Veronika Sušová-Salminen se podívala na měnící se předvolební politickou krajinu Ukrajiny, kde jsou každé volby důvodem pro nové přeskupení politických stran.
Nový ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskij udělal hned v prvních minutách svého prezidentství očekávaný krok a rozpustil ukrajinský parlament. Očekávaný hned ze dvou důvodů – za prvé vycházel z toho, jak je ukrajinský politický systém uspořádán, tedy jako prezidentsko-parlamentní republika. Z toho plyne, že aby prezident mohl fungovat jako dostatečně autonomní figura, musí mít dostatečnou hlasovací oporu v parlamentu. Přičemž nevyrovnanost těchto dvou protipólů – prezidenta na jedné straně a parlamentu na straně druhé – je častou příčinou celkové politické destabilizace, projevující se i v konfliktu prezident versus premiér, jako tomu bylo v minulosti. Za druhé, Zelenskij rozpuštěním udělal dostatečně populistický krok, rychlým řezem se zbavil velmi nepopulárního parlamentu, se kterým mohl jen těžko spolupracovat, protože v něm dominují strany a lidé, proti kterým se Zelenskij vymezoval.
Výsledkem vývoje posledních měsíců je nová proměna ukrajinské politické krajiny – něco, co už se stalo na Ukrajině spíše pravidlem a obvykle se děje bez účasti občanů. S každým volebním cyklem se objevují a zakládají nové politické strany, které s klasickými stranami nemají skoro nic společného. Jedná se vesměs o politické projekty, směsi skrytých i otevřených (např. prezidentských) zájmů a marketingu, které se vrhají do politiky jako na trh. Právě do tohoto (často jepičího) trendu politických projektů zapadá potenciálně nejsilnější ukrajinská politická strana Sluha národa (SluNa).
Nový “ZElený” populismus versus pomajdanský establishment
Ukrajinské výzkumy veřejného mínění tvrdí, že pro SluNa by bylo ochotno hlasovat kolem 48 % rozhodnutých voličů. Nevadí, že tato nová politická síla (projekt) je spíše virtuální a teprve v neděli zveřejnila konkrétní politický program a část svého seznamu kandidátů. Popularita Zelenského zatím straně stačila, takže SluNA dostává konkrétní politické obrysy necelé dva měsíce před volbami.
Kvalitu vztahů mezi prezidentem a parlamentem určí parlamentní volby 21. července a nejde o maličkost. V případě, že by dostal Zelenskij parlament opoziční, jen velice těžko by mohl vládnout a prosadit jakoukoliv slibovanou změnu. Zelenskij a jeho strana přitom voličům neslibuje nic jiného než „radikální změny“. Ve volbách bude klíčovou linií konfliktu soutěž mezi Zelenského novým populismem a po-majdanským establishmentem, který symbolizuje především Blok Petra Porošenka, nyní strana Evropská solidarita. Porošenko se hned po prohraných prezidentských volbách identifikoval jako politická opozice.
Parlamentní volby tak budou z Porošenkovy strany chápány jako nástroj k udržení politického vlivu a případně revanše vůči Zelenskému. Ovšem problémem se pro Porošenka stává, že se profiluje výrazně pravicově a konzervativně. Program „jazyk, armáda a víra“ oslovuje jen část Ukrajinců, především těch na západě země. Pro většinu se totiž prezidentská hesla ze slovníku z 19. století proměnila v poněkud každodenní „válka, bída a ceny“. Z hlediska vývoje posledních pěti let se ovšem jedná o učebnicový příklad politické proměny u moci: od proevropského liberála (Blok Petra Porošenka-Evropská solidarita měl dokonce původně sociálnědemokratické kořeny) k (západo)ukrajinskému nacionalismu s důrazem na autority a tradice. Jen marně to zakrývá proevropská orientace, která je ve skutečnosti jen formou, nikoliv obsahem. Tato orientace je ale nejspíš důvodem, proč kyjevský starosta Vitalij Kličko hledá cesty k obnovení své strany UDAR, ale i důvodem pro to, že Evropská solidarita má v první desítce kandidátů do Rady Andrije Parubije. Podle informací ukrajinských médií Kličko nabídl předsednickou funkci ve straně Michailu Saakašvilimu, který se mohl poté, co mu současný prezident vrátil ukrajinské občanství, na Ukrajinu vrátit. UDAR se pak v rámci nové strategie rozhodl kandidovat jen ve většinových volebních okrscích. Druhým problémem bude zátěž minulosti. Porošenkova strana je stranou s nejvyšším antiratingem.
