku. Středeční události na prvním místě vypovídají o vztahu k pravidlům a právu. Jistě, že sloup padnul v roce 1918 revolučně, násilně a bez povolení. Dokonce lze toto zničení sloupu řadit mezi – dnešním slovníkem – performativní akty a samozřejmě, že celá kauza ve své době vyvolala četné kontroverze a měla svoje kritiky především z řad katolíků. Ovšem snažit se sloup obnovit svévolně podobným způsobem v roce 2019 je dost pochybné. Zvláště, když není moc těžké si domyslet, že obnovení sloupu má dnes spíš kontrarevoluční smysl.
Vedle toho je tu ale jasná tendence prosadit si symbol smíření tím, že si obnovení sloupu protlačím bez ohledu na cokoliv. Podoba takto exponovaných veřejných prostranství by měla být odrazem nalezeného konsensu či společenské shody, a nikoliv prostorem pro konflikty a kontroverze. Kolem Mariánského sloupu takový společenský konsensus ale rozhodně nepanuje a jeho dosažení je v současné době nemožné – protože kolektivní historická paměť či vnímání jsou v rozporu s touto konkrétní historickou politikou. Ovšem je nepochybné, že podobně poštívání lidí proti sobě na základě novodobých sporů o dějiny jako jedné z mnoha forem tzv. kulturních válek, se dokonale hodí k odvádění pozornosti od důležitějších témat dneška. Spor o sloup je ale také sporem o to, do jaké míry a za jakých okolností (a z jakých důvodů) máme (či nemáme) napravovat vlastní dějiny. A zda by nebylo moudřejší si z dějin konečně vzít ponaučení na základě jejich pořádné znalosti, a přitom se nezaměřit na opravu minulosti, ale spíš na přítomnost a hlavně budoucnost.