Vítězslav Betlach píše o tom, jak současné protibabišovské demonstrace a jejich dnešní společenský kontext souvisejí s posledními třiceti lety „budování“ liberálkapitalismu v Česku.
Mainstreamová média a česká ,,kulturní” scéna posledních několik týdnů a měsíců žijí masovými demostracemi v Praze. Podle organizátorů a hlavních aktérů se prý, kromě požadavku demise premiéra Babiše, nejedná o nic menšího než o záchranu samotné demokracie (myšleno tím samozřejmě té výběrové, liberální) a všelijakých dalších blíže neurčených ,,západních hodnot”. A tak nemine půlden aby český občan nebyl detailně zásoben emotivními podrobnostmi z místa dění, případně instruován kdy a kde se bude další protibabišovský mejdan konat.
Jeden by z toho měl pocit, že celá ČR momentálně nežije ničím a každý kdo se chce počítat k intelektuální elitě národa tak je, když ne fyzicky tak alespoň v myšlenkách, semknut v jednom revolučním šiku pod sochou zemského patrona s cílem svrhnout tyrana.
V každém případě je zde opět situace ne nepodobná situaci okolo posledních dvou prezidentských voleb, kdy média a samozvaní strážci demokracie ve svojí bohorovnosti, jakkoliv odtržení od každodenní životní reality řadového českého člověka, ostentativně škatulkují a bezhlavě rozdělují společnost na dva nesmiřitelné tábory – úspěšné vzdělané elitářské bojovníky dobra a staromódní zpátečnické burany, kterým by bylo vůbec nejlepší odejmout volební právo.
Podle hysterických reakcí stoupenců prvního tábora na jakékoliv výhrady vůči jejich aktivitám je totiž zřejmé, že pouze nesouhlasit s Babišem (nebo Zemanem) nestačí. Ze strany ,,demokratů” je vyžadováno naprosté a bezpodmínečné akceptování jejich světonázoru a dogmat; každý kdo si dovolí vidět věci jinak je neprodleně vhozen do pytle s probabišovskými křupany. Ve fanatickém zápalu svatého boje proti všem, kdo nesdílí jejich zamrzlou euforii z odkazu 17. listopadu už ani nejsou schopni si uvědomit, že přesně tímto jednáním nahání do náruče takové existenci jakou je Babiš a jeho ANOfertu i nemalou část voličů, kterým by jinak byl Andrej i s jeho ,,hnutím” ukradený.
Pořadatelé i účastníci demonstrací proti premiérovi mají problém jak s osobou Babiše, tak s politikou, kterou provozuje. Ok, potud se shodneme. Problém je, že bojovníci za pravdu a lásku demagogicky označují Babiše za příčinu současného marasmu, který naši společnost i stát sužuje, přičemž touto filozofií staví celou věc na hlavu. Babiš není příčinou, Babiš je důsledkem. Osoba současného premiéra s celým jeho stylem řízení státu i s jeho zdánlivě nepochopitelnou popularitou je (ne)překvapivě pouze výplodem třiceti let budování ortodoxního liberálně-kapitalistického režimu, režimu, který dnešní ,,demokraté” z Václaváku paradoxně ještě teď do krve obhajují jako prý to nejlepší z nejlepšího a budiž proklet každý, kdo by si myslel něco jiného.
Babiš je nemoc, ale nemoc potřebuje podmínky aby mohla propuknout. Avšak příčiny jeho vzestupu jsou to, co protibabišovským aktivistům stále uniká. Respektive mnozí si je zřejmě bojí připustit, protože by tím museli atakovat svoje vlastní svaté přesvědčení o idyle polistopadového konce dějin.
Jenže právě neschopnost a hlavně absolutní neochota objektivní reflexe polistopadového systému právě především ze strany samotných stoupenců antibabišovské opozice je jedním z hlavních příčin úspěchu Babišova politického dobrodružství. Ohranými prázdnými floskulemi o svobodě, demokracii a jakýchsi euroatlantických hodnotách nezmění nic na faktu, že po třiceti letech budování liberálkapitalizmu má obrovská část národa pocit, že v roce 89 byla prostě podvedena. Ze vzletných hesel po třiceti letech zbyla jen deziluze, zklamání a narůstající frustrace. A narovinu – systém, kde nezáleží na tom jak moc kdo pracuje, jaké má vzdělání, co umí a jaký má potenciál, ale prostě jen na náhodě jestli se jeden narodí se zlatou lžičkou v puse a nebo ne, systém, který bez uzardění degraduje člověka na ,,lidský zdroj”, kde člověk nemá možnost řídit svůj vlastní život, protože aby přežil tak svůj život musí podřídit trhu, který ovládá globální 1 procento – tak takový systém s postupem času ani nic jiného než frustraci vyprodukovat nemůže.
,,Demokratická” smetánka si tu minimálně pětadvacet let nerušeně užívala svůj listopadový trip a spřízněné sdělovací prostředky jí k tomu ochotně sekundovaly a programově filtrovaly jakýkoliv názor, který by tuto selanku narušoval. Mimoděk avšak úspěšně se jim tak společně podařilo vykultivovat neviditelnou masu lidí, kteří mají oprávněný pocit, že na jejich názoru nikomu nezáleží, jejich potřeby nikoho nezajímají a vůbec že jsou ve svojí vlastní zemi občany druhé kategorie. Není třeba asi už dodávat, že kromě toho všeho jsou tito lidé především pořádně naštvaní.
První, kdo si volebního potenciálu ukrytého v mlčící většině všiml byl Miloš Zeman. Úspěšně se stylizoval do role kandidáta neprivilegovaných (a je jedno jestli tak učinil na základě svých skutečných sympatií k ,,obyčejnému člověku” nebo jako pouhý promyšlený kalkul) a stal se prezidentem. Touto fackou skončil víc než dvě dekády trvající ideový monopol listopadových ,,demokratů” nad Českou republikou. Avšak ti namísto zahájení dialogu jen protistranu prohlásili za lůzu, ulici, socky a fašisty a ještě hermetičtěji se uzavřeli do bubliny iluze o vlastní výlučnosti.
Následně Zemanův úspěch na parlamentní úrovni zopakoval Babiš, přičemž vsadil v podstatě na shodný volební elektorát.
Je opravdu alarmující, že něco takového jako je strana ANO i se svým pochybným majitelem-oligarchou v čele je schopná oslovit takové množství lidí a to pouhou iluzí naděje na změnu. Vypovídá to něco o vážných a hlubokých problémech, kterými trpí česká společnost, ale je zcela mimo mísu házet vinu na Babiše, protože Babišem tyto problémy, byť neméně zcestně, jen vyhřezly na povrch. Avšak zoufalí lidé dělají prostě zoufalé činy…
Protagonistům protibabišovských show tak lze jen doporučit, aby ve svém hodnocení současných poměrů v našem státě začali sami u sebe a u hodnot režimu, který zde třicet let se vší vervou podporovali. Místo fanatického vnucování svého světonázoru a ostrakizování všech ostatních by se měli konečně zamyslet, proč tu jejich představu o svobodě stále více lidí (ať z prava nebo z leva) odmítá, proč stále více lidí hledá alternativu, byť jakkoliv zcestnou… Zkrátka měli by se zamyslet, jak je možné, že tu jejich tak úžasnou liberální verzi ,,demokracie” je po třicetileté zkušenosti s ní dnes tolik lidí bez mrknutí oka ochotných vyměnit za pětistovku k důchodu navíc.