Tymošenková a OpoBlok
Nové změny v politickém spektru představovaly výzvu i pro „tradiční“ stranu expremiérky Julie Tymošenkové Vlast, která hledala jasnější profil vůči novému prezidentovi a jeho populistické koncepci politiky. Podle výzkumu má nyní Vlast podporu asi 6,9 % voličů, mimochodem jen o něco méně než Porošenkova Evropská solidarita (7,8 %). V posledních pěti letech byla Tymošenková v opozici, což jí ale vítězství v nedávných prezidentských volbách nepřineslo. V rámci zahájení parlamentní předvolební kampaně už Tymošenková učinila vstřícný krok vůči prezidentovi Zelenskému a jeho straně SluNa: nabídla Zelenskému „akční koalici“ v novém parlamentu, čímž naznačila, že v rámci nového dělení sil nebude nutně kandidovat na opoziční vlně vůči prezidentovi (na další vývoj si musíme počkat).
Bez problémů není ani další nepřehlédnutelná politické síla, pro kterou jsou parlamentní volby příležitostí, a to skupina Opoziční blok, který dlouhodobě zastupuje zájmy ukrajinského jiho-východu. Opoziční blok se v posledních letech rozdrobil na konkurenční skupiny. Jedním z jeho dědiců (a potažmo i Strany regionů spojené s Viktorem Janukovyčem) je Opoziční platforma Jurije Bojka či Vinkulova Strana míru a rozvoje. Vedle nich vznikl ještě další projekt s názvem Naši, což ukazuje, že se v táboře, ze kterého čerpal současný prezident mimochodem nejsilnější voličskou podporu, bude především soutěžit o hlasy. Tato politická fragmentace by mohla ohrozit možnosti Opoziční platformy stát se druhou nejsilnější stranou, což aspoň nyní naznačují výzkumy (podpora 10,7 %).
Z nedávného výzkumu skupiny Rating přitom vyplývá následující: 75 % dotázaných Ukrajinců souhlasím s tím, aby ve snaze dosáhnout míru navázal ukrajinský prezident dialog s Moskvou, 55,4 % z nich je potom pro to, aby prezident jednal i s představiteli dvou „národních republik“ na východě země. Konečně, těsně pod 40 % dotázaných si dovede představit, že by oba regiony dostaly autonomii v rámci ukrajinského státu. To je samozřejmě agenda, která souvisí sice s celoukrajinskou politikou, ale budou v ní mít svoje slovo právě reprezentanti jihovýchodu, zvláště potom hlavní (vlastně jediná) spojka s Ruskem – Viktor Medvedčuk, který stojí za Opoziční platformou. Vysoká očekávání však nejsou na místě, Zelenskij (zatím) pokračuje v Majdanem nastolené agendě, k jeho prioritám patří další zvýšení výdajů na obranu (do 5 %) a reforma armády dle standardů NATO, kam chce Zelenskij Ukrajinu směřovat.
Vedle těchto silných hráčů se ukrajinská politika přeskupuje i jinak: strany jako Lidová fronta (po Majdanu druhá nejsilnější), Radikální strana Oleha Ljaška nebo lvovská Svépomoc se podle výzkumů nemají šanci do nového parlamentu dostat. Nad 5 % má ale 19. května vzniklá politická strana Hlas spojená se zpěvákem Svjatoslavem Vakarčukem. Zatímco herec Zelenskij a jeho Sluha národa sází na libertiánství, Vakarčuk a jeho Hlas se hlásí k sociální demokracii (a podobně jako SluNa sází na propojení popkultury a politiky).
Korupce, opět a znova
Na budoucí parlament a nového prezidenta ovšem nečeká jenom úkol v podobě nějaké formy ukončení konfliktu na východě Ukrajiny a případné reintegrace Donbasu, což obojí souvisí se vztahy s Ruskem (a se vztahy k NATO). Pro Zelenského bude nyní klíčové vytvořit si vlastní regionální vertikálu moci, čemu odpovídalo včerejší odvolání většiny Porošenkových gubernátorů oblastí. Jsou tu stále aktuální otázky „boje proti korupci“, kterým je podmiňována klíčová finanční pomoc západních institucí Ukrajině. Momentálně si MMF a EU daly „pauzu“, jednak zaujaly vyčkávací postoj v době přeměny ukrajinské politiky, jednak jí vyjadřují nespokojenost s kroky ještě Porošenkovy administrativy.
Problém finanční pomoci a problém korupce nepochybně souvisí také s ukrajinskou ekonomikou, státním rozpočtem a sociálním rozvojem i s důvěrou v ukrajinské politické instituce, což zůstává jako paralelní úkol pro nového prezidenta i parlament. Souvisí i se situací v regionech země. SluNa má samozřejmě vymýcení korupce v top seznamu svých priorit, podobně jako prezident Zelenskij. Jenže nemusí být první ani poslední na Ukrajině, kdo si právě na tomto problému vyláme zuby. A ani první politickou stranou, která začala a skončila s prezidentským mandátem.